Edith Pargeter (Ellis Peters)

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Případy bratra Cadfaela 14. Poustevník z Eytonského lesa

[I]

Dne osmnáctého října roku 1142 skonal dědičný nájemce Eatonského statku Richard Ludel na následky ran utrpěných v bitvě u Lincolnu ve službách krále Štěpána.

Zprávu donesli, jak se slušelo, Hughu Beringarovi na shrewsburský hrad, protože Eaton byl jeden z mnoha statků v kraji, jež byly vyvlastněny Williamu FitzAlanovi poté, co se ten mocný šlechtic v zápase o trůn chopil zbraně na nesprávné straně, držel Shrewsbury pro císařovnu Matyldu, a když Štěpán město oblehl a dobyl, dal se na útěk. Jeho rozsáhlé pozemky propadly koruně a byly svěřeny do péče šerifovi jako vrchnímu pánu, ale jejich dlouhodobé nájemce nikdo nevyháněl, jakmile bylo jasné, že moudře přijali rozuzlení dané bitvou a odpřísáhli věrnost králi. Ludel se dokonce neomezil jen na prohlášení věrnosti, prokázal ji ve zbrani u Lincolnu a nyní zřejmě za svou věrnost draze zaplatil, protože mu v čase úmrtí bylo pouhých pětatřicet.

Hugh přijal zprávu s umírněnou lítostí, jak bylo přirozené, když ho sotva znal a tato smrt mu zřejmě nemusela způsobit žádné komplikace. Dědic existoval a nebyl tu žádný druhorozený syn, který by mohl otázku dědictví znejasnit, takže určitě nebude třeba do hladkého nástupnictví zasahovat. Ludelové byli lidé krále Štěpána a loajální, přestože nový nájemce zřejmě do boje za svého krále ještě dlouho nenastoupí, protože mu je, jak si Hugh uvědomil, nějakých deset let. Chlapec chodil do školy v opatství. Jeho otec jej tam poslal po smrti jeho matky, a jak se šeptalo, nejen proto, aby se naučil číst a psát, ale především proto, aby ho vyprostil z rukou panovačné babičky.

Zdálo se tedy, že opatství má na rozdíl od hradu v té věci jistou nezáviděníhodnou odpovědnost, protože někdo bude muset malému Richardovi sdělit, že mu zemřel otec. Pohřební obřad opatství nepřipadne, neboť Eaton měl vlastní kostel a farního kněze, ale já, pomyslel si Hugh, bych se měl přesvědčit, jak schopnému šafáři byl svěřen chlapcův majetek, dokud nedospěje a nebude se o něj moci starat sám.

„Otci opatovi jste ještě zprávu nedonesl?“ zeptal se podkoního, který s poselstvím přijel.

„Ne, pane, šel jsem nejdřív k vám.“

„A nemáte od paní příkaz, že musíte osobně mluvit s dědicem?“

„Ne, pane, a rád bych to přenechal těm, kteří ho mají v každodenní péči.“

„To máte asi pravdu,“ souhlasil Hugh. „Půjdu za opatem Radulfem sám. Ten bude nejlíp vědět, jak to udělat. Pokud jde o následnictví, paní Dionisie se nemusí bát, chlapcův nárok je docela jistý.“

V neklidných časech, kdy bratranec se sestřenici urputně zápolili o trůn a oportunističtí páni převlékali kabáty podle toho, kam se právě v té nárazové válce vychýlilo kyvadlo štěstěny, byl Hugh celý šťastný, že má na starosti hrabství, které změnilo pána jen jednou, a od té doby se zarytě snažil nárok krále Štěpána zabezpečovat a odrážel od hranic vlny neklidu, ať už hrozba pocházela od císařovniných vojsk, od nevyzpytatelných divokých Velšanů z Powysu na západě, nebo od vypočítavého a ctižádostivého hraběte z Chesteru na severu. Hugh nyní již několik let vcelku úspěšně balancoval mezi všemi těmito nebezpečnými sousedy, a bylo by bláhové uvažovat o výměně eatonského nájemce, přestože nechat jako dědice nastoupit dítě mělo své nevýhody. Proč zneklidňovat rodinu, která zůstala poddajná a loajální a vytrvala na místě, očekávajíc, co se bude dít, když její lenní pán uprchl do Franci
e? Podle posledních pověstí se William FitzAlan vrátil do Anglie a připojil se k císařovně v Oxfordu; vědomí jeho přítomnosti by mohlo i na dálku probudit bývalou oddanost jeho někdejších nájemců, ale tomu nebezpečí bude třeba se postavit, teprve až vyvstane. Dát však Eaton jinému nájemci by mohlo dřímající bývalou oddanost zbytečně vytrhnout z prozíravého spánku. Ne, Ludelův syn dostane, co mu patří. Bylo by však dobré podívat se na šafáře a ujistit se, že se mu dá důvěřovat jednak v tom, že se přidrží politiky svého bývalého pána, jednak v tom, že se bude dobře starat o zájmy a polnosti nástupce.

Za krásného dopoledne, když už se zvedla jitřní mlha, Hugh beze spěchu projel městem, nejdřív do kopečka k Vysokému kříži, pak strmě z kopce po točité Wyle k východní bráně a přes kamenný most na Předklášteří, kde se proti bleděmodré obloze rýsovala mohutná věž nad křížením opatského kostela. Severn se hnal rychle, ale klidně pod mostními oblouky, pořád ještě s nízkou letní hladinou, a oba travnaté ostrůvky byly vroubeny úzkým, vybledle hnědým pruhem, který zase přikryje přívalová voda po prvním pořádném dešti ve Walesu. Když Hugh vyjel na silnici, nalevo stoupaly od řeky až k prašné krajnici husté keře a stromy a za nimi začínaly domky, dvory a zahrady Předklášteří. Napravo se táhl mlýnský rybník s travnatými břehy, jehož stříbřitou hladinu halily poslední zbytky mlhy, a za ním čněla zeď opatství a oblouk brány.

Hugh seskočil a fortnýř mu přišel podržet uzdu. Znali ho tu stejně dobře jako každého, kdo nosil benediktinskou kutnu a patřil sem.

„Jestli potřebujete bratra Cadfaela,“ prohodil ochotně fortnýř, „tak je pryč, šel ke Svatému Jiljí doplnit zásoby léků. Ale už je pryč přes hodinu, šel hned po kapitule. Určitě se za chvíli vrátí, kdybyste na něho chtěl počkat.“

„Nejdřív musím v jisté věci za panem opatem,“ vysvětlil Hugh a bez námitek přijal předpoklad, že každá jeho návštěva zde nevyhnutelně platí starému příteli. „Cadfael se o tom samozřejmě později také doslechne, pokud to už neslyšel! Zdá se, jako by mu vítr vždycky přivál každou novinku dřív, než se obtěžuje k nám ostatním.“

„Povinnosti ho volají ven častěji, než se přihodí většině z nás,“ dobromyslně přisvědčil fortnýř. „A když jsme u toho, povězte mi, jak se o tom, co se děje v širém světě, vždycky dozvědí ti chudáci u Svatého Jiljí? Málokdy se totiž odtamtud vrátí bez nějaké novinky, nad kterou každý na tomhle konci Předklášteří žasne. Otec opat je ve své zahrádce. Přes hodinu seděl se sakristánem nad účty, ale viděl jsem bratra Benedikta před chvílí odcházet.“ Natáhl žilnatou snědou ruku a velmi uctivě polaskal Hughova koně na šíji, protože mohutný, kostnatý šedák, stejně nerudný jako silný, pohrdal všemi lidskými tvory kromě svého pána, a i toho bral spíš jako sobě rovného, kterého mu náleží uznávat, ale odtud až potud. „Z Oxfordu zatím nic nového?“

Ani v klášteře se neubránili zvědavosti a natahovali uši po novinkách z obklíčení. Kdyby dopadlo dobře, císařovna by mohla skončit v zajetí a konečně by se uzavřel spor, který rve zemi na kusy.

„Od té doby, co král převedl vojska přes brod a dostal se do města, zatím nic. Snad brzy něco uslyšíme, jestli sem náhodou přijde někdo, kdo stačil z města uniknout. Hradní posádka se ovšem jistě postarala, aby sklepy byly plné zásob. Bojím se, že se to ještě povleče kolik týdnů.“

Obklíčení je pomalé rdoušení a král Štěpán se nikdy nevyznačoval trpělivostí a houževnatostí, takže ho ještě může omrzet čekat na nepřítelovo vyhladovění, sebere se a vyrazí někam za rychlejší prací. Už se to stalo a může se to stát zas.

Hugh pokrčil rameny nad nedostatky svého lenního pána a zamířil přes velké nádvoří k opatovu bytu, aby vyrušil otce Radulfa od jeho milovaných, ač odkvětajících růží.

Když se Hugh vracel od opata a zamířil k herbáriu, byl už bratr Cadfael od Svatého Jiljí zpátky, v plné práci v dílně, a třídil fazole na příští sadbu. Poznal lehký, rychlý krok na štěrku a pozdravil, aniž zvedl hlavu.

„Bratr fortnýř mi říkal, že tu jste. Prý za panem opatem. Co se děje? Z Oxfordu nic nového?“

„Ne,“ uvelebil se Hugh na lavici u dřevěné stěny. „Trochu blíž. Jen z Eatonu. Umřel Richard Ludel. Stará paní s tou novinou po ránu poslala podkoního. Chlapce tu máte ve škole.“

Na to se Cadfael otočil, v ruce hliněný talířek plný semen usušených na stonku. „To máme. Tak jeho otec už odešel? Slyšeli jsme, že to s ním jde z kopce. Malý sem přišel v pěti letech a domů ho moc často neberou. Jeho otec podle mého usoudil, že mu bude líp tady mezi kamarády než u lože nemocného.“

„A v područí panovačné babičky, jak jsem slyšel. Osobně tu dámu neznám,“ zamyšleně dodal Hugh, „jen z doslechu. Jeho jsem znal, ale neviděl jsem ho od té doby, co nám vrátili raněné od Lincolnu. Byl to dobrý bojovník a slušný člověk, ale moc toho nenamluvil. Jaký je kluk?“

„Bystrý — odvážný… Milý uličník, abych pravdu řekl, ale každou chvíli něco provede. Učení mu jde, ale radši běhá venku a hraje si. Pavel mu bude muset povědět, že mu zemřel otec a že je pánem šlechtického sídla. Pro Pavla to asi bude těžší než pro malého. Otce skoro neznal. Ohledně držby nejsou žádné pochybnosti, předpokládám?“

„Kdepak! Já rád nechávám věci tak, jak jsou, a Ludel si beztrestnost vysloužil. Je to mimochodem pěkný majetek, úrodná půda, z velké části zoraná. Je tam pěkná pastva, luhy a lesy, a zřejmě v dobré péči, protože se cení výš než před deseti lety. Musím se ale seznámit se šafářem a ujistit se, že bude k chlapci poctivý.“

„John z Longwoodu,“ okamžitě opáčil Cadfael. „Je to dobrý člověk a dobrý hospodář. Dobře ho známe, jednali jsme s ním už kolikrát a vždycky se choval rozumně a spravedlivě. Jejich pozemky leží mezi opatskými državami v Eytonu nad Severnem na jedné straně a Astonem pod Wrekinem na druhé, a John vždycky dovoloval našemu lesníkovi volně přecházet mezi oběma lesy, kdykoli potřeboval, aby mu ušetřil čas a námahu. Přivážíme tamtudy dříví ze své části Wrekinského lesa. Jim i nám to tak vyhovuje. Ludelova část Eytonského lesa tam zasahuje do naší, tak by bylo bláznovství se hádat. Ludel nechával poslední dva roky všechno na Johnovi, tam nebudete mít žádné potíže.“

„Opat mi říkal,“ pokýval Hugh spokojeně nad dobrými sousedskými vztahy, „že ho Ludel před čtyřmi roky ustanovil chlapcovým poručníkem pro případ, že by se nedožil synovy dospělosti. Zdá se, že budoucnost všemožně zajistil, jako by viděl, že se k němu blíží smrt.“ Poněkud drsně dodal: „Ještě že většina z nás tak jasné vidění nemá, jinak by si teď stovky lidí v Oxfordu předplácely zádušní mše. Touhle dobou už musí mít město v rukou král. Jakmile překročil brod, muselo mu samo padnout do rukou. Ale hrad se může v nouzi udržet až do konce roku, a žádná laciná cesta dovnitř nevede, budou je muset vyhladovět. Jestli se o tom Robert z Gloucesteru v Normandii ještě nedoslechl, tak má méně schopné zvědy, než jsem si myslel. Pokud ví, že je jeho sestra obklíčená, určitě pospíší domů. Už jsem zažil, že se z obléhatelů stali obléhaní, a může se to stát zase.“

„Bude mu chvíli trvat, než se dostane zpátky,“ klidně prohodil Cadfael. „A podle všeho se nevrátí o nic bohatší, než odjížděl.“

Císařovnin nevlastní bratr a nejlepší voják byl značně proti své vůli poslán za moře, aby požádal o pomoc nepříliš milujícího manžela své sestry, avšak o hraběti Geoffreyovi z Anjou se — dosti věrohodně — proslýchalo, že mu mnohem víc záleží na vlastních ctižádostivých plánech v Normandii než na manželčiných v Anglii a že se mu podařilo hraběte Roberta lstivě přimět, aby mu pomáhal dobývat jeden hrad za druhým v jeho vlastním vévodství, místo aby sám pospíšil za manželkou a pomohl jí k anglické koruně. Robert na sestřino naléhání vyplul z Warehamu už v červnu, přestože to nepovažoval za moudré, jelikož Geoffrey trval na tom, že jako vyslance od ní přijme jedině jeho. Teď už skončilo září, Wareham byl zpátky v rukou krále Štěpána a Geoffrey Roberta stále zdržoval v nevděčné službě v Normandii. Ne, nebude pro něj snadné rychle přijít sestře na pomoc. Železné obklíčení se okolo oxf
ordského hradu stahovalo stále těsněji a Štěpán projednou nejevil chuť zříci se svého záměru. Ještě nikdy nedospěl tak daleko ve snaze dostat svou sestřenici a sokyni do zajetí a přinutit ji, aby uznala jeho svrchovanost.

„Jestlipak si uvědomuje,“ přemítal Cadfael nahlas, „jak blízko je toho, aby ji konečně dostal do své moci? Jak by bylo vám, Hughu, kdybyste byl v jeho kůži a konečně ji dostal do rukou?“

„Nedej Bůh!“ zvolal Hugh a ušklíbl se při tom pomyšlení. „Nevěděl bych, co si s ní počít! A nejhorší je, že to nebude vědět ani Štěpán, jestli na to někdy dojde. Kdyby býval měl rozum, mohl ji zavřít v Arundelu, hned jak přistála. Ale on? Dal jí doprovod a poslal ji do Bristolu za bratrem! Pokud ji ovšem někdy dostane do ruky královna, to bude jiná píseň. Štěpán je skvělý bojovník, ale ona je lepší generál a ví, jak se držet svých výhod.“

Hugh vstal, protáhl se, sílící větřík mu rozčechral hladké černé vlasy a zaševelil mezi svazky sušených bylin, visících ze stropních trámů. „No, obklíčení se nedá uspěchat, musíme počkat a uvidíme. Slyšel jsem, že vám konečně dali nějakého mládence, aby vám pomáhal v bylinkové zahradě. Je to pravda? Všiml jsem si, že máte čerstvě ostříhaný živý plot; to je jeho práce?“

„Ano.“ Cadfael s ním vyšel štěrkovou pěšinou mezi uspořádanými záhony bylin, které teď na konci sezóny vypadaly poněkud zuboženě. Zimostrázový plot na jedné straně byl opravdu čistě ostříhán od trčících letorostů, jaké vyrážejí ke konci léta. „Bratr Winfrid — uvidíte ho, jak se činí na záhoně, odkud jsme sklidili fazole. Je to takový dlouhán, samá ruka samá noha. Nedávno skončil noviciát. Ochotný, ale pomalý. Půjde to s ním. Myslím, že mi ho poslali, protože zjistili, že je se štětcem i s perem nešikovný, ale rýč, to je spíš něco pro něho. Půjde to.“

Za ohrazenou bylinkovou zahradou se táhly zeleninové záhony a za nepatrným návršíčkem vpravo sestupovala k potoku Meole hrášková pole, jež tvořila zadní hranici opatství. A tam spatřili bratra Winfrida v horlivé práci, velkého, nemotorného výrostka se štětinatými vlasy kolem vyholeného temene, kutnu podkasanou k statným kolenům. Širokým chodidlem obutým v dřeváku zarážel rýč s ocelovým ostřím do spleti vláknitých fazolových stonků jako do trávy. Věnoval jim jeden zářivý úsměv, když ho míjeli, a bez přerušení rytmu se vrátil k práci. Hugh zahlédl opálený venkovský obličej a okrouhlé, bezelstné modré oči.

„Ano, myslím, že to s ním docela půjde,“ pravil pobaveně, „s rýčem stejně jako s válečnou sekyrou. Užil bych tucet takových na hradě, jen kdyby se mi nabídli.“

„Nebyl by vám k ničemu,“ pravil s přesvědčením Cadfael. „Jako většina urostlých chlapů je to něžná duše. Zahodil by meč, aby zvedl toho, koho právě skolil. Zuby cení spíš malí, ostří teriéři.“

Vynořili se mezi květinovými záhony za zelinářskou zahradou, kde přerostlé růžové keře začínaly shazovat listí. Obešli zimostrázový plot a octli se na velkém nádvoří. V tuto pracovní dopolední hodinu bylo skoro prázdné, jen u domu pro hosty se potloukalo pár pocestných a u stájí byl patrný pohyb. Právě když míjeli plot, vyběhla z brány hospodářského dvora, který ze tří stran vroubily stodoly a seníky, malá postavička a hnala se přes úzkou stranu nádvoří do křížové chodby. V minutě se zjevila na opačném konci v spořádané chůzi, s očima náležitě sklopenýma a buclatýma dětskýma rukama sepjatýma u pasu, jako vtělená nevinnost. Cadfael se ohleduplně zastavil a položil ruku Hughovi na paži, aby chlapci nepřišli příliš okatě do rány.

Dítě dospělo k nároží nemocnice a zmizelo za ním. Budilo zřetelný dojem, že jakmile je z očí pozorovatelů, opět se rozběhlo, protože se tam náhle mihla bosá pata a byla pryč. Hugh se usmíval. Cadfael pohlédl příteli do očí a nic neříkal. „Nechtě mě hádat!“ zajiskřilo Hughovi v očích. „Včera jste česali jablka a ještě nejsou rozložená na lískách v podkroví. Ještě že ho neviděl převor Robert, jak upaluje s kutnou vyboulenou jako dobře vyvinutá dáma!“

„Existuje jistá tichá dohoda. Jistě vzal ta největší, ale jen čtyři. Krade umírněně. Zčásti ze slušnosti, zčásti proto, že ho baví pokoušet osud znova a znova.“

Hughovo pohyblivé černé obočí naznačilo pobavenou otázku. „Proč zrovna čtyři?“

„Protože máme ve škole jen čtyři chlapce, a když už krade, tak pro všechny. Je tu několik noviců, kteří nejsou o moc starší, ale těm se necítí nijak zavázán. Ať si kradou sami nebo se obejdou bez jablek. A víte, kdo ten uličník je?“ zeptal se Cadfael samolibě. „Nevím, ale vy se mě chystáte ohromit.“

„To sotva. Je to mladý pán Richard Ludel, nový nájemce Eatonu. Ovšem,“ ušklíbl se Cadfael při pomyšlení na stín visící nad neviňátkem, „očividně to ještě neví.“

Richard seděl se zkříženýma nohama na travnatém břehu nad mlýnským rybníkem a pečlivě ohlodával poslední vlákénka bílé dužiny okolo ohryzku, když ho přišel hledat jeden z noviců.

„Shání tě bratr Pavel,“ ohlásil poslíček s nehybnou, samolibou tváří toho, kdo si je vědom vlastní ctnosti a právě sděluje pravděpodobně zlověstné předvolání jinému. „Je v salonu. Radši si pospěš.“

„Mě?“ vykulil oči Richard a vzhlédl od kradeného jablka. Nikdo neměl vážné důvody bát se bratra Pavla, učitele noviců a dětí, nejmírnějšího a nejtrpělivějšího z lidí, i jeho pokárání však bylo lepší se vyhnout. „Co ode mě chce?“

„To musíš nejlíp vědět ty,“ pravil s lehkou škodolibostí novic. „Mně to sotva bude říkat. Jestli opravdu nevíš, tak běž a uvidíš.“

Richard mrštil ohlodaným ohryzkem do rybníka a pomalu se zvedl z trávy. „Říkáš v salonu?“ Tak soukromé a obřadné místo nasvědčovalo něčemu vážnému, a přestože si za poslední týdny nebyl vědom žádného prohřešku kromě úplných maličkostí, opatrnost byla na místě. Odešel pomalu a zamyšleně, vláčel nohy chladivou trávou, úmyslně šoupal tvrdými chodidly po dláždění nádvoří a pak se řádně dostavil do malého, šerého salonu, kde si mohli návštěvníci z vnějšího světa čas od času pohovořit se svými syny sídlícími v klášteře.

Bratr Pavel stál zády opřen o jediné okno, takže v pokojíku byla ještě větší tma než jindy. Věneček rovných, krátce ostříhaných vlasů kolem tonzury měl v padesáti dosud černý a hustý a podvědomě stál — stejně jako sedával — trochu předkloněn, jak si navykl za léta jednání s osůbkami poloviční velikosti, které se snažil spíš uklidnit než zastrašit svou velikostí a držením těla. Laskavý a shovívavý učenec, přesto však dobrý učitel, který dovedl udržet svá kuřátka v kázni, aniž by je musel držet v děsu. Nejstarší zbylý oblatus, rodiči zasvěcený Bohu, když mu bylo pět let, a nyní na prahu patnácti let a noviciátu, vyprávěl hrozné zkazky o Pavlově předchůdci, který vládl rákoskou a měl pohled, jímž dovedl zmrazit krev.

Richard se povinně zlehka uklonil a stál zpříma před svým učitelem, tvář neproniknutelnou, prosvícenou párem modrozelených, zářivě nevinných očí. Hubené, pohyblivé děcko, drobné na svůj věk, ale hbité a pružné jako kočka, s hustou kudrnatou světlehnědou kšticí a pruhem zlatavých pih na lícních kostech a na hřbetě úhledného rovného nosíku. Stál směle rozkročen, s palci pevně opřenými o podlahu, a vzhlížel bratru Pavlovi ukázněně a bezelstně do tváře. Pavel ten nemrkající pohled dobře znal.

„Richarde,“ oslovil ho jemně, „pojď si ke mně sednout. Musím ti něco povědět.“

To stačilo k rozptýlení jedné nepatrné dětské nejistoty a nahradilo ji jinou, vážnější, protože hlas zněl tak ohleduplně a vážně, že věstil brzkou potřebu útěchy. Richardovo krátké zamračení však vyjadřovalo pouze údiv. Nechal se přitáhnout na lavici a obejmout Pavlovou paží, takže bosými palci stěží dosáhl na podlahu, ale opíral se o ni ze všech sil. Na vyhubování byl připraven, ale tohle bylo očividně něco, nač připraven nebyl, a neměl představu, jak se s tím vyrovná.

„Víš, že tvůj otec bojoval u Lincolnu za krále a byl raněn? A od té doby mu nesloužilo zdraví.“ Richard si v bezpečí svého robustního, dobře živeného a dobře opečovávaného mládí neuměl pořádně představit, jak může zdraví nesloužit, věděl jen, že to bývá údělem starých lidí. Řekl však ukázněným hláskem „ano, bratře Pavle“, protože se to od něho očekávalo.

„Dnes ráno poslala tvá babička k panu šerifovi podkoního. Přinesl smutnou zprávu, Richarde. Tvůj otec vykonal poslední zpověď a přijal svého spasitele. Je mrtev, chlapče. Jsi jeho dědicem a musíš ho být hoden. V životě i ve smrti je v Božích rukou,“ dodal bratr Pavel, „jako my všichni.“

Zamyšlený a zmatený výraz se nezměnil. Richard zarýval palce do podlahy a rukama svíral hranu lavice, na níž seděl.

„Otec umřel?“ zopakoval a pečlivě vyslovil každou hlásku.

„Ano, Richarde. Dříve nebo později to přijde na všechny. Každý syn musí jednou nastoupit na otcovo místo a převzít otcovy povinnosti.“

„Takže teď budu pánem Eatonu?“

Bratr Pavel se nedal splést a neviděl v tom výraz samolibého potěšení z osobního zisku, ale spíš bystré pochopem toho, co mu právě řekl. Dědic se musí chopit břemen i privilegií, jež jeho otec složil.

„Ano, jsi pánem Eatonu, nebo jím budeš, až dosáhneš patřičného věku. Musíš se učit, abys byl moudrý a dovedl se dobře starat o své polnosti i lidi. To by od tebe otec očekával.“

Richard se snažil vypořádat s praktickým dosahem nové situace a usilovně si vybavoval aspoň nějakou vzpomínku na otce, který si nyní přeje, aby ho byl hoden. Při vzácných návštěvách domova o Vánocích a o Velikonocích ho vždycky po příjezdu a před odjezdem vpustili do pokoje nemocného, kde bylo cítit byliny a předčasné stáří, směl políbit šedivou, strohou tvář a naslouchat hlubokému hlasu, bezbarvému slabostí, který ho oslovoval jako syna a vyzýval ho, aby se dobře učil a byl ctnostný. Na víc si nevzpomínal, ba i tvář sama se mu už v paměti rozmazala. K tomu, co si pamatoval, cítil uctivou bázeň. Důvěrněji se nikdy nesblížili.

„Měl jsi otce rád a snažil ses mu co nejvíc vyhovět, viď, Richarde?“ lehce ho pobídl bratr Pavel. „Musíš dál dělat, co by se mu líbilo. A můžeš se pomodlit za jeho duši. To přinese útěchu i tobě.“

„Budu se teď muset vrátit domů?“ zeptal se Richard, který potřeboval spíš informace než útěchu.

„Na otcův pohřeb jistě. Ale ne natrvalo, zatím ne. Tvůj otec si přál, aby ses naučil číst a psát a byl náležitě vzdělán v počtech. Ještě jsi malý, a šafář se o tvůj statek bude dobře starat, dokud nevyrosteš.“

„Babička,“ vysvětlil Richard, „myslí, že pro mě psaní a čtení nemá smysl. Zlobila se, když mě sem otec poslal. Říká, že na statku stačí mít vzdělaného písaře a že knížky nejsou pro šlechtice žádné pořádné zaměstnání.“

„Přání tvého otce se jistě podřídí. Nyní je tím posvátnější, protože je mrtev.“

Richard pochybovačně ohrnul ret. „Jenže babička má se mnou jiné plány. Chce mě oženit s dcerou našeho souseda, protože Hiltruda nemá žádného bratra a zdědí jak Leighton, tak Wroxeter. Teď to bude babička chtít ještě víc,“ bezelstně pravil Richard a vzhlédl do tváře poněkud zaraženému bratru Pavlovi.

Tomu chvilku trvalo, než novinu strávil a spojil si ji s tím, že byl chlapec odeslán do kláštera ve stáří necelých pěti let. Statky Leighton a Wroxeter ležely po obou stranách Eatonu a mohly vyvolat pokušení, Richard Ludel však s matčinými ctižádostivými plány ohledně vnuka očividně nesouhlasil, když neváhal chlapce odstranit z babiččina dosahu a rok nato ustanovil Richardovým poručníkem pro případ, že by sám musel příliš záhy opustit svěřený úkol, opata Radulfa. Otec opat by měl vědět, co se chystá, pomyslel si bratr Pavel. Takové zneužití svého schovance v tak časném dětství by jistě neschválil.

S vážnou tváří čelil chlapcovu neúhybnému pohledu, když velmi opatrně odpovídal: „Tvůj otec nic neříkal o tom, jaké má s tebou plány, až budeš dospělý. Takové věci musejí počkat na patřičný čas, a ten zatím nenastal. S takovým sňatkem si ještě léta nemusíš dělat starosti. Jsi schovancem pana opata a ten pro tebe udělá to nejlepší.“ Pak podlehl lidské zvědavosti a opatrně se zeptal: „Ty to dítě — tu sousedovu dceru znáš?“

„To není žádné dítě,“ opovržlivě opáčil Richard. „Je pěkně stará. Už byla jednou zasnoubená, ale snoubenec jí umřel. Babička měla radost, protože potom, co na něj Hiltruda několik let čekala, nebude mít moc nápadníků, protože ani není hezká, a tak zůstane pro mě.“

Bratra Pavla zamrazilo. „Pěkně stará“ asi neznamenalo víc, než že jí je něco přes dvacet, ale i to byl nepřijatelný rozdíl. Takové sňatky byly samozřejmě běžné, když šlo o získání majetku a půdy, ale rozhodně se nesměly podporovat. Opat Radulfus měl už dlouho výčitky svědomí ohledně přijímání malých dětí, které otcové zasvětili klášteru, a rozhodl se další chlapce nepřijímat, dokud nebudou dost staří, aby si zvolili sami. Jistě nebude hledět o nic příznivěji na zasvěcení dítěte stejně vážnému a nezrušitelnému poutu manželství.

„Tohle všechno můžeš klidně pustit z hlavy,“ řekl pevně. „Teď a ještě několik příštích let je tvou jedinou starostí učit se a věnovat se hrám, jaké patří k tvému věku. Teď se můžeš vrátit k přátelům, nebo si tu můžeš chvíli v klidu posedět, jak je ti libo.“

Richard hbitě vyklouzl z objetí Pavlovy paže a rázně vstal z lavice, zcela připraven čelit světu i spolužákům. Neviděl žádný důvod se jim vyhýbat. Ještě nechápal, co ho postihlo. Holou skutečnost vzal na vědomí, avšak to, co znamenala, mu z rozumu do srdce pronikalo jen pomalu.

„Když se budeš chtít ještě na něco zeptat,“ pokračoval bratr Pavel s úzkostným pohledem, „nebo budeš mít potřebu útěchy nebo rady, přijď za mnou a půjdeme spolu k panu opatovi. Je moudřejší než já a uměl by ti v téhle těžké době lépe pomoci.“

Možná že ano, ale školák by sotva dobrovolně podstoupil rozhovor s takovou strašlivou osobou. Richardova vážná tvářička se zamyšleně zachmuřila, jako když tápe neznámou trnitou stezkou. Uklonil se na rozloučenou a co nejrychleji vyšel. Bratr Pavel se za ním díval, neviděl na něm žádné známky bezprostřední tísně, a tak šel sdělit opatovi, co paní Dionisie údajně plánuje pro svého vnuka.

Radulfus ho vyslechl bděle a pozorně a zamračil se. Ctižádost spojit Eaton se sousedními statky byla docela pochopitelná. Vzniklý majetek by v hrabství představoval značnou sílu a dáma se železnou vůlí se jistě považovala za víc než dostatečně schopnou spravovat jej přes hlavu nevěsty, nevěstina otce i malého ženicha. Lačnost po půdě byla mocnou hnací silou a děti byly ve srovnání s tak žádoucím ziskem statkem vcelku postradatelným.

„Děláme si zbytečné starosti,“ setřásl ze sebe Radulfus odhodlaně tu tíhu. „Chlapec je svěřen mně a tady zůstane. Ať má babička jaké chce úmysly, nedostane se k němu. Můžeme na to zapomenout. Od ní nám ani Richardovi nic nehrozí.“

Opat byl moudrý člověk, ale v tomto případě mu budoucnost za pravdu nedala.

[II]

Dvacátého října byli všichni na kapitulním shromáždění, když se dostavil šafář eatonského statku a požádal o vyslechnutí vzkazu od své paní.

John z Longwoodu byl vousatý padesátiletý hromotluk s počínající pleší na temeni a obratnými, ovládanými pohyby. Uctivě se poklonil opatovi a věcně, bez okolků přednesl svůj vzkaz jako ten, kdo koná povinnost, ale nehodlá vyjádřit souhlas ani nesouhlas.

„Pane opate, paní Dionisie Ludelová vám posílá oddané pozdravy a prosí, abyste jí mou rukou poslal zpátky jejího vnuka Richarda, aby mohl zaujmout své právoplatné místo jako pán eatonského statku po svém otci.“

Opat Radulfus se opřel o opěradlo křesla a prohlížel si posla s neproniknutelným výrazem. „Richard se zajisté zúčastní otcova pohřbu. Kdy se bude konat?“

„Zítra, pane, před velkou mší. Tak to ale má paní nemyslí. Chce, aby mladý pán nechal studia a odešel na své náležité místo pána Eatonu. Mám vyřídit, že se paní Dionisie považuje za oprávněnou osobu, jíž má být svěřen do péče, když nyní obdržel své dědictví. Je totiž přesvědčena, že je obdrží bez průtahů a překážek. Mám nakázáno přivézt ho zpátky.“

„Obávám se, pane šafáři,“ odvětil uvážlivě opat, „že příkaz nesplníte. Pro případ, že by se nedožil chlapcovy dospělosti, svěřil Richard Ludel svého syna do poručenství mně. Jeho přáním bylo, aby byl jeho syn náležitě vzdělaný, a tím lépe spravoval svůj statek, až jej zdědí. Hodlám do písmene splnit to, co jsem na sebe vzal. Richard zůstane v mé péči, dokud nedospěje plnoletosti a neujme se svých záležitostí. Jsem přesvědčen, že do té doby mu budete sloužit stejně dobře, jako jste sloužil jeho otci, a zachováte jeho pozemky v dobrém stavu.“

„To zajisté, pane opate,“ pronesl John z Longwoodu vřeleji, než předával vzkaz od své paní. „Pan Richard mi po Lincolnu nechal všechno v rukou a nikdy neměl důvod si stěžovat, a jeho syn skrze mne také nikdy nepřijde ke škodě. Na to se můžete spolehnout.“

„Spoléhám na to. Proto tu můžeme s dobrou myslí pokračovat v Richardově výchově stejně pečlivě, jako se vy staráte o jeho majetek.“

„Jakou odpověď mám tedy dát paní Dionisii?“ zeptal se John beze známky zklamání nebo neochoty.

„Povězte své paní, že ji uctivě zdravím v Kristu a že Richard zítra přijede s náležitým doprovodem, jak se sluší,“ zdůraznil poněkud varovně opat, „že jsem však dostal posvátné pověření od jeho otce, abych jej měl v poručnictví, dokud se nestane mužem, a přání jeho otce vyplním.“

„Vyřídím to, pane opate,“ odvětil John s přímočarým pohledem a hlubokou poklonou, načež svižně odkráčel z kapituly.

Bratr Cadfael a bratr Edmund, správce nemocnice, vyšli na velké nádvoří právě ve chvíli, kdy posel z Eatonu u brány nasedal na podsaditého velšského koníka a beze spěchu odjížděl po Předklášteří.

„Jestli se nemýlím,“ pravil bratr Cadfael moudře, „díváme se na člověka, kterého nijak nemrzí, že byl odmítnut. Vůbec se nebojí to vyřídit. Skoro bych myslel, že se na to těší.“

„Není závislý na dobré vůli paní,“ přisvědčil bratr Edmund. „Dokud chlapec nebude svým vlastním pánem, jeho postavení může ohrozit jen šerif jako vrchní pán, a John zná svou cenu. Ona ji konečně zná také, má přece bystrou hlavu a umí si vážit dobrého správcovství. John dělá, co si ona přeje, aby byl klid, ale to neznamená, že ho úkol musí těšit; stačí když zůstane zticha.“

John z Longwoodu byl i v nejlepší náladě málomluvný, takže pomlčet o svém nesouhlasu a zachovat nehybnou tvář mu asi nebylo příliš zatěžko.

„Tohle ovšem není konec,“ zaprorokoval Cadfael. „Jestli je žádostivá Wroxeteru a Leightonu, jen tak se nevzdá, a kluk je její jediný prostředek, jak se k nim dostat. O paní Dionisii Ludelové ještě uslyšíme.“

Opat Radulfus vzal výstrahu vážně. Mladého Richarda do Eatonu doprovodili bratr Pavel, bratr Anselm a bratr Cadfael, tělesná stráž dostatečně zdatná, aby případně odrazila i pokus unést chlapce násilím, a to bylo krajně nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější bylo, že dáma zkusí laskavé přemlouvání a zahraje na pokrevní svazky, že bude na chlapci pracovat slzami a lichotkami a doufat, že z něj udělá svého spojence v nepřátelském táboře prostřednictvím stesku. Pokud si něco takového představuje, říkal si Cadfael, prohlížeje si cestou Richardův obličejík, podceňuje nevinnou chytrost dětí. Chlapec je dokonale schopný posoudit své vlastní zájmy a využít všechny výhody, které má. Ve škole je spokojený, má společníky vlastního věku, a tak neopustí jen tak lehce známý a příjemný život kvůli neznámému, kde nebude mít žádné bratry, a navíc mu bude hrozit nevěsta — v jeho očích úplná stařena. Sv
ého dědictví si určitě cení a těší se na ně, ale to mu neuteče, a ať zůstane ve škole nebo se vrátí domů, stejně mu zatím nikdo nedovolí, aby řídil statek. Ne, k získání Richardova spojenectví bude třeba něčeho víc než babiččiných slz a objímání, zejména slz a objímání od někoho, kdo se dosud žádnou srdečnou náklonností nevyznačoval.

Z opatství to bylo do Eatonu asi sedm mil a pro čest a důstojnost kláštera svatého Petra a Pavla byli k tak slavnostní příležitosti vysláni na koni. Paní Dionisie poslala pro vnuka podkoního se statným velšským poníkem. Snad to byl první tah v boji o získání jeho spojenectví. Dar byl přijat s dychtivým potěšením, to ovšem neznamenalo, že vynese nějaké úroky. Dar je dar a děti jsou dost chytré na to, aby bystře odhadly pohnutky dospělých, takže přijmou, co se jim bez vyžádání nabízí, a ani je nenapadne, aby za to zaplatili tak, jak se od nich očekává. Richard pyšně a blaženě seděl na novém poníkovi a v pěkném oroseném podzimním ránu a radosti, že byl osvobozen ze školy, skoro zapomněl na ponurý účel své cesty. Podkoní, nohatý šestnáctiletý výrostek, vesele běžel vedle něho a vedl poníka, když čvachtali přes wroxeterský brod, kde se už staletí před nimi brodili Římané. Po jejich pobytu nezůstalo nic
než úzká pobořená zeď, narudle se odrážející od zelených luk, a rozházené kameny, už dávno vydrancované venkovany pro jejich vlastní stavební účely. Na místě, kde podle některých zpráv bývalo město a pevnost, stál nyní vzkvétající statek požehnaný tučnou, úrodnou půdou, a blahobytný kostel, který uživil čtyři kanovníky.

Cadfael si jej s jistým zájmem prohlížel, když jeli kolem, protože to byl jeden ze statků, které chtěla paní Dionisie zajistil pro Ludely tím, že Richarda ožení s Hiltrudou Astleyovou. Takový pěkný majetek byl jistě lákavý. Celý kus země na severním břehu řeky se před nimi táhl do dálky bohatými poříčními luhy a zvlněnými polnostmi, které se tu a tam klenuly v malá návrší, skropená chumáčky stromů, právě nabývajících prvního zlatého podzimního odstínu. Na obzoru se půda zvedala v zalesněný Wrekinský hřeben, veliké vzdouvající se rouno lesů, jež se prostíralo až dolů k Severnu a hodilo kus tmavé hřívy přes ludelovský pozemek do opatských lesů kolem Eytonu nad Severnem. Od hospodářství v Eytonu u řeky k Richardovu sídlu v Eatonu byla jen míle. Jména sama pocházela ze stejného kořene, přestože čas je oddělil a normanská vášeň pro pořádek a pojmenovávání rozdíly zafixovala a stvrdila.

Jak se blížili, vzhled vypouklého zalesněného hřbetu se měnil a délka se zkracovala. Když dojeli k panskému sídlu, hleděli již na jeho konec a z pahorku vyrostla strmá hora s několika holými skalními čely, prorážejícími mezi tmavou srstí stromů blízko vrcholu. Vesnice spokojeně seděla v lukách hned pod předhůřím, sídlo čnělo nad zděným přízemím, obehnáno palisádou, a vedle něj stál kostelík. Původně to byla kaple závislá na sousedním leightonském kostele, vzdáleném pár mil po proudu řeky.

Za palisádou sesedli a bratr Pavel Richarda pevně uchopil za ruku, jakmile se chlapec nohou dotkl země, zatímco paní Dionisie se jim nesla vstříc po schodech ze síně, autoritativně přistoupila k vnukovi a shýbla se, aby ho políbila. Richard nastavil tvář trochu opatrně a nechal se přivítat, pevně se však při tom držel Pavla. S jednou mocí, soupeřící o právo na jeho výchovu, věděl, jak na tom je, druhou si nebyl dvakrát jistý.

Cadfael dámu se zájmem po očku zkoumal; znal ji sice z doslechu, ale ještě nikdy se s ní nesetkal. Dionisie byla vysoká a vzpřímená, jistě jí nebylo víc než pětapadesát a kypěla zdravím. Byla to navíc pohledná žena, ovšem budila jistou bázeň. Měla ostré, čisté rysy a chladné šedé oči. Když přelétaly Richardův doprovod, v jejich chladu na okamžik zaplál výstražný oheň, jak si měřila sílu nepřítele. Za jejími zády vyšli domácí a po jejím boku se postavil farář. Tady k žádnému střetu nedojde. Možná se s něčím vytasí později, až bude Richard Ludel bezpečně v hrobě a ona bude moci otevřít dům pohřební pohostinnosti. V tento den přece nemohou dědici upřít společnost jeho babičky.

Obřady za Richarda Ludela proběhly, jak se slušelo. Bratr Cadfael ten čas dobře využil k prohlédnutí domácnosti zemřelého od Johna z Longwoodu po nejmladšího nevolníka a pasáčka. Vše svědčilo o tom, že pod Johnovou správou hospodářství kvete a jeho lidé jsou spokojení se svým údělem. Hugh může klidně nechat všechno postaru. Byli tu i sousedé, mezi nimi Fulke Astley, který si hlídal prospěch, jejž by mu přineslo uskutečnění nabízeného svazku. Cadfael už ho v Shrewsbury párkrát viděl. Byl to hrubiánský, samolibý chlapík blížící se padesátce; trochu tloustl, ztěžka se pohyboval a určitě se nemohl měřit s tou nepokojnou, činorodou, prudkou ženou, jež se sveřepou tváří stála nad rakví svého syna. Richarda měla vedle sebe, ruku položenou na jeho rameni spíš majetnicky než konejšivě. Chlapcovy rozšířené oči byly veliké a vážné jako hrob vykopaný pro jeho otce, jenž měl být nyní zasypán. Vzdálená
smrt je jedna věc, její bezprostřední blízkost něco docela jiného. Teprve v této minutě si Richard plně uvědomil konečnost této ztráty a nutnost rozloučení.

Když se průvod truchlících ubíral zpátky na statek a ke smuteční hostině prostřené v síni, babička nespustila ruku z jeho ramene. Dlouhými, hubenými, stárnoucími prsty pevně svírala sukno chlapcova svátečního kabátku a vodila ho po svém boku mezi hosty a sousedy, důrazně ho představujíc jako pána domu, který bude předsedat obřadnému rozloučení s otcem. To nebylo na škodu. Richard si své postavení plně uvědomoval a asi by nelibě nesl jakékoli ukrácení svých výsad. Bratr Pavel ho sledoval s jistou úzkostí a pošeptal Cadfaelovi, že by měli chlapce raději odvézt dřív, než se hosté rozjedou. Jinak, beze svědků, by ho třeba odtud vůbec nedostali. Dokud tu byl kněz a několik jiných, kdo nepatřili k domácím, stěží mohl být zadržen násilím.

Cadfael si prohlížel přítomné, které dobře neznal. Byli tu dva šedí mniši z domu savigniaků v Buildwasu, ležícím pár mil po proudu řeky, jehož štědrým mecenášem Ludel svého času byl, a s nimi osoba poněkud nevyzpytatelnější, třebaže se skromně držela v pozadí. Měla mnišskou kutnu, vyryzlou a značně ošoupanou ve švech, avšak pod kápí prosvítaly neostříhané tmavé vlasy a světlo se párkrát odrazilo od něčeho kovového, co měl na rameni. Vypadalo to jako medaile z několika poutních cest. Třeba je to potulný zbožný muž, který se chystá vstoupit do řádu. Savigniaci byli v Buildwasu už asi čtyřicet let. Klášter založil lichfieldský biskup Roger de Clinton. Tito tři jsou jistě dobrými, nezaujatými diváky. Před takovými ctihodnými hosty nelze použít násilí.

Bratr Pavel se zdvořile přiblížil k Dionisii, aby se nenápadně rozloučil a vyzvedl si svěřence, avšak paní mu vzala vítr z plachet ocelovým šlehnutím oka a zrádně sladkým hlasem: „Bratře, prosím vás, nechte mi tu Richarda přes noc. Měl únavný den a zmohlo ho to. Neměl by odjíždět dřív než zítra.“ Neřekla ovšem, že ho zítra pošle, a stále mu rukou svírala rameno. Promluvila tak hlasitě, aby ji všichni slyšeli — svědomitou babičku, úzkostlivou o vnoučka.

„Paní,“ využil bratr Pavel své nevýhodné situace, jak se dalo, „právě jsem se vám chystal sdělit, že naneštěstí budeme muset jet. Nejsem oprávněn, abych Richardovi dovolil zůstat u vás, máme být do nešpor zpátky. Prosím, omluvte nás.“

Úsměv paní Dionisie byl medový, avšak oči studeně bodaly jako dýky. Zkusila to ještě jednou, možná spíš proto, aby získala na svou stranu posluchače, než s nadějí, že tentokrát něčeho dosáhne; věděla, že za těchto podmínek je bezmocná.

„Opat Radulfus by určitě pochopil, že toužím mít dítě u sebe ještě jeden den — svou vlastní krev, jediného, kdo mi zůstal. V posledních letech jsem ho vídala tak málo! Když mi ho vezmete tak brzy, zanecháte mě bez útěchy.“

„Paní,“ opáčil bratr Pavel pevně, přestože byl celý nesvůj, „trápí mě, že musím odolat vašemu přání, nemám však na vybranou. Jsem vázán poslušností svému opatovi, abych s sebou Richarda do večera přivedl zpátky. Pojď, Richarde, musíme jít.“

Na okamžik sevřela chlapce ještě pevněji, v pokušení prosadit se i takto přede všemi, ale rozmyslela si to. Nebylo by dobré udělat nyní ze sebe tu špatnou, — místo aby budila soucit. Povolila stisk a Richard se od ní nejistě odplížil k Pavlovi.

„Povězte panu opatovi,“ pravila Dionisie, probodávajíc je očima, ale stále měkkým, sladkým hlasem, „že jej velmi brzy vyhledám.“

„Vyřídím mu to, paní,“ ujistil ji bratr Pavel.

Stála v slovu. Hned nazítří statečně vjela do opatství v pěkném doprovodu, na koňském hřbetě a působivě oblečená do nejlepších šatů, aby si vyžádala slyšení u opata. Byla s ním zavřená asi hodinu, avšak vynořila se rozpálená chladným vztekem a nelibostí, přehnala se přes nádvoří jako vichřice, rozhánějíc neškodné novice jako uschlé listí, a odjela k domovu tempem, které se její klidné kobylce nijak nezamlouvalo. Podkoní se táhli mlčky a s obavami kus za ní.

„Ta dáma je zvyklá, že je vždycky po jejím,“ prohodil bratr Anselm. „Jenže tentokrát asi narazila.“

„To jistě není konec,“ suše opáčil Cadfael a díval se, jak pomalu sedá prach zvířený jejím odjezdem.

„Nepochybuji, že by si to přála uzavřít,“ souhlasil Anselm, „ale co může dělat?“

„To,“ pravil Cadfael s jistým zájmem, „bezpochyby časem zjistíme.“

Čekali pouhé dva dny. Při kapitule se obřadně ohlásil Dionisiin právník a žádal o slyšení. Byl to postarší klerik, sušinka, ale s rázným vystupováním a urputným výrazem. Přispěchal do kapitulní síně s balíkem pergamenů pod paží a oslovil shromážděné s chladnou, vyčítavou důstojností, spíš zarmouceně než hněvivě. Podivil se, že duchovní a učenec tak proslulý svou spravedlivostí a dobrotou jako opat popírá pokrevní svazky a odmítá vrátit Richarda Ludela do poručnictví a láskyplné péče jeho jediné žijící blízké příbuzné, nyní připravené o všechny ostatní muže z rodiny a dychtící pomáhat a radit svému vnukovi a vést ho v jeho novém postavení pána statku. Je to velká křivda na babičce i na dítěti, toto popření jejich přirozené potřeby a bránění projevům jejich vzájemné náklonnosti. Nato vznesl právník ještě jednou slavnostní žádost, aby byla křivda napravena a Richard Ludel s ním byl poslán zpátky na svůj statek Eaton.

Opat Radulfus seděl s trpělivou a nepohnutou tváří a velmi zdvořile vyslechl tento promyšlený proslov až do konce. „Děkuji vám za vaše poselství,“ řekl pak mírně, „přednesl jste je dobře. Nemohu však dost dobře změnit odpověď, kterou jsem dal vaší paní. Richard Ludel, který je mrtev, svěřil poručnictví nad svým synem mně, dopisem řádně sepsaným a osvědčeným. Přijal jsem to pověření a nyní se ho nemohu zříci. Otcovým přáním bylo, aby se zde jeho syn vzdělával až do dospělosti, kdy převezme správu nad svým životem a záležitostmi. To jsem slíbil a to splním. Otcova smrt činí mou povinnost tím posvátnější a závaznější. Povězte to své paní.“

Právník zřejmě jinou odpověď neočekával a měl pohotově další krok v tomto poslání. „Pane, za změněných okolností nemusí být u soudu takový soukromý právní doklad jediným platným argumentem. Královi soudci budou jistě stejně ochotně naslouchat prosbě vznešené dámy, ovdovělé a nyní připravené o syna, jež je plně schopna postarat se o všechny potřeby svého vnuka, i kdybychom nebrali v úvahu přirozenou potřebu útěchy z jeho přítomnosti, kterou pociťuje. Má paní si přeje, abych vám sdělil, že nevydáte-li chlapce, hodlá vznést žalobu u soudu, aby jej získala zpět.“

„Potom mohu její záměr jedině schválit,“ pravil nedotčeně opat. „Právní rozhodnutí královského soudu musí uspokojit nás oba, protože z nás sejme břímě rozhodování. Povězte jí to a řekněte, že s náležitou poddaností očekávám přelíčení. Dokud však nebude vynesen rozsudek, musím se držet své přísahy. Jsem rád,“ suše se pousmál, „že jsme se takto shodli.“

Právníkovi nezbylo než tuto nečekaně ochotnou odpověď přijmout tak, jak byla dána, a vzdálit se s co nejméně pocuchaným půvabem. Lavicemi v kapitulní síni proběhl tichý ševel zvědavosti a údivu, avšak opat Radulfus jej jediným pohledem zmrazil, takže názory a spekulace se mohly veřejně přetřásat, až když se bratři vynořili na nádvoří a rozcházeli se za prací.

„Bylo od něho moudré, že ji takhle pobízel?“ ptal se bratr Edmund, když s Cadfaelem přecházeli směrem k nemocnici. „Co když nás opravdu zažaluje? Soudce by se snadno mohl postavit na stranu osamělé dámy, která chce mít své vnouče doma.“

„Nedělej si starosti,“ klidně odvětil Cadfael. „Je to jen planá hrozba. Ona dobře ví, že zákon je i v nejlepších časech pomalý a stojí peníze, a tohle nejsou nejlepší časy — král je daleko, má na práci důležitější věci a polovina jeho království je úplně odříznutá od jakékoli spravedlnosti. Ne, doufala, že si to opat rozmyslí a ustoupí z obavy před dlouhým popotahováním. To se ovšem zmýlila. On ví, že ona k soudu jít nemíní. Mnohem pravděpodobnější je, že zkusí vzít zákon do vlastních rukou a pokusí se chlapce ukrást. Jakmile ho bude mít, získat ho zpátky by znamenalo buď pomalou soudní cestu, nebo rychlý čin, a násilí je opatovi vzdálenější než jí.“

„Doufejme,“ ulekl se Edmund té myšlenky, „že se přesvědčování ještě nevzdala, pokud je opravdu poslední možností násilí.“

Nikdo nevěděl, jak se vlastně malý Richard dozvídal o každém zvratu ve sporu o svou budoucnost. Z toho, co se dělo při kapitule, nemohl nic zaslechnout, novici na každodenní shromáždění nechodili a těžko by se našel bratr, který by o tom vykládal dítěti, které je předmětem rozepře. Přesto bylo zjevné, že Richard ví všechno, co se děje, a má z toho zvrácené potěšení. Nesnáze dodávaly životu koření, a on se tady v opatství cítil docela bezpečný před jakýmkoli skutečným ohrožením, a přitom si mohl libovat v tom, že se o něj perou.

„Sleduje příchody a odchody z Eatonu,“ svěřil se bratr Pavel Cadfaelovi v pokojné zahrádce se svou starostí, „a je dost chytrý, aby pochopil, co znamenají. Tomu, co se odehrálo na otcově pohřbu, rozuměl až moc dobře. Pro jeho vlastní dobro bych si přál, aby byl trochu míň bystrý.“

„Je lepší, že má všech pět pohromadě,“ klidně opáčil Cadfael. „Léčkám se nejlíp vyhýbají vědoucí neviňátka. A paní už deset dní nic nepodnikla. Třeba se smířila a vzdala se boje.“ Nebyl však o tom příliš přesvědčen. Paní Dionisie nebyla zvyklá nechat si zkřížit plány.

„Třeba ano,“ zadoufal Pavel. „Slyšel jsem totiž, že se ujala nějakého ctihodného poutníka a zařídila pro něj starou poustevnu ve svém lese. Přeje si, aby se denně modlil za duši jejího syna. — Vykládal nám to Eilmund, když přinesl náš díl zvěřiny. — Viděli jsme ho na pohřbu, Cadfaele. Byl tam s těmi bratry z Buildwasu. Bydlel u nich týden a podali o něm zprávu, že je to učiněný světec.“

Cadfael hekl a vztyčil se od záhonu s mátou, která byla teď v říjnu už dost holá. „Ten s tou mušličkou? A s medailí svatého Jakuba? Ano, všiml jsem si ho tam. Tak vida, usadil se mezi námi. A vybral si poustevnu a zahrádku v lese raději než šedou buildwasskou kutnu. Mně osobně to k samotářskému životu nikdy netáhlo, ale znám lidi, kterým se tak lépe přemýšlí a modlí. Ta poustevna byla už hodně dlouho neobydlená.“

Znal ji, přestože tudy chodil zřídka, jelikož opatský lesník se těšil skvělému zdraví a bylinné léky potřeboval pramálo. Nyní již dlouho nepoužívaná poustevna ležela v hustě zalesněném údolíčku. Byla to kamenná chýše s čtvercovým pozemkem, kdysi oploceným a obdělávaným, nyní zarostlým a zdivočelým. V těch místech les zarůstal jak eatonskou půdu, tak Eytonský hvozd patřící opatství, a poustevna stála tam, kde ludelovská hranice zabíhala do sousedního území, blízko lesníkovy milované školky. „Jestli tam chce zůstat, bude tam mít klid,“ řekl Cadfael. „Jak si říká?“

„Říkají mu Cuthred. Je to pěkné mít v sousedství světce. Prý už za ním lidé chodí se svými trápeními. Třeba,“ dodal optimisticky Pavel, „zkrotil paní Dionisii on. Musí mít na ni silný vliv, jinak by ho jistě nepozvala. A deset dní už nic nepodnikla. Třeba jsme všichni jeho dlužníky.“

A vskutku, jak mírné říjnové dny jeden za druhým klidně plynuly šerými, mlhavými rány, jasnými poledni, avšak se zamženou oblohou, a vlhkými, zelenými, čarovně klidnými večery, zdálo se, že o mladého Richarda se už další boje nepovedou, že si paní Dionisie vyhrožování zákonem rozmyslela a smířila se se situací. Dokonce poslala po svém faráři peněžní dar, aby zaplatila mše za synovu duši v mariánské kapli. To gesto se dalo vyložit jedině jako krok k usmíření. Tak to alespoň chápal nový strážce mariánského oltáře, bratr František.

„Otec Ondřej mi povídal,“ hlásil, když návštěvník odešel, „že od té doby, co k ní ti savigniačtí bratři přivedli tohohle Cuthreda, náramně na něho dá a řídí se jeho radou a příkladem. Už si získal velkou pověst světce. Prý složil přísný slib podle starého způsobu a nikdy se nevzdaluje ze své poustevny a zahrádky. Nikdy však neodepře pomoc ani modlitby nikomu, kdo ho požádá. Otec Ondřej má o něm vysoké mínění. Poustevnictví není náš způsob,“ pravil bratr František s velkou vážností, „ale není špatné, když tak blízko, na sousedním statku, žije takový svatý muž. Může to jedině přinést požehnání.“

Stejného smýšlení byl celý venkov, protože vlastnictví takového zbožného poustevníka vrhalo na eatonský statek odlesk slávy, a jediná kritika, jaké se kdy Cadfael o Cuthredovi doslechl, byla, že je příliš skromný a že od začátku neschvaloval a pak dokonce zakázal, aby se jeho chvála příliš šířila. Bez ohledu na to, jaký div vykonal, zda modlitbami odvrátil hrozící dobytčí mor potom, co onemocněl jeden pasák paní Dionisie, nebo poslal svého mladého sluhu varovat před hrozící bouří, která dík jeho přímluvám přešla beze škod, ať vykonal jakýkoli milosrdný skutek, nedovolil, aby se mu za ně připisovala zásluha, a když se o to někdo pokoušel, zpřísněl, dal najevo vznešené pohoršení a hrozil Božím hněvem každému, kdo by jeho zákazu neuposlechl. Do měsíce po jeho příchodu platilo jeho ukázňování na eatonskému statku víc než Dionisiino i farářovo a jeho věhlas, jenž se nesměl šířit veřejně, se r
ozcházel šuškáním od souseda k sousedovi jako drahocenné tajemství, nad nímž se v soukromí jásá, ačkoli před světem musí být ukrýváno.

[III]

Eytonský lesník Eilmund občas chodíval na kapitulní shromáždění do opatství hlásit, co se udělalo nebo na jaké obtíže případně narazil a jakou pomoc navíc by potřeboval. Jen zřídka hlásíval něco jiného než klidné pokroky, avšak druhý týden v listopadu přišel se zmateně staženým čelem a zachmuřenou tváří. Zdálo se, že na jeho les jako podivná morová rána padlo neštěstí.

Eilmund byl podsaditý čtyřicátník s huňatou čepicí tmavých vlasů, silák, a přitom docela bystrý člověk. Rozkročil se uprostřed kapituly na pevných, statných nohách jako zápasník tváří v tvář protivníkovi a stručnými slovy shrnul celý svůj příběh.

„Pane opate, na mém svěřeném pozemku se dějí nepochopitelné věci. Před týdnem, když byl ten velký liják, potok mezi školkou a volným lesem strhl podemleté keře a udělal z nich takovou hráz, že se rozlil, změnil směr a zaplavil mou nejnovější sadbu. A sotva jsem zátaras odklidil, zjistil jsem, že příval kousek proti proudu podemlel břeh příkopu a spadlá hlína příkop přemostila. Než jsem to zjistil, do školky se dostali jeleni. Sežrali všechno, co stačilo narůst tam, kde jsme přede dvěma lety ořezávali proutí. Bojím se, že některé stromy možná zajdou, a nejmíň dva roky potrvá, než to zase doroste. Pokazilo mi to plány,“ postěžoval si Eilmund, rozhořčený narušením cyklu pravidelného ořezávání, „— ještě navíc k současné škodě.“

Cadfael znal tuto Eilmundovu pýchu, ošetřovaný kousek Eytonského lesa, úhledný a ohraničený příkopy, jemuž nebylo rovno v celém hrabství, pravidelně prosvětlovaný vyřezáváním šesti až sedmiletého dříví, takže bylinný a kvetoucí podrost byl stále bohatý a pestrý. Některé stromy, například jasan, vyrážejí znovu ze zbytku původního kmene hned pod seříznutým místem. Jiné, třeba jilm a osika, vyrážejí ze země okolo pařezu. Některé seříznuté kmeny se pod Eilmundovou péčí rozrostly v samostatné lesíky s volným středem dobré dva kroky v průměru. Jeho hrdost na toto umění dosud nepoškodila žádná větší pohroma. Nebylo divu, že byl hluboce pohoršen. I ztráta pro opatství byla citelná, protože mladé dřevo na topení, na výrobu dřevěného uhlí, na násady nářadí, na tesařské účely a na všelicos jiného přinášelo slušný příjem.

„A to ještě není všechno,“ rozezleně pokračoval Eilmund. „Včera, když jsem byl na obchůzce na druhé straně školky, kde je příkop suchý, ale hluboký, a břeh strmý, co se nestalo! Eatonské ovce se prodraly rozbitým plotem ze své louky zrovna tam, kde se jejich pozemek stýká s naším, a jak pan opat jistě ví, ovce si z břehu, který odradí jeleny, nedělají vůbec nic a na žádnou pastvu si tak nepotrpí jako na čerstvé sazeničky jasanu. Než jsem je vyhnal, spořádaly většinu nového porostu. Já ani John z Longwoodu nechápeme, jak se mohly protáhnout tak úzkým otvorem, jenže když si stará ovce něco vezme do hlavy, nic ji nezastaví a ostatní jdou za ní. Připadá mi, jako by můj les byl zakletý.“

„Mnohem spíš,“ pohlédl na něj svrchu přísně převor Robert, „šlo o lidskou nedbalost, buď z vaší, nebo ze sousedovy strany.“

„Otče převore,“ pravil Eilmund s nesmlouvavostí toho, kdo zná svou cenu a ví, že ji stejně dobře zná i jediný nadřízený, jehož tu musí respektovat, „za celé roky ve službách opatství si ještě nikdo na mou práci nestěžoval. Obchůzky jsem konal denně, ano, často i v noci, ale nemohu zakázat dešti, aby padal, a taky nemohu být na všech místech současně. Takový příval nehod za tak krátkou dobu jsem ještě nezažil. Johna z Longwoodu také vinit nemohu, protože byl vždycky nejlepší soused, jakého si člověk může přát.“

„To je pravda,“ přisvědčil důrazně opat Radulfus. „Máme dost důvodů být mu vděční za jeho dobrou vůli a já o ní nepochybuji ani teď. Nepochybuji ani o vaší odbornosti a oddanosti. Dosud jsem nikdy pochybovat nemusel a nevidím důvod ani nyní. Nesnáze přicházejí, abychom se je učili překonávat, a nikdo se takovým zkouškám natrvalo nevyhne. Tu ztrátu uneseme. Dělejte, co můžete, mistře Eilmunde, a kdybyste potřeboval pomocníka, dostanete ho.“

Eilmund, který své úkoly vždy zvládal a byl hrdý na svou soběstačnost, za to poněkud zdráhavě poděkoval, prozatím však nabídku odmítl a slíbil, že dá vědět, kdyby si to rozmyslel. Nato odešel stejně rázně, jako přišel, zpátky do své chaloupky v lese, ke své dceři a k rozhořčení na osud, protože ve své poctivosti nenacházel lidského činitele, na něhož by mohl svalit vinu.

Malý Richard se nějak záhadně dověděl o neobvyklém účelu Eilmundovy návštěvy. Všechno, co mělo něco společného s jeho babičkou a všemi lidmi, kteří nacházeli své živobytí okolo eatonského statku, ho nesmírně zajímalo. Jeho poručník opat je zajisté moudrý a bdělý, jeho šafář schopný, ale on přece jen musí na svůj majetek dohlížet sám. Pokud se v okolí Eatonu dělo něco nekalého, dychtil zjistit proč, a třebaže bylo záhadou, jak toho bylo dosaženo, mnohem ochotněji než opat Radulfus hledal příčinu v zlomyslnosti nebo zlé vůli člověka, vždyť sám byl už mnohokrát obžalován jako napůl nevinný činitel nějaké neplechy.

Jestliže se eatonské ovce nedostaly do eytonské jasanové školky nějakým záhadným Božím dopuštěním, ale protože jim někdo otevřel cestu a postrčil je směrem k vítané hostině, Richard chtěl vědět, kdo to udělal a proč. Byly to konec konců jeho ovce.

Bystře tedy sledoval příchody a odchody v době kapituly, a když dva dny po Eilmundově návštěvě spatřil v bráně mladého muže, kterého zatím viděl jen jednou, jak velmi zdvořile žádá o povolení vystoupit na kapitulním shromáždění s poselstvím od svého pána Cuthreda, byl náramně zvědavý. Mladý muž přišel příliš časně a musel počkat, což ho nijak nevyvedlo z míry. Richardovi se to velmi hodilo, protože ze školy utéct nemohl, ale až kapitula skončí, bude volný a bude moci návštěvníka přepadnout ze zálohy a svou zvědavost ukojit.

Každý řádný poustevník, který na sebe vzal slib stálosti, jenž ho nutí trvale zůstávat ve vlastní cele a oplocené zahradě, a který má dar předvídání a svatou povinnost používat jej ve prospěch svých bližních, musí mít sluhu, aby vyřizoval pochůzky a předával poustevníkovy výstrahy a napomenutí. Cuthredův sluha se svým pánem zřejmě již přišel a doprovázel ho při hledání útočiště, jež pro něj vybral Bůh. Do kapituly vstoupil se skromnou sebejistotou a nechal se prohlížet všemi zvědavými bratry, nijak nezneklidněn takovým náporem jasných, pátrávých pohledů.

Cadfael se zájmem zkoumal příchozího ze svého oblíbeného místa v závětří. Nedovedl si představit nepravděpodobnějšího sloužícího pro poustevníka a lidového světce ve starém keltském pojetí, jež nedbá o kanonizaci, přestože by v tu chvíli nedokázal vyjádřit, v čem ta nesourodost spočívala. Byl to asi dvacetiletý mladík v hrubé vybledlé a zalátané hnědé tunice a nohavicích — na tom nebylo nic výjimečného. Měl stejně šlachovitou, lehkou postavu jako Hugh Beringar, byl však o dlaň vyšší, štíhlý, snědý a půvabný jako kolouch, a pohyboval se se stejným nohatým živočišným půvabem. I v jeho ovládané nehybnosti se tajila možnost náhlého prudkého pohybu jako u číhajícího zvířete. Jistě běhá rychle a tiše a skáče daleko a vysoko jako zajíc. I v jeho tváři pod hustou přiléhavou čapkou zvlněných vlasů, měděných jako bukové listí, byla táž maličko zlověstná ovládanost a všímavost. Tvá měl dlouhou, oválnou, s vysokým čelem, dlouhým rovným nosem s rozšířeným chřípím, opět připomínajícím plachého tvora citlivého na každý závan pachu, který mu vítr přinese, plná zakřivená ústa, která se i v klidu téměř usmívala jakýmsi tajným a maličko zneklidňujícím pobavením, a dlouhé, zúžené jantarové oči pod šikmým měděným obočím. Planoucí zář očí stínil, ale netlumil ani neskrýval pod víčky a měděnými řasami, jejichž hustotu a délku by mu mohla závidět leckterá žena.

Kde se vzal u staromódního světce takový zneklidňující elfský společník?

Chlapec vyčkal, až si ho důkladně prohlédnou, pak zvedl víčka, nastavil opatu Radulfovi tvář plnou upřímné a dětské nevinnosti a velmi půvabně a uctivě se poklonil.

Nechtěl promluvit, dokud nebude vyzván, a čekal, až ho opat osloví.

„Přicházíte od eytonského poustevníka?“ zeptal se opat mírně a pozorně si prohlížel mladistvou, klidnou, téměř usměvavou tvář.

„Ano, pane opate. Svatý Cuthred po mně posílá vzkaz.“ Hlas měl tichý a jasný, spíš vyšší, takže pod klenbou zazněl jako zvonek.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Radulfus.

„Hyacint, pane.“

„Znal jsem biskupa, který se tak jmenoval,“ prohodil opat a kratičce se pousmál, protože štíhlé hnědé stvoření před ním rozhodně biskupa v ničem nepřipomínalo. „Dostal jste jméno po něm?“

„Ne, pane. Nikdy jsem o něm neslyšel. Kdysi mi vyprávěli, že se tak v nějakém dávném příběhu jmenoval mladík, o něhož se pohádali dva bohové, a ten, který prohrál, ho zabil. Z jeho krve prý vyrostly květiny. Vyprávěl mi to jeden kněz,“ dodal chlapec nevinně a rozhlédl se po shromáždění s náhlým pousmáním. Dobře si uvědomoval nepatrné znepokojení, jež vyvolal v těchto klášternických prsou, přestože opat zůstal nedotčen.

Do toho starého příběhu, chlapče, se hodíš mnohem líp než mezi biskupy, a ty to dobře víš, pomyslel si Cadfael, zkoumaje ho s požitkem a zaujetím. — Nebo mezi poustevníky. Kde tě jen splašil a jak se mu podařilo tě ochočit?

„Smím pronést svůj vzkaz?“ zeptal se bezelstně chlapec a zlaté oči měl stále široce rozevřené, jasné a upřené na opata.

„Vy jste se jej naučil nazpaměť?“ zeptal se s úsměvem Radulfus.

„Musel jsem. Ani slovíčko nesmím přehodit.“

„Velmi věrný posel! Ano, smíš mluvit.“

„Musím mluvit pánovým hlasem, ne svým,“ vysvětlil chlapec na úvod a vzápětí klesl hlasem o několik tónů pod jeho normální zvonivou lehkost s takovým nečekaným napodobitelským umem, že na něj přinejmenším Cadfael pohlédl ještě ostražitěji a pátravěji. „S velkou úzkostí jsem slyšel,“ pravil zástupný poustevník vážně, Jak od eatonského šafáře, tak od eytonského lesníka o nehodách, jež náhle sužují les. Modlil jsem se a rozjímal, a velice se obávám, že jsou to pouhé výstrahy před něčím horším, pokud nebude napravena falešná rovnováha nebo palčivý rozpor mezi správným a nesprávným. Nevím o žádném takovém přečinu, který by nad námi visel, kromě práva upřeného paní Dionisii Ludelové, jíž bylo odňato vnouče. Je jistě třeba brát v potaz otcovo přání, avšak ani na zármutek vdovy kvůli dítěti nelze zapomenout, zejména když je osiřelá a osamělá. Prosím vás, pane opate, pro lásku
Boží, zvažte, zda to, co činíte, činíte dobře, neboť nad námi všemi cítím tíživý stín zla.“

To vše přednesl ten zarážející mladý muž zasmušilým, důrazným hlasem, jenž nepatřil jemu, a byl to nesporně účinný trik, neboť způsobil, že někteří mladší a pověrčivější bratři se zavrtěli, otevřeli ústa a v úleku si začali šeptat. Posel domluvil, zvedl jantarové oči a usmál se, jako by se ho obsah poselství vůbec netýkal.

Opat Radulfus seděl chviličku mlčky, bedlivě hleděl na mladého muže a ten zase bez mrknutí hleděl na něj, klidný, spokojený, že splnil úkol.

„To jsou vlastní slova vašeho pána?“

„Jedno vedle druhého, pane, přesně jak mě je naučil.“

„A nepověřil vás, abyste v té věci za něho mluvil dál? Nechcete něco dodat?“

Oči se ještě víc rozšířily úžasem. „Já, pane? Jak bych mohl? Já jsem jen poslíček.“

Převor Robert zašeptal pohrdlivě opatovi do ucha: „Nejsou neznámé případy, kdy poustevník poskytne přístřeší a zaměstnání prosťáčkovi. Je to skutek milosrdenství. Tenhle mladík k nim zjevně patří.“ Mluvil tiše, ale ne dost tiše pro uši tak bystré a téměř tak špičaté, jako má liška, protože Hyacint zazářil a kratičce se ušklíbl. Cadfael, který také postřehl smysl výroku, velmi pochyboval, že s ním opat bude souhlasit. Zdálo se mu, že se za snědou faunskou tváří skrývá velmi bystrá inteligence, i když se mu hodí hrát si na hlupáka.

„Dobrá,“ řekl Radulfus, „můžete se vrátit ke svému pánovi, Hyacinte, a vyřídit mu mé poděkování za jeho starostlivost a péči i za jeho modlitby, v nichž bude, doufám, pokračovat ve prospěch nás všech. Povězte mu, že jsem vzal v úvahu a beru v úvahu všechny stránky stížnosti paní Dionisie vůči mně a že jsem dělal a dál budu dělat, co považuji za správné. A pokud jde o přirozená neštěstí, která mu působí tolik úzkosti, pouhý člověk je nemůže ani řídit, ani ovládat, třebaže je může překonat vírou. Co nemůžeme změnit, musíme nést. To je vše.“

Chlapec se mu beze slova hluboce a s půvabem poklonil, otočil se a beze spěchu odkráčel z kapituly, štíhlý, lehkonohý, v pohybech téměř troufale elegantní jako kočka.

Na velkém nádvoří, kde bylo v tuto hodinu, kdy se bratři sešli v kapitulní síni, téměř pusto, návštěvník s návratem k pánovi nijak nespěchal. Zpomalil a zvědavě se rozhlížel kolem dokola po budovách od opatova bytu s růžovou zahrádkou přes síně pro hosty a nemocnici až zpátky k bráně a dlouhé jižní straně křížové chodby. Richard, který na něho už chvíli čekal, se sebejistě vynořil z jižního klenutého vchodu a vstoupil neznámému do cesty.

Bylo očividné, že chce, aby se zastavil, a Hyacint mu ochotně vyhověl. Se zájmem shlédl na vážnou pihovatou tvářičku, která ho zkoumala stejně usilovně. „Dobré jitro, mladý pane,“ pravil zdvořile. „Copak byste si ode mne přál?“

„Já vím, kdo jste,“ vyhrkl Richard. „Vy jste sloužící, kterého si s sebou přivedl ten poustevník. Slyšel jsem, že jste od něho přinesl vzkaz. Týkal se mě?“

„Líp bych vám na to odpověděl,“ rozvážně opáčil Hyacint, „kdybych věděl, kdo vaše lordstvo je a proč by se měl můj pán starat o takovou drobotinu.“

„Já žádná drobotina nejsem,“ odsekl důstojně Richard. „Já jsem Richard Ludel, pán Eatonu, a poustevna vašeho pána je na mé půdě. A vy moc dobře víte, kdo jsem, protože jste byl mezi sloužícími na pohřbu mého otce. A jestli jste přinesl nějaký vzkaz, který se mě týká, myslím, že mám právo jej znát. To je jedině správné.“ Richard vystrčil hranatou bradičku a stál s bosýma nohama rozkročenýma a dožadoval se spravedlnosti nemžikajícíma modrozelenýma očima.

Hyacint mu chviličku oplácel jasným, zamyšleným pohledem. Pak řekl rázným, věcným tónem jako muž k muži a bez jakéhokoli posměchu: „To máš pravdu a já s tebou souhlasím, Richarde. Kde bychom si mohli my dva v klidu popovídat?“

Střed rozlehlého nádvoří byl pro dlouhé rozmluvy poněkud nápadný a nesporně světský cizinec Richarda dostatečně zaujal jako příjemná novinka v tomto klášterním prostředí. Když měl konečně příležitost, hodlal se o něm dozvědět úplně všechno. Navíc kapitula za chviličku skončí a nebylo by žádoucí za těchto okolností upoutat pozornost převora Roberta nebo si koledovat o všetečný zásah bratra Jeronýma. Chytil Hyacinta rychle a důvěrně za ruku a vlekl ho přes nádvoří k nenápadné brance, jež vedla z opatství k mlýnu. Tam měli v trávě u rybníka soukromí, se zdí za zády a pružným drnem pod nohama, a polední slunce je za průsvitným závojem oparu ještě trochu hřálo.

„Tak!“ pravil Richard a šel rovnou k věci. „Potřebuji kamaráda, který mi bude říkat pravdu. Je tolik lidí, kteří mi řídí život a nedokážou se shodnout, a jak se mohu o sebe postarat já a být na ně připravený, když není nikdo, kdo by mě varoval, jaké mají úmysly? Jestli budete při mně, budu vědět, jak se mám zařídit. Budete při mně?“

Hyacint se pohodlně opíral o zeď opatství, pěkné svalnaté nohy měl natažené před sebou a přivíral slunečné oči. „Já ti něco povím, Richarde. Jako ty se můžeš nejlíp zařídit, když budeš vědět, co se chystá, já ti zas budu nejvíc užitečný, když budu vědět, o co vlastně jde. Zatím znám konec té věci a ty znáš začátek. Proč to nedat dohromady, abychom viděli, co z toho vyjde?“

Richard zatleskal. „Souhlasím! Nejdřív mi povězte, jaký vzkaz jste dnes přinesl od Cuthreda.“

Hyacint mu to odříkal slovo za slovem, jako to říkal v kapitule, ale bez přetvařování.

„Já to věděl!“ udeřil chlapec pěstí do husté trávy. „Já věděl, že se mě to nějak bude týkat. Tak babička obloudila nebo přemluvila i svého svatého, aby se za ni přimluvil! Slyšel jsem, co se dělo ve školce, ale takové věci se čas od času stanou a kdo jim může zabránit? Měl byste svého pána varovat, aby na ni tolik nedával, i když je jeho příznivkyně. Povězte mu celou tu historii, protože to ona neudělá.“

„Rád,“ přisvědčil bodře Hyacint, „až ji budu znát sám.“

„Nikdo vám neřekl, proč mě chce mít doma? Váš pán se ani slovem nezmínil?“

„Chlapče, já jsem jen poslíček, mně se nesvěřuje.“ A zdálo se, že poslušný sloužící, který se na nic neptá, s návratem z této pochůzky nijak nespěchá, protože se ještě pohodlněji uvelebil u mechem porostlé zdi a zkřížil útlé kotníky. Richard se přisunul o kousek blíž a Hyacint se dobromyslně přizpůsobil ostrým mladým kostem, jež se mu zarývaly do boku.

„Chce mě oženit,“ řekl Richard, „aby se zmocnila statků po obou stranách našeho. A ani ne s pořádnou nevěstou. Hiltruda je stará — je jí nejmíň dvaadvacet…!“

„Úctyhodný věk,“ vážně přitakal Hyacint.

„Ale i kdyby byla mladá a hezká, stejně ji nechci. Já nechci žádnou ženskou. Já ženské nemám rád. Nevím, k čemu jsou dobré.“

„Tak to jsi na správném místě, tady se jim spolehlivě vyhneš,“ řekl Hyacint a jantarové oči pod dlouhými měděnými řasami mu zablýskly smíchem. „Staň se novicem, zřekni se světa, a budeš tu před ženskými v bezpečí.“

„Ne, to taky není žádná zábava. Poslechněte, já vám to všechno vypovím.“ A vychrlil celý příběh svého hrozícího sňatku a babiččiných plánů na zvětšení jejího panství. „Budete to tedy kvůli mně sledovat a dáte mi vědět, na co si mám dát pozor? Potřebuju někoho, kdo ke mně bude poctivý a nebude přede mnou všechno tajit, jako bych byl ještě dítě.“

„Rád!“ spokojeně a s úsměvem slíbil Hyacint. „Budu leníkem vašeho lordstva v eatonském táboře a budu vašima očima a ušima.“

„A vysvětlíte to Cuthredovi z mého pohledu? Nechtěl bych, aby si myslel něco špatného o panu opatovi, ten jen dělá, co se mnou chtěl udělat otec. A ještě jste mi neřekl, jak se jmenujete. Musím vás nějak jmenovat.“

„Jmenuji se Hyacint. Prý se tak jmenoval nějaký biskup, ale já žádný biskup nejsem. Tvoje tajemství je u mě bezpečnější než u kdejakého světce, jsem mlčenlivější než zpovědnice, neměj strach.“

Bylo jim spolu tak dobře a tolik se sblížili, že teprve včasné zaškrundání Richardova žaludku připomnělo, že je čas na oběd, a tak se zvedli, aby se rozloučili. Richard klusal vedle svého nového kamaráda po pěšině, která se táhla podél zdi kláštera až na Předklášteří, tam se s ním rozloučil a díval se za lehkou, vzpřímenou postavou, jak zahýbá na silnici, a až pak se otočil a s radostným poskakováním běžel zpátky k brance ve zdi kláštera.

Hyacint zdolal první míle zpáteční cesty dlouhým, pružným klusem, ani ne tak z pocitu spěchu nebo povinnosti, ale spíš z čistého požitku ze snadnosti pohybu a ze síly a poslušnosti svého těla. Překročil řeku po mostě u Attinghamu, přebrodil se přes zaplavené louky u jejího přítoku Ternu a u Wroxeteru zahnul na jih k Eytonu. Když byl na kraji lesa, zpomalil a loudal se. Nechtělo se mu dojít na konec, když byla cesta tak příjemná. Musel přejít opatskou půdu, aby se dostal k poustevně, jež stála v úzkém výběžku ludelovské půdy, zasahujícím do sousedních lesů. S veselým pohvizdováním šel po pěšině podle potoka, těsně vedle severního konce Eilmundovy školky. Břeh, který se zvedal na druhé straně a chránil pěstěný les, byl vysoký a strmý, ale dobře udržovaný a zatravněný. Ještě nikdy se nikde nepropadl a potok také nebyl tak mohutný ani rychlý, aby podemlel léty vyzkoušený svah. Přesto se to stalo; už n
a dálku spatřil ve strmém břehu tmavou jizvu čerstvé hlíny. Hleděl na ni a zamyšleně si hryzl ret, pak najednou pokrčil rameny a zasmál se. „Čím víc neplechy, tím víc legrace!“ prohodil polohlasem a rázoval dál k místu, kde byl břeh podemletý.

Ještě byl několik kroků od toho nejhoršího, když zaslechl zdušený výkřik, vycházející jakoby ze země, hluk zápasu, pak tiché zaúpění a příval tlumených kleteb. Lekl se, ale ihned zareagoval. Rozběhl se skokem a stejně náhle se zastavil na kraji příkopu, který byl zatím jen rovně naplněn stále rozbahněným proudem, avšak voda přímo před očima stoupala. Na druhé straně došlo k čerstvému sesuvu a osamělá stará vrba, jejíž kořeny zčásti obnažil již první sesuv, se skácela a spadla napříč přes potok. Její ratolesti se vzdouvaly a šelestily, jak se pod nimi zmítal kdosi uvězněný napůl ve vodě, napůl nad ní. Něčí paže tápala mezi listím a snažila se dusící zátěž nadzdvihnout. Námaha vyvolala hlasité zasténání. Mezi zmítajícím se listím zahlédl Hyacint zkřivenou a umazanou tvář lesníka Eilmunda.

„Nehýbejte se!“ vykřikl. „Lezu dolů!“

A slezl až po stehna do potoka, propletl se mezi nejbližšími větvemi, aby se pod ně dostal zády a pokusil se je zvednout natolik, aby se uvězněný lesník mohl vyškrábat ven. Eilmund se se sténáním a těžkým oddechováním vzepřel oběma pěstmi o hlínu za sebou a zčásti se vyprostil zpod silné větve, která mu držela nohy. Námaha ho stála tlumený výkřik bolesti.

„Vy jste raněný!“ Hyacint ho vzal oběma rukama pod pažemi, vší silou se pružnými zády opřel o nejsilnější větev a strom se ztěžka zakolébal. „Teď! Zvedněte se!“

Eilmund se ještě jednou vzepřel, Hyacint táhl s ním, na oba se svalila další hlína, ale vrba se hnula, se šplouchnutím se převalila a těžce oddechující lesník ležel na čerstvé hlíně a voda mu omývala jen kotníky. Zablácený a zazeleněný Hyacint si klekl vedle něho.

„Budu muset jít pro pomoc, sám vás odtud nedostanu. A vy sám po svých chvíli chodit nebudete. Vydržíte takhle, než doběhnu na pole pro lidi Johna z Longwoodu? Budeme potřebovat víc než jednoho a taky sušák na seno nebo desku, abychom vás na něčem odnesli. Máte ještě nějaké horší zranění, které nevidím?“ To, co viděl, mu však stačilo, a jeho snědá tvář byla pod krytem bláta otřesená a zděšená.

„Mám zlomenou nohu.“ Eilmund opatrně spustil mohutná ramena do měkké hlíny a zhluboka, dlouze dýchal. „Měl jsem ohromné štěstí, že jste tudy šel, byl jsem tam chycený pevně a potok zase stoupá. Pokoušel jsem se srovnat břeh. Chlapče,“ smutně se usmál uprostřed stonů, „máš v ramenou víc síly, než by člověk na první pohled řekl.“

„Vydržíte takhle chviličku?“ Hyacint úzkostně vzhlédl na břeh nad ním, avšak uvolňovaly se jen malé hrudky a neškodně klouzaly dolů. Okraj hustého drnu, tráva i kořínky vypadaly celkem bezpečně. „Poběžím. Budu tu brzo.“

A běžel rychle a přímo do eatonských polí a křikl na první nádeníky, které spatřil. Přispěchali s kusem plotu vypůjčeným z ovčince a všichni spolu na něj pracně zvedli tiše, leč zcela oprávněně láteřícího Eilmunda a odnesli ho půl míle k jeho chalupě v lese. Hyacint si uvědomil, že lesník má doma dceru, a tak se rozběhl napřed, aby ji varoval, uklidnil a dal jí čas připravit raněnému lůžko.

Chalupa stála na pasece v lese, obklopena upravenou zahrádkou, a když tam Hyacint dorazil, dveře byly dokořán a dívka si uvnitř prozpěvovala při práci. Bylo to zvláštní. Hyacint za ní utíkal, jak mohl, a teď se skoro zdráhal zaklepat nebo vstoupit bez klepání, a zatímco váhal na prahu, dívka zmlkla a šla se podívat, čí lehké kroky to zaharašily na kamenité pěšině.

Byla malá, ale statná a velmi úhledně stavěná, pohled modrých očí měla přímočarý, pleť svěží jako šípková růžička, hladce spletené světlehnědé vlasy se leskly jako leštěný dub. Prohlížela si ho s nelíčenou přátelskou zvědavostí, která projednou umlčela jeho pohotový ohebný jazyk. Nakonec musela promluvit sama, přes všechnu naléhavost jeho poselství.

„Hledáte mého otce? Šel do školky, najdete ho tam, co se sesul břeh.“ Její modré oči ožily zálibným zájmem. To, co viděly, se jim zamlouvalo. „Vy jste ten mladík, co přišel s poustevníkem staré paní, viďte? Viděla jsem vás, jak u něj pracujete na zahradě.“

Hyacint to připustil a se sevřeným srdcem si připomněl, co přišel oznámit. „Ano, paní, jmenuji se Hyacint. Váš otec je na cestě zpátky k vám, ale bohužel po nehodě, která ho asi na pár dní zdrží doma. Přišel jsem napřed, abyste to věděla, než ho přinesou. Ne, nelekejte se, je živ a zdráv, za nějaký čásek bude jako vždycky. Ale zlomil si nohu. Sesul se další kus půdy a v potoce se na něj svalil strom. Ale docela jistě se to spraví.“

Zbledla úlekem, ale nevykřikla. Pochopila, rychle se otřepala a okamžitě se začala činit. Otevřela dokořán vnitřní i vnější dveře, aby s břemenem na kusu plotu prošli, rozestlala lůžko, na které jej položí, a hned šla postavit vodu na oheň. Při tom přes rameno věcně a klidně hovořila s Hyacintem.

„To není poprvé, co se zranil, ale zlomenou nohu ještě neměl. Říkáte, že spadl strom? Ta stará vrba —já vím, že se nakláněla, ale nikdy mě nenapadlo, že by mohla spadnout. To vy jste ho našel? A došel mu pro pomoc?“ Modré oči se na něj ohlédly a usmály se.

„Několik eatonských lidí bylo blízko, čistili strouhu. Už ho nesou.“ Blížili se již ke dveřím, nejrychleji, jak mohli. Vyšla jim vstříc s Hyacintem po boku. Zdálo se, že jí chce ještě něco říci, něco jiného, ale pro tu chvíli ztratil příležitost, tak mlčky, ale záměrně otálel na okraji čilého ruchu, když Eilmunda vnášeli do domu, kladli na lůžko a opatrně mu zouvali mokré boty a stahovali nohavice, což doprovázel dušenými steny a kletbami. Nohu pod kolenem měl znetvořenou, ale ne tak, aby kost prorazila masem ven.

„Ležel jsem tam v potoce přes hodinu,“ vypravil ze sebe se zuby stisknutými bolestí, jak s ním zacházeli, „a nebýt tohohle mládence, byl bych tam ještě, protože jsem s tou váhou nemohl hnout a nikde v doslechu nikdo nebyl. Ví Bůh, že ten kluk má větší sílu, než bys věřila. Mělas ho vidět, jak ze mě zvedal ten strom.“

Bylo zvláštní, že Hyacintový útlé hladké tváře pod zlatavým opálením sytě zrudly. Nebyl to obličej náchylný k červenání, ale ještě toho byl schopen. Trochu stísněně řekl: „Mohl bych pro vás ještě něco udělat? Udělám to rád! Budete potřebovat odborníka, aby vám tu kost napravil. V tom vám nepomůžu, ale jestli potřebujete, abych někam doběhl, stačí říct. To je moje povolání, to umím.“

Dívka se na okamžik otočila od lůžka a upřela na něj zářící velké modré oči. „To byste mohl, kdybyste byl tak hodný, a budeme ještě víc vašimi dlužníky. Vzkázal byste do opatství pro bratra Cadfaela?“

„To víte, že ano!“ přisvědčil Hyacint, jako by mu nabídla vítaný dárek. Když se však od něho odvrátila, zaváhal, na okamžik ji chytil za rukáv a naléhavěji dechl do ucha: „Musím s vámi mluvit — o samotě, později, až bude obstaraný a bude odpočívat.“ A než se stačila vyjádřit, přestože její oči ho rozhodně neodmítaly, byl pryč a upaloval mezi stromy zpátky k Shrewsbury.

[IV]

Během odpoledne přišel Hugh Beringar za bratrem Cadfaelem s prvními náznaky novin, které došly z Oxfordu od počátku obklíčení.

„Robert z Gloucesteru je zpátky v Anglii,“ oznámil. „Mám to od jednoho zbrojíře, kterého včas napadlo vytratit se z města. Pár lidí mělo štěstí a postřehlo nebezpečí. Říká, že Robert šťastně přistál se všemi loděmi ve Warehamu navzdory králově posádce a dobyl město. Hrad ne, aspoň zatím, ale obléhá ho. Od Geoffreyho nedostal prakticky nic, snad jen hrstku rytířů.“

„Jestli je bezpečně na břehu a drží město,“ uvážlivě se zeptal Cadfael, „proč se stará o hrad? Byl bych myslel, že pospíší k Oxfordu, aby vyprostil sestru z pasti.“

„Raději by přilákal Štěpána k sobě a odvedl ho od jeho vlastního obléhání. Můj zpravodaj říká, že warehamský hrad nemá moc velkou posádku, a tak uzavřeli příměří a vzkázali králi, aby je do určitého dne vysvobodil — je to takový vševěd, ale opravdu dobře informovaný, i když stanovené datum nezná —, a když je zklame, tak se vzdají. To se Robertovi hodí. Ví, že k odlákání Štěpána obvykle stačí málo, ale myslel bych, že tentokrát vydrží. Kdy zase dostane takovou příležitost? Tu přece nemůže zahodit ani on.“

„Hloupostí, které člověk dokáže natropit, není konce,“ prohodil Cadfael shovívavě. „Je třeba uznat, že většinu bláznivých kousků dělá ze šlechetnosti, což se o Matyldě říct nedá. Byl bych ovšem rád, kdyby obléháním Oxfordu všechno skončilo. Dobude-li hrad i s císařovnou, ta bude v jeho rukou docela bezpečná; nebezpečí bude hrozit spíš jemu. Ještě nějaké novinky z jihu?“

„Vykládal o nějakém koni, který se našel zatoulaný nedaleko města v lesích u silnice na Wallingford. Už je to nějaký čas, zhruba v té době, kdy se všechny cesty z Oxfordu uzavřely a město vyhořelo. Kůň vlekl zakrvácené sedlo a rozsekané, prázdné sedlové vaky. Podkoní, který unikl z města, než se kruh uzavřel, poznal koně a postroj jako majetek jistého Renauda Bourchiera, rytíře ve službách císařovny, který se těšil její velké důvěře. Podle mého zpravodaje se ví, že ho vyslala z hradu, aby se pokusil prorazit královskými liniemi a odnést od ní vzkaz do Wallingfordu.“

Cadfael přestal okopávat a obrátil celou pozornost k příteli. „Myslíte Brianu FitzCountovi?“

Pán z Wallingfordu byl císařovnin nejvěrnější přívrženec a společník hned po jejím bratrovi a držel pro ni svůj hrad jako nejvýchodnější a nejohroženější výspu jejího území v jednom tažení po druhém, v štěstí i v neštěstí, nezlomně věrně.

„Jak to, že není v Oxfordu s ní? Vždyť se prý od ní nehne.“

„Král postupoval mnohem rychleji, než kdo čekal, a teď ho od ní odřízl. Navíc ona ho potřebuje ve Wallingfordu, protože ztratí-li jej, nezůstane jí nic než izolovaná država v západní Anglii a žádný přístup směrem k Londýnu. Je docela možné, že mu na poslední chvíli vzkázala, když je v tak zoufalé situaci. A tam v okolí se šušká, že mu Bourchier vezl také poklad, nejen peníze, ale především drahokamy. Nebylo by divu, vždyť musí platit svým vojákům. Snad jsou věrní z lásky, ale přesto musejí žít a jíst, a on se už v jejích službách docela ožebračil.“

„Na podzim se povídalo,“ zamyšleně stáhl obočí Cadfael, „že biskup Jindřich z Winchesteru se pilně snažil odlákat Briana na královu stranu. Biskup Jindřich má dost peněz, aby koupil každého, kdo je na prodej, ale pochybuji, že by našel dost vysokou nabídku pro FitzCounta. Ten se zatím pořád prokazoval jako neúplatný. Nemusela se přece snažit Briana přeplatit.“

„To ne, ale když se kolem ní svíralo královo vojsko, mohlo ji napadnout, že mu pošle znamení, jak velmi si ho cení, dokud je ještě cesta volná, nebo dokud se ještě o ni mohl statečný osamělý rytíř pokusit. Třeba se jí v takové chvíli zdálo, zeje to její poslední možnost sdělit mu to.“

Cadfael se nad tím zamyslel a uznal, že to zní pravdivě. Král Štěpán by přes všechno hořké nepřátelství život sestřenky nikdy neohrozil, kdyby ji však jednou zajal, musel by ji kvůli vlastní koruně držet pod přísným dohledem. Nebylo také pravděpodobné, že by se ona někdy, třeba ve vězení, vzdala svého nároku a souhlasila s podmínkami, které by jí zajistily svobodu. Takto odloučení přátelé a spojenci by se opravdu víckrát nemuseli spatřit.

„A jeden osamělý statečný rytíř se o to pokusil,“ střízlivě přemítal Cadfael. „A jeho koně našli zaběhlého, postroj sesunutý, sedlové vaky prázdné, krev na sedle a na sedlové přikrývce. Kde je tedy Renaud Bourchier? Zavraždili ho pro to, co nesl, a pochovali někde v lese, nebo ho hodili do řeky?“

„Co jiného si může člověk myslet? Okolo Oxfordu mají letos na podzim jiné starosti než hledat po lesích mrtvolu. Po vyplenění a vypálení Oxfordu mají mrtvol k pohřbívání až dost,“ konstatoval Hugh suše a trpce, téměř smířený s bezhlavým pobíjením v této vrtošivé občanské válce.

„Zajímalo by mě, kolik lidí na hradě vědělo o jeho výpravě. Ona se jistě o svých úmyslech nešířila, ale někdo to určitě vyčenichal.“

„Vypadá to tak, a to, co zjistil, využil velmi hanebně.“ Hugh se otřásl a odhodil od sebe daleké zločiny, jež nespadaly pod jeho správu. „Díky Bohu, že nejsem oxfordshirským šerifem! Naše starosti tady jsou celkem mírné, tu a tam nějaká hádka a pranice v rodině, sem tam nějaká krádež, běžné sezónní pytláctví. A samozřejmě to prokletí, které jako by padlo na váš Eytonský les.“ Cadfael mu totiž sdělil, co asi opat nepovažoval za dost důležité: že Dionisie nějak vtáhla do své pře i svého poustevníka a že ten dobrý muž vzal její vystupování v roli truchlící babičky, krutě připravené o společnost jediného vnoučete, zřejmě velmi vážně. „Tak on se bojí, že přijde ještě něco horšího? Rád bych věděl, jaká další novinka z Eytonu přijde.“

A další novinka z Eytonu k nim právě spěchala kolem zimostrázového plotu v ústech novice, jehož převor Robert rychle poslal od brány. Běžel, až se mu vzdouvala kutna, a zastavil se tak udýchán, že stačil jen vyhrknout svůj vzkaz, aniž by čekal na vyzvání.

„Bratře Cadfaele, naléhavě vás hledají. Poustevníkův sluha se vrátil s tím, že vás potřebují v Eilmundově usedlosti. Otec opat říká, že máte vzít koně a honem jet a přinést mu zpátky zprávu, jak se lesníkovi vede. Byl tam další sesuv půdy a spadl na něj strom. Má zlomenou nohu.“

Nabízeli Hyacintovi odpočinek a pořádné jídlo za to, že se tak namáhal, ale neměl stání. Dokud stačil, držel se u Cadfaelova třmene a běžel s ním, a i když musel zpomalit a nechat jet Cadfaela napřed, klusal zarytě a vytrvale za ním, očividně zpátky k lesní chalupě místo k poustevně svého pána. Zachoval se k Eilmundovi jako dobrý přítel, dumal Cadfael, ale až se konečně vrátí k svým přísežným povinnostem, čeká ho možná slovní nebo i doslovný výprask. Když o tom však uvažoval, neuměl si představit, že by se to divoké, záhadné stvoření krotce smířilo s pokáráním, tím méně s trestem.

Když Cadfael sesedal za nízkým plotem Eilmundovy zahrádky, bylo už k nešporám, a dívka rozrazila dveře a dychtivě mu vyběhla vstříc.

„Bratře, nečekala jsem vás tak brzo. Cuthredův chlapec musel běžet jako vítr, a takovou dálku! A to se předtím celý zmáčel, jak tahal tatínka z vody! Dnes máme dobrý důvod být vděční, že je tady on i jeho pán, jinak kolem nemusel nikdo jít kdovíkolik hodin.“

„Jak je mu?“ zeptal se Cadfael, když odvazoval brašnu a mířil do domu.

„Má nohu zlomenou pod kolenem. Uložila jsem ho a obalila jsem ji, jak se dalo, ale napravit ji budete muset vy. Bojím se taky, že se nachladil, jak tam dlouho ležel napůl v potoce, než ho ten mladý muž našel.“

Eilmund ležel dobře přikrytý a už mrzutě smířený se svou bezmocností. Stoicky se poddal Cadfaelovu zacházení a jen zaskřípal zuby, když mu rovnal nohu a přikládal zlomené kusy kosti k sobě.

„Mohl jste dopadnout hůř,“ řekl Cadfael s úlevou. „Pěkná čistá zlomenina a maso je málo pohmožděné, i když je škoda, že s vámi museli hýbat.“

„Jinak bych se byl asi utopil,“ zavrčel Eilmund. „Potok stoupal. Radši povězte panu opatovi, ať sem pošle lidi, aby ten strom odtáhli, nebo tu máme zase jezero.“

„To víte, že povím! Teď držte! Nechci, aby vám jedna noha zůstala kratší.“ Táhl zlomenou nohu za patu a nárt, dokud se nesrovnala s druhou. „Teď, Annet, dejte ruce, kde je mám já, a držte.“

Během čekání nemámila čas, ale vyhledala v Eilmundově kůlně rovné kusy dřeva, měla připlavenou ovčí vlnu na vycpávky a svinuté pruhy plátna na obvazy. Společně čistě dokončili dílo, Eilmund dolehl na slamník a zhluboka vydechl. Tvář, vždycky ošlehanou, měl na tvářích prudce zardělou. Cadfaelovi se to příliš nelíbilo.

„Jestli se vám teď podaří odpočinout si a usnout, bude to jen dobré. Nechte pana opata, strom a všechno ostatní, co se musí udělat, na mně, a já se o to postarám. Udělám nápoj, který vám uleví od bolesti a pomůže vám usnout.“ Namíchal a podal mu jej, přestože Eilmund pohrdlivě popíral, že je ho zapotřebí. Nakonec jej spolkl bez námitek.

„Teď bude spát,“ pravil Cadfael k dívce, když se odebrali do přední místnosti. „Starejte se ale, aby byl celou noc v teple a přikrytý, protože může dostat trochu horečku, jestli se nastudil. Požádám o povolení, abych sem mohl pár dní chodit, dokud nebudu mít jistotu, že je všechno v pořádku. Jestli bude zlobit, mějte s ním trpělivost, bude to jen znamenat, že se mu mnoho nestalo.“

Tiše a nedotčeně se zasmála. „Na mne je jako milius. Vrčí, vrčí, ale nikdy nekousne. Já to s ním umím.“

Když otvírala venkovní dveře, už se stmívalo. Obloha nahoře ještě trochu zlátla vlhkým, tajemným západem slunce a sázela krůpěje světla mezi černé větve stromů obklopujících zahradu. V trávě u branky nehybně seděl Hyacint a čekal s bezbřehou trpělivostí stromu, o nějž se opíral svými rovnými, ohebnými zády. Přesto byl v jeho nehybnosti náznak číhající šelmy. Anebo, rozmyslel si to Cadfael, štvaného zvířete, které doufá, že nehybností a tichem unikne lovcovu zraku.

Jakmile viděl, že se dveře otvírají, vyskočil jediným pružným pohybem, avšak do zahrady nevešel.

Bez ohledu na šero viděl Cadfael pohled, jejž na sebe mladík s dívkou upřeli. Hyacintův obličej byl nehybný a němý, jako odlitý z bronzu, ale záblesk dohasínajícího světla podtrhl jantarovou zář jeho očí, divokých a tajnůstkářských jako kočičí, a náhlé oživení a ztemnění v jejich hlubinách, jež se odrazilo v uzardění a rozjasnění Annetiny překvapené tváře. Nebylo to nic divného. Dívka byla hezká a chlapec nesporně přitažlivý, tím spíš, že prokázal neocenitelnou službu jejímu otci. Bylo jen přirozené a lidské, že jemu se za těchto okolností otec i dcera stali drahými stejně jako on jim. Nic není příjemnější než pocit vykonaného dobrého skutku; ani uspokojení z toho, že nám byl prokázán.

„Tak já pojedu,“ hlesl Cadfael do nevšímavého vzduchu a tiše nasedl, aby neporušil kouzlo, které je drželo. Zpod stromů se však ohlédl a viděl je stát tak, jak je opustil, a v tichu večera zaslechl chlapcův jasný a slavnostní hlas, jak říká: „Musím s vámi mluvit!“

Annet neřekla nic, ale tiše za sebou zavřela domovní dveře a vyšla mu k brance vstříc. A Cadfael jel lesem zpátky s vědomím, že se usmívá, přestože, když se na to střízlivě podíval, na tak nepravděpodobném setkání nebylo vlastně nic úsměvného. Vždyť co mají ti dva společného na víc než na okamžik? Dcera opatského lesníka, dobrá partie pro každého podnikavého a slibného mládence v hrabství, a cizí žebrák bez kořenů, závislý na dobročinnosti, bez půdy, bez řemesla a bez příbuzných.

Nejprve ustájí a ošetří koně, než půjde hledat opata Radulfa, aby mu pověděl, co se zběhlo v Eytonském lese. Uvnitř byl pozdní ruch, protože přijeli noví hosté a právě se jim starali o koně. Poslední dobou se toho v hrabství moc nedělo. Obchod se proti létu, kdy bylo tolik kupců ustavičně na cestách, s podzimem pomalu zklidnil a utichl. Později, až se přiblížit vánoční svátky, síně pro hosty se opět naplní pocestnými spěchajícími domů a příbuznými navštěvujícími příbuzné, ale v tomto klidném mezidobí byl čas všímat si těch, kdo přijížděli, cítit lidskou zvědavost, jakou cítí ti, kdo se zavázali k stálosti, vůči těm, kdo připlouvají a odplouvají s plynoucím časem.

Ze stáje právě dlouhými, výbojnými kroky sebejistého, cholerického člověka kráčel přes nádvoří kdosi nepochybně mocný na svém panství, bohatě ustrojený, v elegantních botách, s mečem a dýkou po boku. Přehnal se v bráně kolem Cadfaela, takže mu tvář na chviličku zasvítila v záři pochodně a pak se opět zatměla. Byl to mohutný, ramenatý chlap, kterého bylo všude plno, tvář měl těžkou, masitou, a přece tvrdou, svalnatou jako paže zápasníka, brutálně hezkou. Byla to tvář muže, který se právě nezlobil, ale zlost měl vždy na krajíčku. Byl čistě vyholený, takže hladká síla jeho rysů působila o to víc zastrašujícím dojmem a oči, jež panovačně zíraly kupředu, se zdály neúměrně malé, přestože ve skutečnosti asi nebyly. Působily tak, neboť byly mělce zasazené v masité tváři. Mohlo mu být kolem padesáti, avšak čas nijak neobměkčil žulu, která v něm musela být od počátku.

Jeho kůň stál odstrojený na hospodářském dvoře před otevřeným stáním, lehce se z něj kouřilo, jako by mu právě sňali sedlovou pokrývku, podkoní ho otíral a jemně přitom na něj pohvizdoval. Byl to drobný, šlachovitý prošedivělý muž ve vybledlém hnědavém domácím sukně a v odřeném koženém kabátci. Hodil po Cadfaelovi pohledem a mlčky kývl na pozdrav. Byl zřejmě tak zvyklý dávat si na každého pozor, že i benediktinský bratr byl pro něj spíš kdosi, komu se bylo líp vyhnout než se s ním družit.

Cadfael mu vlídně popřál dobrý večer a začal odsedlávat. „Jedete z daleka? Ten, co jsem ho potkal v bráně, byl váš pán?“

„Ano,“ usekl štolba, nevzhlédl a nic nedodal.

„Neznám ho. Odkud jste? V tuhle roční dobu je hostů málo.“

„Z Bosietu — to je šlechtický statek na druhé straně od Northamptonu, několik mil na jihovýchod od města. A on je Bosiet — Drogo Bosiet. Patří mu ten statek a ještě slušný kus hrabství navíc.“

„Tak to je daleko od domova,“ se zájmem pokračoval Cadfael. „Kam má namířeno? V těchhle končinách vídáme pocestných z Northamptonu málo.“

Podkoní se narovnal a věnoval zvídavému tazateli delší a pátravější pohled. Viditelně se trochu uvolnil, protože mu Cadfael připadal přívětivý a neškodný. Proto však nepřestal být zamračený ani se neměl víc k řeči.

„Je na lovu,“ usmál se drsným, tajnůstkářským úsměvem.

„Ale ne na jeleny,“ nadhodil Cadfael, jenž mu pohled oplatil a upoutala ho sevřenost úsměvu. „Hádám, že ani na bažanty.“

„Hádáte dobře. Honí člověka.“

„Uprchlíka?“ Cadfaelovi to připadalo k nevíře. „Tak daleko od domova? To mu stojí uprchlý nevolník za tolik času a výloh?“

„Tenhle ano. Je cenný a šikovný, ale to není všechno,“ zahodil podkoní podezřívavost a zamlklost a projevil konečně důvěru. „Má s ním nějaké účty. Dostali jsme jednu zprávu, že mířil na severozápad, a on prošmejdil každou vesnici i městečko odtamtud až sem. Vleče mě jednou cestou, kdežto jeho syn s jiným podkoním jede jinou a nezastaví se dřív než na velšské hranici. Já — já kdybych toho kluka, co hledá, zahlídnul, tak dělám slepého. Nevrátil bych mu ani psa, který od něho utekl, tím míň člověka.“ Jeho suchý hlas nabyl během řeči šťávy a vášně, a muž se poprvé otočil ke Cadfaelovi celým obličejem, takže mu na něj dopadlo světlo pochodně. Na jedné tváři měl černající modřinu, koutek úst měl roztržený a oteklý, takže vypadal zaníceně.

„To on?“ prohlížel si Cadfael ránu.

„Tak, tak, to je jeho pečeť — jeho pečetní prsten. Nebyl jsem včera ráno dost rychlý, když jsem mu pomáhal do třmene.“

„Já vám to ošetřím,“ řekl Cadfael, „když počkáte, než zajdu podat zprávu opatovi o jiné záležitosti. Měl byste, mohlo by vám to udělat neplechu. Jen tak mimochodem,“ poznamenal tiše, Jste dost daleko od jeho půdy a dost blízko hranice, kdybyste měl chuť trochu si zautíkat.“

„Bratře,“ uchechtl se podkoní chraptivě, „mám v Bosietu ženu a děti. Jsem spoutaný. Ale Brand byl mladý a neženatý, měl lehčí nohy než já. A radši bych měl odvést koně do stáje a jít čekat na pána, jinak mi rozsekne i druhou tvář.“

„Tak vyjděte na schody síně pro hosty, až bude spát,“ připomněl si své povinnosti i Cadfael, „a já vám ten bolák vyčistím.“

Opat Radulfus naslouchal Cadfaelově zprávě ustaraně, ale i s úlevou, slíbil, že hned za rozbřesku pošle dostatek pomocníků, aby odklidili strom, vyčistili potok a zajistili břeh, a vážně pokýval hlavou nad úvahou, že by Eilmundovi to, jak dlouho ležel ve vodě, mohlo zkomplikovat uzdravování, přestože je zlomenina jednoduchá a čistá.

„Rád bych ho zítra zase navštívil,“ řekl Cadfael, „a ujistil se, že zůstane v posteli. Může mít totiž teplotu, a vy ho znáte, otče, dcera ho sama nezkrotí. Dostane-li příkaz od vás, snad poslechne. Vezmu mu míru na berle, ale nedám mu je, dokud si nebudu jistý, že může vstát.“

„Máš mé povolení přicházet a odcházet, jak uznáš za vhodné,“ ujistil ho Radulfus, „dokud bude tvou péči potřebovat. Raději si pro tu dobu nech koně. Pěšky by ti to moc trvalo, a my tě tady budeme aspoň část dne potřebovat, protože Bratr Winfrid je nováček.“

Cadfael se při té vzpomínce usmál. „Zato tomu mládenci Hyacintoví to moc netrvalo — uběhl tu cestu dneska čtyřikrát. Jednou tam a zpátky pro svého pána a podruhé tam a zpátky pro Eilmunda. Doufám, že se poustevník nepohoršil, že byl jeho sloužící tak dlouho pryč.“

Cadfael se obával, že bosietský podkoní bude mít ze svého pána příliš velký strach a neodváží se ven, ani až pán usne. Přišel však. Vykradl se ven, právě když se bratři vraceli od večerní. Cadfael ho odvedl přes zahrady do dílny v herbáriu a tam si rozsvítil lampu, aby viděl na ošklivou tržnou ránu.

Ohřívadlo bylo na noc přikryté drnem, ale ne uhašené. Bratr Winfrid se očividně staral, aby bylo připravené pro případ potřeby. Stále dělal pokroky a citlivost, kterou postrádal v zacházení s perem a štětcem, se kupodivu začínala projevovat při práci s bylinami a léky. Cadfael oheň odkryl a rozfoukal a postavil na něj vodu.

„Takže pán už spí, co? Nehrozí, že se vzbudí? Konečně, i kdyby se vzbudil, v tuhle hodinu by vás neměl potřebovat. Ale já si raději pospíším.“

Podkoní seděl poslušně a klidně, svěřil se ošetřujícím rukám a ochotně nastavil tvář světlu lampy. Modřina na tváři už na okrajích bledla z tmavé do žlutá, ale z natrženého koutku prosakovala krev a hnis. Cadfael omyl vrstvu sraženiny a vyčistil ránu vodičkou z bukvice a hadího mordu.

„Váš pán se rád ohání pěstmi,“ prohodil soucitně. „Vidím, že to byly dvě rány.“

„Málokdy zůstane u jedné,“ řekl podkoní úsečně. „Jako jiní páni. Jsou ještě horší, a Bůh pomoz těm, kteří jim slouží. Jeho syn je zrovna takový. Co jiného bychom mohli čekat, když v tom žije odmalička? Za den nebo za dva sem přijede za námi, a jestli do té doby nebude mít Branda v drápech — Bůh uchovej! — štvanice bude pokračovat.“

„No, když se tu pár dní zdržíte, aspoň vám vyléčím tu ránu. Jak se jmenujete, příteli?“

„Warin. Vaše jméno, bratře, znám od špitálníka. Tohle pěkně chladí.“

„Byl bych myslel, že váš pán půjde nejdřív za šerifem, pokud má proti tomu svému uprchlíkovi nějakou opravdovou stížnost. Městští cechmistři pomlčí, i kdyby něco věděli. Město může dobrým řemeslníkem jen získat. Ale královští úředníci jsou chtě nechtě povinni dopomáhat člověku k jeho majetku.“

„Viděl jste, že jsme přijeli trochu pozdě na to, abychom toho do zítřka stačili moc vyřídit. Pán samozřejmě dobře ví, že Shrewsbury má městské právo a může ho o jeho obětního beránka připravit, jestli se dostal až sem. Za šerifem se chystá. Protože se však ubytoval tady a domnívá se, že by mu k jeho majetku měla dopomáhat vedle zákona i církev, požádal, aby mohl svou věc zítra přednést v kapitule. Potom půjde do města shánět šerifa. Prošťárá každou skulinu, jen aby se dostal Brandovi na kůži.“

Cadfael nic neříkal, ale uvažoval, že by snad stačil mezitím Hughovi vzkázat, aby nebyl snadno k nalezení. „Co ten člověk provedl,“ zeptal se, „že se mu váš pán tak moc chce pomstít?“

„Ten měl mrzutosti pořád, protože se uměl zastat sebe i jiných, a to samo je pro Droga dost velký zločin. Nevím přesně, co se stalo ten poslední den, ale viděl jsem, jak na statek přinesli na nosítkách Bosietova šafáře, který si v chování bere příklad z pána, a poležel si kolik dní. Zřejmě se mezi nimi něco zběhlo a Brand s ním praštil o zem, protože pak už jsme jen slyšeli, že utekl a že ho honí na všech cestách od Northamptonu. Jenže ho nedohonili, a tak po něm pořád pátráme. Jestli ho Drogo dostane do rukou, stáhne ho zaživa, ale nezchromí ho, protože má příliš velkou cenu. Vyleje si na něm ovšem zlost a pak na něm bude až do smrti vydělávat a určitě se postará, aby už nikdy nedostal příležitost k útěku.“

„Takže by ji měl radši využít hned teď,“ ušklíbl se Cadfael. „Jestli mu může pomoct přání, tak mu to od srdce přeju. Teď chviličku držte — tak! Tu mastičku si můžete vzít s sebou a natírat, jak často budete chtít. Přestane to po ní štípat a otok klesne.“

Warin zvědavě otáčel kelímek v prstech a dotkl se prstem tváře. „Co v tom je, že to tak pomáhá?“

„Třezalka a sedmikráska, ty jsou obě dobré na rány. Jestli se zítra naskytne příležitost, ukažte se, a povíte mi, jak se vám daří. A držte se od pána co nejdál!“ řekl Cadfael vřele, než se otočil k ohřívadlu, aby je přikryl čerstvými drny a nechal tichounce bezpečně žířit až do rána.

Drogo Bosiet se vskutku druhý den ráno objevil v kapitulní síni, rozložitý, hlučný a panovačný, zatímco moudřejší muž by pochopil, že autoritu má v tomto shromáždění opat a třímá ji železnou rukou, přestože mluví klidně a uměřeně a zachovává strohou tvář. Tím líp, pomyslel si Cadfael, bedlivě a s jistou úzkostí přihlížející ze svého zákoutí. Radulfus pozná, co je zač, a neprozradí nic příliš brzy.

„Pane opate,“ rozkročil se Drogo na dlaždicové podlaze jako býk, který se chystá zaútočit, Jsem zde, protože pátrám po zločinci, který napadl a zranil mého šafáře a uprchl z mého panství. Je známo, že utíkal k Northamptonu; můj statek, kam patří, totiž leží několik mil jihovýchodně od toho města, a já se domnívám, že bude mířit k velšské hranici. Honíme ho celou cestu až sem. Já jsem se dal z Warwicku cestou na Shrewsbury, kdežto můj syn jede dál do Staffordu a odtamtud sem přijede za mnou. Ptám se zde jen na jedno: zda se v těchto končinách poslední dobou objevil někdo cizí v odpovídajícím věku.“

„Předpokládám,“ řekl opat po dlouhé přemítavé odmlce, kdy si klidně prohlížel mohutnou tvář a arogantní postoj návštěvníka, „že ten muž je vaším nevolníkem.“

„Ano.“

„A jistě víte,“ pokračoval Radulfus mírně, „že následkem toho, že jste ho očividně nedopadl do čtyř dnů, budete se muset obrátit na soud, abyste ho získal zpět podle zákona.“

„Pane,“ opovržlivě a netrpělivě vyštěkl Drogo, „to snadno dokážu, jen když ho najdu. Ten chlap je můj a já ho míním dostat. Působil mi nepříjemnosti, má však cenné dovednosti a já se nemíním nechat okrást o to, co mi patří. V kraji, kde k přestupku došlo, mi zákon učiní po právu.“ To jistě, zákon, nakolik ještě v jeho kraji zůstal, ho jistě uposlechne na pouhé kývnutí.

„Povíte-li nám, jak uprchlík vypadá,“ pokračoval rozvážně opat, „bratr Denis vám okamžitě sdělí, máme-li v našich síních takového hosta.“

„Nosí jméno Brand — je mu dvacet let, má tmavé, ale narezlé vlasy, je hubený, silný, bezvousý —“

„Ne,“ bez váhání ho přerušil špitálník, bratr Denis, „takový mladý muž u nás nebydlí a nejméně pět šest týdnů se tu nikdo takový nevyskytl. Pokud si cestou našel práci u nějakého kupce přepravujícího zboží, který s sebou mívá tři čtyři sloužící, mohl tudy projít. Ale samotný mladý muž — to ne.

„Domnívám se,“ pravil autoritativně opat, aby zabránil případné odpovědi od někoho jiného, třebaže by se jistě nikdo kromě převora Roberta neodvážil promluvit dříve než on, „že byste se měl se svou otázkou obrátit na šerifa na hradě, protože jeho důstojníci budou vědět o nových příchozích do města mnohem spíš než my tady v klášteře. Pronásledování zločinců a provinilců, jako popisujete vy, je jejich zaměstnání a dělají to důkladně a pečlivě. Také městští řemeslníci jsou opatrní a žárliví na svá práva a mají všechny důvody mít oči otevřené a dávat si pozor. Doporučuji vám, abyste se obrátil na ně.“

„To mám v úmyslu, pane. Nezapomeňte však, na co jsem se ptal, a kdyby si tu někdo v té souvislosti na něco vzpomněl, dejte mi vědět.“

„Tento dům učiní vše, co mu přísluší, podle svého nejlepšího svědomí,“ odvětil s chladným důrazem opat a s neproniknutelnou tváří přihlížel, jak se Drogo Bosiet s nejmenší možnou úklonou na rozloučenou otočil na podpatku a odkráčel z kapituly. Když byl žadatel pryč, nepovažoval opat za potřebné pronést jakoukoli poznámku nebo učinit jakýkoli závěr, jako by se domníval, že není třeba jiných pokynů, než naznačil tónem svých odpovědí. Než vyšli z kapituly, Drogo i jeho podkoní již stačili osedlat a odjet, bezpochyby přes most do města, hledat Hugha Beringara na hradě.

Bratr Cadfael zamýšlel na chviličku zajít do herbária a do dílny, podívat se, zda je všechno v pořádku, a svěřit bratru Winfridovi práci, jakou může nejbezpečněji a nejlépe konat bez dozoru, a pak ihned vyrazit za Eilmundem, ale události mu v tom zabránily. Mezi starými bratry dožívajícími v nemocnici totiž došlo k úmrtí a bratr Edmund, který potřeboval společníka, jenž by s ním vyčkal konce potom, co stařeček došeptal poslední téměř neslyšná slova zpovědi a přijal poslední pomazání, se s důvěrou obrátil na svého nejbližšího přítele a pomocníka u nemocných. Konali spolu tuto službu již mnohokrát za čtyřicet let v tomto povolání, v Edmundově případě uloženém již od narození, přestože později ochotně přijatém, avšak u Cadfaela přijatém po půli života stráveného ve světě. Stáli na protilehlých pólech zvaných oblatus a conversus a rozuměli si tak dobře, že nikdy nepotřebovali mnoho slov.

Stařečkovo umírání bylo bezbolestné a lehké jako peříčko, protože veškerý obsah jeho kdysi bystré a silné mysli již odešel předtím. Bylo však pomalé. Slábnoucí plamínek svíčky neblikal, jen se v naprostém klidu vteřinu po vteřině zatmíval tak tajuplně, že jim nakonec unikl okamžik, kdy zhasla poslední jiskřička, a oni poznali, že odešel, teprve když se z jeho tváře jemně vyhladily stopy stáří.

„Kéž tak odcházejí všichni dobří lidé!“ horoucně zatoužil Edmund. „To byla opravdu blažená smrt! Kdo ví, zda se mnou Bůh naloží tak jemně, až přijde můj čas.“

Společně se o zemřelého postarali a společně se vynořili na nádvoří, aby zařídili přenesení těla do umrlčí kaple. Pak ještě následoval drobný úraz Pavlova nejmladšího školáčka, který ve spěchu špatně šlápl na denních schodech a skutálel se půl patra, takže si do krve rozbil kolena o dlažbu dvora, musel být odnesen, omyt, obvázán a odeslán za kamarády s jablkem jako odměnou za statečnost, s níž udatně popíral, že to bolí. Až pak mohl Cadfael odejít do stáje a osedlat vyhrazeného koně, a to už byl málem čas na nešpory.

Právě vedl koně přes nádvoří k bráně, když pod její klenbu vjel v celé své parádě Drogo Bosiet, trochu pomačkaný a uprášený po celodenní marné honbě, zamračený jako čert, a opatrných několik sáhů za ním podkoní Warin, připravený uposlechnout sebemenšího gesta, ale snažící se mezitím zůstávat mimo rámec pozornosti. Štvanice zjevně žádnou kořist nevynesla a lovci se navečer vraceli s prázdnou. Warin dnes večer udělá líp, když se bude držet z dosahu té silné paže.

Cadfael vyjel z brány uklidněn a spokojený a pospíšil si za svým nemocným do Eytonu.

[V]

Richard byl celé odpoledne s ostatními chlapci v hlavních zahradách opatství u řeky, kde se právě sklízely poslední hrušky. Děti měly dovoleno pomáhat a v rozumných mezích ochutnávat, přestože ovoce muselo po sklizni ještě dozrát. Tyto poslední hrušky však visely na stromě tak dlouho, že se už daly jíst. Byl to pěkný den, sluníčko, svoboda, sem tam se smočili v řece, kde bylo bezpečně mělko, a tak se mu na konci dne nechtělo dovnitř na nešpory, na večeři a do postele. Loudal se na konci průvodu, který se šinul po pěšině kolem řeky a pak do zeleného křovinatého svahu k Předklášteří. V tichu pozdního odpoledne tančily nad vodou mraky komárů a ryby po nich lenivě chňapaly. Pod mostem se proud zdál skoro nehybný, přestože Richard věděl, že je hluboký a prudký. Kdysi tu kotvíval poříční mlýn a ten proud jej poháněl.

Richardův oddaný spojenec, devítiletý Edwin, se loudal s ním, i když s trochou úzkosti, a po očku měřil dloužící se vzdálenost mezi nimi a koncem průvodu. Byl po svém pádu pochválen za statečnost a nechtělo se mu přijít o hřejivé vědomí ctnosti, které v něm příhoda zanechala, jen proto, že se zpozdí na nešpory. Nemohl však ani jen tak opustit nejbližšího přítele. Váhal a mnul si zavázané koleno, které ještě trochu svědilo.

„Richarde, pojď, nesmíme se loudat. Podívej, už jsou skoro u silnice.“

„Však je snadno dohoníme,“ opáčil Richard a šplouchal si palce v mělké vodě. „Ale běž napřed, jestli chceš.“

„Bez tebe ne. Ale já nemůžu běžet tak rychle jako ty. Mám koleno celé ztuhlé. Tak pojď, přijdeme pozdě.“

„Já ne, já to stihnu dávno předtím, než začnou zvonit, ale zapomněl jsem, že ty nemůžeš tak dobře utíkat. Běž napřed, já tě dohoním, než budeš u brány. Chci se jen podívat, čí je ta loďka, co připlouvá k mostu.“

Edwin zakolísal, vážil svůj ctnostný pokoj mysli proti zběhnutí, a projednou se rozhodl podle vlastního přání. Poslední černá kutna na konci průvodu právě stoupala na úroveň silnice a mizela z dohledu. Nikdo se po loudalech neohlédl a nevolal je ani nehuboval; byli ponecháni vlastnímu svědomí. Edwin se otočil a rozběhl se za svými druhy, jak nejrychleji se svým trnoucím kolenem mohl. Shora ze svahu se ohlédl, ale Richard stál po kotníky v tůňce a zručně házel na hladinu žabky, až za sebou nechávaly tečkovanou stříbřitou čáru. Edwin se rozhodl pro ctnost, a tak ho opustil.

Richarda vůbec nenapadlo ulít se, ale svedla ho hra: chtěl pokaždé překonat předešlý hod, a tak začal hledat na břehu ještě hladší a plošší oblázky s ctižádostivou touhou dohodit až k protějšímu břehu. Pak přijal hozenou rukavici jeden městský kluk, který předtím plaval pod zeleným trávníkem stoupajícím k městské hradbě, vylezl a nahatý začal z mělčiny spršku tančících kamínků vracet. Richard se tak zabral do soutěže, že na nešpory úplně zapomněl a k povinnosti ho probudilo až vzdálené cinkání zvonku. Pustil kámen, zanechal pole sokovi a honem se vyškrábal na břeh, chytil pohozené střevíce a upaloval k Předklášteří a opatství jako jelen. Zdržel se příliš. V okamžiku, kdy bez dechu doletěl do brány a proplížil se brankou pro pěší, aby si ho nikdo nevšiml, zaslechl z kostela první žalm.

Vynechat bohoslužbu nebyl zase tak velký hřích, ale přesto si teď, když byl zaměstnán vážnými rodinnými záležitostmi mimo klášter, nechtěl pokazit pověst. Naštěstí chodily na nešpory i děti laických sloužících a správců a rozmnožovaly zástup žáčků, takže si snad jednoho chybějícího nikdo nevšimne, a pokud se mu podaří vklouznout do jejich řad, až budou vycházet z kostela, může se předpokládat, že byl mezi nimi celou dobu. Lepší řešení ho nenapadlo. Vklouzl tedy do křížové chodby a stoupl si do prvního výklenku v jižním křídle a schoulil se do koutku, odkud viděl na jižní dveře kostela, jimiž budou vycházet bratři, hosté i chlapci, až obřad skončí. Jakmile projdou kolem obedenciáři a mniši, nemělo by být těžké nepozorovaně se vkrást mezi chlapce.

Konečně šli, opat Radulfus, převor Robert a všichni bratři, nesli se důstojně kolem a mířili ven do šera na večeři. Následoval méně spořádaný houf klášterní mládeže. Richard se šoural podél zdi, která ho kryla, připraven vyklouznout a zamíchat se mezi ně, až půjdou kolem, když náhle z druhé strany zdi právě v oblouku, jímž musely děti projít, zaslechl známý karatelský hlas.

„Ticho! Nechci slyšet žádné klábosení tak brzy po bohoslužbě! Takhle vás učili odcházet z posvátného místa? Seřaďte se do dvojic a chovejte se s patřičnou vážností.“

Richard ztuhl, zády přitisknut ke studené kamenné zdi, a stáhl se zpátky do nejtemnějšího kouta výklenku. Co to bratra Jeronýma napadlo, že nechal průvod mnichů jít a počkal si na bezbranné nevinné děti, aby je mohl pokárat a vyhubovat? Teď tam stál bez hnutí a nutil je seřadit se do dvojstupu, takže Richard se musel dál krčit v úkrytu a nechat si ujít nejlepší příležitost k návratu. Už byli na nádvoří a on tu zůstal v pasti. Jeroným byl zrovna ten bratr, před nímž by nejméně rád zahanbeně vylezl a nechal se obviňovat a poučovat. Teď byli chlapci pryč, z kostela pomalu vycházelo několik hostů opatství a Jeroným tam pořád čekal, protože Richard viděl na dlažbě jeho hubený stín.

Náhle se ukázalo, že čekal na jednoho z hostů, protože hubený stín zastoupil cestu nějakému rozložitějšímu a splynul s ním. Richard předtím viděl procházet toho, kdo stín vrhal, mohutného svalnatého rázujícího chlapíka s obličejem hutným a červeným jako cihla, v bohatém šatu střední šlechty, žádného barona, ba ani jeho vrchního nájemce, ale přece jen člověka, před nímž je třeba mít úctu.

„Čekám tu, pane,“ pravil bratr Jeroným důležitě, avšak uctivě, „abych s vámi promluvil pár slov. Přemýšlel jsem o tom, co jste nám ráno říkal při kapitule. Posadíte se na chviličku se mnou tady v soukromí?“

Richardovi se sevřelo srdce. Byl schoulen na kamenné lavici ve výklenku hned vedle nich a zděsil se, že na něj vzápětí přijdou. Zdálo se, že však Jeroným z nějakého důvodu dává přednost ještě většímu ústraní, jako by si nepřál, aby to setkání zpozoroval na odchodu někdo z těch, kdo ještě byli v kostele, kupříkladu sakristán, protože svého společníka zatáhl do hloubi třetího výklenku a tam se s ním usadil. Nyní, když byla cesta volná, mohl Richard snadno vyklouznout z křížové chodby, ale neudělal to. Čirá lidská zvědavost ho držela němého a nehybného na místě, se zatajeným dechem, jako jedno velké ucho.

„Ten zločinec, o kterém jste mluvil,“ začal Jeroným, „co napadl vašeho šafáře a utekl vám — jak jste říkal, že se jmenuje?“

„Jmenuje se Brand. Proč, slyšel jste o něm něco?“

„Ne, pod tím jménem rozhodně ne. Pevně věřím,“ děl Jeroným ctnostně, „že je povinností každého, aby vám pomohl získat zpátky vašeho nevolníka, pokud může. Tím spíš je to povinností církve, která by se měla vždy zastávat zákona a pořádku a odsuzovat zločince a porušitele zákona. Říkal jste, že ten člověk je mladý, asi dvacetiletý? Bezvousý s narezle tmavými vlasy?“

„Ano. Vy o takovém víte?“ zavrčel Drogo.

„Možná to není on, ale jeden mladý muž tu vašemu popisu odpovídá a jako jediný přišel do těchto končin v poslední době, pokud vím. Přišel sem s poutníkem, svatým mužem, který se usadil v poustevně pár mil od nás, na eatonském statku. Ten mladík poustevníkovi slouží. Pokud je to opravdu váš lotr, musel toho dobrého muže oklamat, takže mu z laskavého srdce poskytl práci a přístřeší. Pokud ano, bude jen správné otevřít mu oči a ukázat mu, jakého sloužícího u sebe chová. A prokáže-li se, že to není on, nic se nestane. Vzbudil však ve mně jisté pochybnosti, když sem jednou přišel se vzkazem. Je v něm jakási uhlazená drzost, která se k službě světci příliš nehodí.“

Richard se krčil jako myška, objímaje si kolena, uši natažené, aby mu neuniklo ani slovo.

„Kde je ta poustevna?“ zvolal Drogo hlasem lovce hladovějícího po lidské kořisti. „A jak si ten chlap říká?“

„Říká si Hyacint. Poustevník se jmenuje Cuthred a každý ve Wroxeteru nebo Eatonu vám ukáže, kde bydlí.“ Jeroným se ochotně pustil do podrobného vysvětlování cesty a zabral se do něho tak, že i kdyby se ze sousedního výklenku ozvaly nějaké zvuky, asi by je neslyšel. Richardovy bosé nožky však na dlaždicích žádný zvuk nevydaly, když chvatně vyklouzl ven a upaloval po nádvoří do stáje, pořád se střevíci v ruce. Na kamenech v hospodářském dvoře jeho tvrdá chodidla ťukala jako oblázky, ale teď už mu bylo jedno, kdo ho uslyší, jen když byl venku z toho temného výklenku, kde se dutě rozléhal jeden samolibý a jeden vlčí hlas a oba plánovaly zajetí a zkázu Hyacinta, jeho mladého veselého přítele. Bude-li tomu Richard moci zabránit, nedostanou ho. Přes všechny podrobné pokyny bratra Jeronýma bude muset ten muž, který chce svého nevolníka zpátky a určitě to s ním vůbec nemyslí dobře, přece jen hledat cestu a
vybírat si mezi lesními pěšinami, na něž narazí, kdežto Richard tam zná každou cestičku a může jet tou nejkratší a nejrychlejší; stačí, když se mu podaří osedlat poníka a vykrade se s ním z brány dřív, než nepřítel pošle štolbu, aby mu osedlal koně. Stěží to bude dělat sám, má-li na to sloužícího. Představa soumračného lesa Richarda nelekala, dobrodružství ho naopak rozjařovalo.

Štěstí či nebe mu přálo, protože v tuto hodinu všichni večeřeli, dokonce i fortnýř ve strážnici si hleděl talíře a nechal pro tu chvíli bránu nehlídanou. Pokud zaslechl kopyta a šel se podívat, byl příliš pomalý a Richarda, jenž se vyškrábal do sedla a vyrazil svižným klusem po Předklášteří směrem ke Svatému Jiljí, už nezahlédl. Chlapec zapomněl dokonce i na hlad a netrápil se, že zůstane bez večeře. Mimoto byl oblíbenec opatova kuchaře, bratra Petra, a třeba z něj později něco vymámí. Na to, co se bude dít, až bude zjištěna jeho nepřítomnost — což se nutně stane nejpozději, až půjdou spát, i kdyby si toho při večeři nikdo nevšiml, — radši nemyslel. Záleželo jen na tom, aby našel Hyacinta, a pokud on je opravdu tím Brandem, varoval ho, že se má raději honem schovat, protože jsou mu na stopě a málem v patách. Pak ať se děje, co chce!

Za Wroxeterem zahnul do lesa po široké jízdní stezce, kterou vysekal Eilmund na svážení dřeva a osekaných kůlů. Vedla přímo k lesníkově chalupě, avšak byla zároveň nejkratší cestou k odbočce vedoucí k poustevně, prvnímu místu, kde by samozřejmě Cuthredova sloužícího hledal. Les tu byl převážně dubový a starý, podrost řídký a nízký a hluboké vrstvy spadaného listí za mnoho podzimů tlumily hluk kopyt. Mezi starými stromy Richard zvolnil a koník s potěšením šlapal v měkké prsti. Nebýt ticha, chlapec by nezaslechl hlasy, jež byly tlumené a naléhavé a jeden zjevně patřil muži, kdežto druhý dívce; slova však byla příliš tichá, nerozeznatelná, určená jen tomu druhému. Potom je zahlédl kousek od stezky velmi nehybné a těsně u sebe vedle tlustého dubového pně. Nedotýkali se navzájem, ale oči měli jen jeden pro druhého a to, co říkali, bylo vážné a velice důležité. Výkřik, který Richard vyrazil, ja kmile je spatřil, je od sebe vyplašil jako polekané ptáky.

„Hyacinte! Hyacinte!“

Z poníka se spíš skutálel než seskočil a letěl k nim, zatímco mu vykročili vstříc.

„Hyacinte, musíte se schovat — musíte honem pryč! Jdou po vás, jestli jste Brand — jste Brand? Nějaký člověk vás přijel hledat, tvrdí, že honí uprchlého nevolníka jménem Brand…“

Hyacint, bdělý a rozechvělý, ho uchopil za ramena a klekl si, aby mu viděl do očí. „Jak vypadá? Sluha? Nebo sám pán? A kdy to bylo?“

„Po nešporách. Slyšel jsem, jak spolu mluví — bratr Jeroným mu pověděl, že sem do kraje nedávno přišel mladý muž, který by mohl být ten, koho hledá. Pověděl mu, kde vás najde, a on vás přijede hledat do poustevny ještě dnes večer. Strašný chlap, velký, hřmotný. Utíkal jsem pro poníka, zatímco ještě mluvili, vyjel jsem dřív než on. Ale nesmíte zpátky ke Cuthredovi, musíte rychle pryč a schovat se.“

Hyacint chlapce sevřel v krátkém bouřlivém objetí. „Jsi nejpoctivější a nejšlechetnější přítel, jakého může člověk mít. Nemusíš mít o mě strach; teď, když jsi mě varoval, co se mi může stát? To je určitě můj pán! Drogo Bosiet má o mně tak vysoké mínění, že maří čas a peníze, aby mě uštval, a nakonec za všechnu svou námahu nedostane nic.“

„Takže jste Brand? A byl jste jeho nevolník?“

„Mám tě ještě raději za to, že moje nevolnictví vidíš jako minulost,“ zasmál se Hyacint. „Ano, jméno, které mi kdysi dali, je Brand. Hyacinta jsem si vybral sám. A toho jména se budeme oba držet. A teď se musíme rozloučit, můj příteli, protože ty teď musíš honem zpátky do opatství, než bude tma a než přijdou na to, že jsi pryč. Pojď, já tě doprovodím na kraj lesa.“

„Ne!“ pohoršil se Richard. „Pojedu sám, nebojím se. Musíte okamžitě zmizet — hned teď!“

Dívka položila ruku Hyacintoví na rameno. Richard spatřil v houstnoucím šeru její oči, rozšířené a rozzářené odhodláním místo obavou. „Zmizí, Richarde! Znám místo, kde bude v bezpečí.“

„Měl byste se pokusit dostat do Walesu,“ ozval se Richard úzkostně a trochu žárlivě, protože tohle byl jeho přítel a on ho zachránil, takže mu skoro vadilo, že by Hyacint měl za svobodu vděčit i někomu jinému, a k tomu ženě.

Hyacint a Annet na sebe krátce pohlédli a usmáli se, a jejich úsměv prozářil les. „To ne,“ odvětil Hyacint mírně. „Když už musím utíkat, neuteču daleko. Ale nemusíš se o mě bát, budu docela v bezpečí. Teď nasedněte, vaše lordstvo, a už ať jste na cestě zpátky tam, kde budete v bezpečí vy, jinak se odtud nehnu.“

To hocha rozhýbalo. Jednou se ohlédl, aby zamával, a viděl je stát tak, jak je opustil. Dívali se za ním. Ohlédl se podruhé, než mu místo, kde se setkali, docela zmizelo mezi stromy, a byli pryč, rozplynuli se a les byl nehybný a tichý. Richard si připomněl nepříjemnosti, které ho čekají, a zamířil k domovu úzkostným klusem.

Drogo Bosiet jel v časném soumraku cestami, jež mu vylíčil bratr Jeroným, a panovačně se dotazoval wroxeterských vesničanů, zda je opravdu na nejlepší cestě k cele poustevníka Cuthreda. Zdálo se, že svatý muž je chován v neoficiální zbožné úctě podobně jako dávní keltští poustevníci, protože nejeden z dotázaných o něm mluvil jako o svatém Cuthredovi.

Drogo vjel do lesa nedaleko místa, kde eatonský pozemek hraničil s eytonským, a úzká jízdní stezka ho asi po míli cesty dovedla na mýtinku obklopenou hustým stromovím. Kamenná chýše uprostřed byla malá, avšak důkladně postavená, s nízkou střechou, a bylo vidět, že po létech zanedbávání byla nedávno opravena. Kolem ní se prostírala oplocená, zčásti vyčištěná a osázená zahrádka. Drogo na kraji mýtiny sesedl a zamířil k plotu. Koně vedl za uzdu. Večerní ticho bylo hluboké, jako by na míli kolem nebylo živáčka.

Dveře chýše však byly dokořán a uvnitř bylo vidět odlesk klidného světla. Drogo koně uvázal, rázně prošel zahrádkou ke dveřím, a protože stále nic neslyšel, vstoupil dovnitř. Místnost, do níž vkročil, byla malá a šerá a nebylo tam o mnoho víc než lůžko u stěny, stolek a lavice. Světlo planulo až ve vnitřní místnosti a otevřený vchod, neboť mezi místnostmi nebyly dveře, ukazoval, že jde o kapli. Lampa hořela na kamenném oltáři před stříbrným křížkem postaveným na vyřezávaném dřevěném relikviáři a na oltáři před křížkem ležel útlý a elegantní breviář ve zlacené vazbě. Po obou stranách křížku stály stříbrné svícny, nepochybně dar poustevníkovy mecenášky.

Před oltářem nehybně klečel urostlý muž v hrubém černém hábitu s kápí přehozenou přes hlavu. Postava vypadala proti malému klidnému světlu působivě, dlouhá, vzpřímená záda, rovná jako šíp, hlava nikoli skloněná, ale pozdvižená, vtělený obraz svatosti. I Drogo se na okamžik zamlčel, ale ne déle. Jeho vlastní potřeby a přání byly nejdůležitější a poustevníkovy modlitby musely jít stranou. Večer se rychle prohluboval v noc a on neměl času nazbyt.

„Vy jste Cuthred?“ vybafl. „V opatství mi řekli, jak vás najdu.“

Důstojná postava se nepohnula, nanejvýš spustila neviditelné ruce. Pravila však uměřeným a ne překvapeným hlasem: „Ano, jsem Cuthred. Co ode mne potřebujete? Vstupte a mluvte bez ostychu.“

„Máte chlapce, který vám vyřizuje pochůzky. Kde je? Chci ho vidět. Je možné, že jste se nechal ošidit a nevědomky u sebe chováte lotra.“

Nato se postava v hábitu konečně otočila, hlava v kápi se zvedla k cizinci a šikmé světlo oltářní lampy ukázalo hubenou vousatou tvář se zapadlýma očima, dlouhý, rovný, aristokratický nos a pod kápí hřívu tmavých vlasů. Drogo Bosiet a poustevník z eytonského lesa se na sebe dlouze a pevně zahleděli.

Bratr Cadfael seděl u Eilmundova lůžka, večeřel chléb, sýr a jablka, protože stejně jako Richard o svou obvyklou večeři přišel, docela spokojený s velmi nespokojeným pacientem, a tu přišla Annet od krmení a zavírání slepic a dojení krávy, kterou chovala pro potřeby domácnosti. Trvalo jí to neslýchané dlouho a nespokojený otec jí to také řekl. Všechny známky horečky ho opustily, barvu měl pěknou a nijak zvlášť nestrádal, ale zuřil a mračil se nad svou bezmocností a nemohl se dočkat, až zase bude moci chodit za prací, protože opatovým ochotným, ale neškoleným zástupcům nevěřil, že dokážou jeho les náležitě opečovávat. Sama jeho popudlivost svědčila o dobrém zdraví a ta zatrolená noha byla pěkně rovná a příliš nebolela. Cadfael byl spokojen.

Annet přišla uzavřená do sebe a otcovu brblání se jen smála; neměla z něj vůbec strach. „Nechala jsem tě v nejlepší společnosti a věděla jsem, že ti prospěje, když si ode mne na hodinku odpočineš, ty starý medvěde! Přece mi nebudeš tvrdit, že se o tebe bratr Cadfael dobře nestaral, tak proč mi závidíš trochu čerstvého vzduchu?“

Vypadala však, jako by se nadýchala něčeho mocnějšího než jen čerstvého vzduchu. Zářila a sršela životem jako po silném víně. Cadfael si všiml, že hnědé vlasy, vždycky tak hladce spletené, se rozvolnily a několik pramenů jí viselo na ramenou, jako by se proplétala mezi nízkými větvemi, které pletence zachytily, a tváře měla zardělé, až se leskly stejně jako oči. Na střevících si přinesla několik spadaných listů. Pravda, ohrada s krávou byla až mezi stromy na kraji paseky, ale nebyly u ní žádné vzrostlé duby.

„Když jste zpátky a já ho nenechám bez posluchače, kterému by si mohl stěžovat,“ ozval se Cadfael, „vydám se radši zpátky, než se úplně setmí. Ještě několik dní ho nenechte vstát, děvče, a když se bude chovat slušně, dovolím mu brzy chodit o berlích. Aspoň že se mu nic nestalo po tom ležení ve vodě.“

„Díky Cuthredovu sloužícímu Hyacintoví,“ připomněla jim Annet.

Hodila okem po otci a potěšilo ji, když srdečně přitakal: „To je svatá pravda! Zachoval se ke mně ten den jako vlastní syn a na to se nezapomíná.“

Bylo to jen zdání, nebo Annetiny tváře zčervenaly ještě sytěji? Jako vlastní syn muže, který žádného syna nemá, aby byl jeho pravou rukou, ale jen tuhle bystrou, sebejistou, uvážlivou a milující dceru?

„Učte se trpělivosti,“ poradil mu Cadfael vstávaje, „a budete zase zdráv jako předtím. Za trošku čekání to stojí. Kvůli školce se netrapte, tuhle Annet vám potvrdí, že potok vyčistili dobře a převislý břeh skopali. Bude to držet.“ Připnul si mošnu k opasku a obrátil se ke dveřím.

„Doprovodím vás k brance,“ řekla Annet a vyšla s ním do hlubokého soumraku na paseku, kde jeho kůň klidně uždiboval trávu.

„Děvče,“ pravil Cadfael s nohou ve třmenu, „vy dnes večer kvetete jako růže.“

Právě chytala rukou uvolněné prameny vlasů a přihlazovala je k ostatním. Otočila se a usmála se na něho. „Ale vypadám, jako bych prolezla trním.“

Cadfael se naklonil ze sedla a jemně jí z vlasů vytáhl uschlý dubový lístek. Vzhlédla, zadívala se, jak jím zlehka otáčí v prstech za stopku, a podivuhodně se usmála. Takovou ji opustil, vzrušenou, napjatou a očividně rozhodnutou, že bez bázně projde každým trním, které by rostlo mezi ní a tím, po čem touží. Ještě nebyla připravena svěřit se ani otci, ale nijak ji netrápilo, že Cadfael uhodl, co je ve vzduchu, a nebála se žádného špatného konce. To ovšem neznamenalo, že by se za ni neměli bát jiní.

Cadfael beze spěchu projížděl temnícím lesem. Měsíc už vyšel a tam, kde pronikl mezi stromy, jasně svítil. Už je určitě dávno po večerní a bratři se chystají k spánku. Chlapci už budou dávno v posteli. V zelení vonícím lese byl svěží chládek a bylo příjemné jet sám a beze spěchu, mít čas přemýšlet o nesmrtelných věcech, které se nevejdou do denního shonu a někdy ani do svatého obřadu nebo soukromé modlitby, kam právem patří. Pod touto noční oblohou, na obzoru ještě trochu prosvětlávající, byl pro ně větší prostor. Cadfael jel v hlubokém pokoji mysli nejhustším porostem a před sebou viděl v dálce prosvítat širá pole.

Z rozjímání ho vyrušil šustot po levé straně. Ve tmě se vedle něj pohybovalo něco neurčitě světlého. Zaslechl lehké cinkání udidla a uzdy. Kůň bez jezdce, zatoulaný, ale osedlaný a s uzdou, protože kovový zvuk byl nezaměnitelný. Když vyjížděl ze stáje, bez jezdce nebyl. V záblescích měsíčního světla mezi větvemi prosvítal neurčitý obrys, blížící se ke stezce. Cadfael už toho světlého hnědáka viděl — ten den odpoledne na velkém nádvoří opatství.

Spěšně sesedl, zavolal, pokročil kupředu, uchopil volnou uzdu a pohladil strakaté čelo. Sedlo bylo na místě, ale řemeny, jež přidržovaly sedlový vak, byly přeříznuté. A kde je jezdec? A proč se vlastně znovu někam vydal, když se po celodenní honbě vrátil s prázdnou? Poskytl mu někdo vodítko, takže vyrazil za kořistí takhle pozdě večer?

Cadfael rozhrnul keře a odbočil ze stezky tam, kde nejprve spatřil pohybující se světlý obrys. Nic tu nevypadalo pocuchaně, spletené větve neukazovaly, že by tudy nedávno někdo prošel. Šel kousek zpátky, aby se zase dostal na stezku, a tam, pod keři ve vysoké trávě, schované tak, že projel kolem a ani to nezahlédl, našel, čeho se obával.

Drogo Bosiet ležel rozvalený obličejem dolů, hluboko zapadlý do podzimního porostu. I na tmavém rouše Cadfael rozeznal temnější skvrnu, která byla jeho krví a vyprýštila zpod levé lopatky, kam se zaryla dýka, jež ho zabila a kterou pak někdo opět vytáhl.

[VI]

V tak pozdní hodinu těžko sežene okamžitou pomoc v opatství nebo na hradě a z temnícího dějiště tady v lese se také nic nedozví. Jediné, co mohl Cadfael takhle sám udělat, bylo přikleknout k oněmělému tělu, zkusit nahmatat tlukot srdce nebo tep a napnout uši, zda neuslyší dech. Přestože však bylo Drogovo tělo teplé a poddávalo se dotyku, hromotluk nedýchal a srdce v jeho mohutné hrudi, téměř jistě probodnuté ranou zezadu, navždy zkamenělo. Nemohl být mrtvý dlouho, ale krev, která vystříkla po vytažení dýky, už přestala téci a na okrajích zasychala v tmavou krustu. Bude to víc než hodinu, odhadoval Cadfael podle dostupných znaků, možná i dvě hodiny. A sedlový vak byl odříznut a odnesen. Tady, v našich lesích! Kdy kdo slyšel, že by se lupiči odvážili tak blízko městu? Nebo se nějaký městský hrdlořez doslechl, že Eilmund leží, a zkusil, jestli mu štěstěna nepošle do cesty náhodného osamělého pocestné ho?

Zdržení už Drogoví nemohlo ublížit a denní světlo snad ukáže aspoň nějakou stopu vedoucí k jeho vrahovi. Nejlepší bude nechat ho tak, donést zprávu na hrad, kde stále bdí stráž, a nechat vzkaz, aby jej doručili Hughovi, jakmile se rozední. O půlnoci vstanou bratři na půlnoční a táž zlá zpráva pak může a musí být předána opatu Radulfovi. Mrtvý byl hostem opatství a v nejbližších dnech tu je očekáván jeho syn. Mrtvý musí být dopraven do opatství, aby se o něho náležitě a s úctou postarali.

Ne, pro Droga Bosieta se už nedalo nic udělat, ale jeho koně bylo možné odvést zpátky do stáje. Cadfael nasedl, do levé ruky uchopil volnou uzdu a kůň s ním poslušně šel. Nebylo naspěch. Měl čas až do půlnoci. Nemusí šetřit časem, protože i kdyby se před půlnoční dostal do postele, stejně neusne. Lepší bude postarat se o koně a pak počkat na zvonění.

Opat Radulfus šel do kostela na půlnoční časně a po cestě z bytu zastihl Cadfaela, jak na něho čeká v jižním portále. Zvonek v dormitáři se právě rozklinkal. Na oznámení, že někdo zemřel, a to lidskou, ne Boží rukou, však stačí chvilička.

Radulfus nikdy nemařil čas křikem, a neudělal to ani nyní, když se dověděl, že host opatství přišel nezákonně o život v jejich vlastním lese. Nehoráznou urážku a ještě nehoráznější zločin přijal se zasmušilým mlčením a právo a povinnost odplaty, jež nyní spočívala na církvi i na světské moci, na sebe vzal s hlubokým souhlasným přikývnutím a zarputilým sevřením širokých pevných úst. Zatímco mlčky přemýšlel, zaslechli tiché kroky bratrů v sandálech, jak sestupují po nočních schodech.

„Takže jsi nechal vzkaz pro Hugha Beringara?“ zeptal se opat.

„V jeho domě i na hradě.“

„Do rozednění tedy nemůže nikdo udělat nic víc. Musíme ho dopravit sem, protože sem přijede jeho syn. Ale ty — tebe bude zapotřebí, protože můžeš ukázat cestu přímo tam, kde mrtvý leží. Teď jdi, omlouvám tě z obřadu, běž si odpočinout a za svítání zajdi za šerifem. Pověz mu, že pak někoho pošlu, aby tělo dopravil sem.“

V prvním váhavém svitu chladného rána stáli nad tělem Droga Bosieta: Hugh Beringar, Cadfael, jeden seržant z Hughovy posádky a dva zbrojnoši, všichni mlčky, s očima upnutýma na velikou skvrnu zaschlé krve, jež prosákla bohatým jezdeckým kabátcem. Tráva se zplihle skláněla jako po dešti, na chloupcích vlněného oblečení mrtvého se nachytaly velké perly vláhy a v pavučinách na keřích tvořily hvězdičky.

„Protože dýku vytrhl z rány,“ pravil Hugh, „nejspíš ji odnesl s sebou. Přesto se po ní podíváme pro případ, že by ji zahodil. Říkáte, že řemeny vaku byly přeříznuté? Po vraždě — na to potřeboval nůž. Potmě bylo snadnější ho uříznout než odepnout, a ať to byl, kdo chtěl, jistě se nechtěl zdržovat. Je ovšem zvláštní, že se obětí takového činu stal muž na koni. Stačilo mu přece při sebeslabším zvuku zarýt ostruhy a dostal by se pryč.“

„Myslím,“ ozval se Cadfael, který zkoumal polohu těla, „že tu šel pěšky a koně vedl. Neznal to tu a pěšina je velmi úzká, stromy jsou natěsnané a stmívalo se nebo už byla tma. Podívejte se, na podrážkách mu ulpělo listí. Vůbec neměl čas se otočit a jedna rána stačila. Nevím, kde byl, ale když ho zabili, už se vracel na nocleh k nám do síně pro hosty. Žádný zápas a skoro žádný hluk. Kůň se příliš nepolekal a odběhl jen pár metrů.“

„To mluví pro zkušeného lupiče a zloděje,“ řekl Hugh. „Věříte tomu ale? Pod mou správou a tak blízko města?“

„Ne. Ovšem nějaký tajný darebák, třeba i zlodějíček z města, mohl riskovat jeden pokus, když věděl, že Eilmund leží. To samozřejmě jen hádám,“ potřásl hlavou Cadfael. „Tu a tam by se snad dal zlákat k vraždě i pytlák, kdyby narazil na majetného muže o samotě a v noci. Ale hádání nemá cenu.“

Skupina vyslaná opatem Radulfem pro Droga se už s nosítky proplétala po pěšině. Cadfael si klekl do trávy, přičemž si v hojné rose namočil kolena kutny, a opatrně otočil tuhnoucí tělo tváří nahoru. Těžké lícní svaly ochably, oči, tak neúměrně malé v mohutném obličeji, byly pootevřené. Ve smrti vypadal starší a méně arogantně surový, byl to smrtelník jako jiní, téměř k politování. Na ruce, jež byla předtím ukrytá pod tělem, měl těžký stříbrný prsten.

„Zloději něco ušlo,“ prohodil Hugh, který shlížel s jakousi překvapenou lítostí na tolik síly, nyní tak bezmocné.

„Další známka spěchu. Jinak by byl prohledal každý kus oděvu. A je to dostatečný důkaz, že tělem nebylo hnuto. Leží, jak padl, tváří k Shrewsbury. Platí, co jsem říkal: byl na cestě domů.“

„Říkal jste, že se očekává příjezd syna? Pojďte,“ řekl Hugh, „můžeme ho teď nechat vašim lidem, a moji prohledají les kolem dokola. Třeba najdou nějakou stopu, ale pochybuji o tom. My dva se vydáme zpátky do opatství a uvidíme, co opat zjistil při shromáždění kapituly. Někdo přece jistě musel Bosietovi něco nasadit do hlavy, když se tak pozdě vydal opět ven.“

Když nasedli a vraceli se po úzké stezce, slunce se vyhouplo nad obzor, bylo však zastřené a bledé. Keře opletené pavučinami zachytávaly první paprsky pronikající mlhou a blyštěly se tisícem démantů. Když vyjeli na otevřená nížinná pole, koně se brodili mělkým šeříkovým mořem par.

„Co víte o tom Bosietovi,“ zeptal se Hugh, „kromě toho, co pověděl mně nebo co jsem vytušil, aniž mi to říkal?“

„Asi nic moc. Je pánem několika statků v northamptonském hrabství a jeden jeho nevolník před nějakým časem asi z dobrých důvodů ztloukl jeho šafáře, až si pár dní poležel, a pak vzal moudře nohy na ramena, než ho stačili chytit. Bosiet a jeho lidé ho od té doby pronásledují. Zřejmě vyplýtvali hodně času prohledáváním hrabství, než se od někoho doslechli, že utíkal k Northamptonu a zřejmě mířil na severozápad. Společně ho pronásledovali až sem a na každé zastávce se rozjížděli do okolí. Musel jim přijít mnohem dráž, než jakou má cenu, přestože říkají, že cenný je; jde jim však v první řadě o jeho krev, po té zřejmě dychtí ještě víc než po jeho řemesle — vlastně ani nevím, jaké je. Byla tam velmi silná nenávist,“ řekl Cadfael s citem. „Bosiet si ji přinesl do kapituly s sebou. Otci opatovi se vůbec nechtělo pomoci mu k pomstě, na jakou měl asi zálusk.“

„A tak ho hodil na krk mně,“ ušklíbl se Hugh. „No, to mu nezazlívám. Dal jsem na vás a vyhýbal jsem se mu, jak dlouho to šlo. Stejně jsem mu nemohl nijak pomoci. Co ještě o něm víte?“

„Že má podkoního jménem Warin, toho, co jezdil s ním, ačkoli na poslední cestě ho zřejmě nedoprovázel. Třeba ho poslal někam jinam, a když se dozvěděl novinku, nemohl se dočkat a vyjel sám. Je to — byl to — člověk, který se po svých sloužících rád oháněl pěstmi pro každý sebemenší prohřešek. Aspoň Warinovi roztrhl tvář a podle podkoního to nebyla žádná vzácnost. Syn je podle Warina zrovna takový jako otec a také je lepší se mu vyhnout. A každou chvíli přijede ze Staffordu.“

„Aby zjistil, že musí otce uložit do rakve a odvézt domů k pohřbu,“ smutně dodal Hugh.

„Aby zjistil, že se stal pánem Bosietu,“ opáčil Cadfael. „To je druhá strana mince. Kdo ví, ze které strany se na to bude dívat?“

„Nějak jste zcyničtěl, starý příteli,“ pousmál se nahořkle Hugh.

„Uvažuji o důvodech, proč lidé vraždí,“ přiznal Cadfael. „Jedním je chamtivost a ta se mohla snadno zrodit v synovi, který netrpělivě čeká na dědictví. Jiným je nenávist a týraný sluha by se jí mohl snadno poddat, kdyby se naskytla příležitost. Jsou však i jiné a podivnější důvody, například obyčejná záliba v krádežích a sklon zajistit si, aby oběť nemluvila. Škoda, Hughu, velká škoda, že se tak často pomáhá smrti, když tak jako tak každého dostihne.“

Když u Wroxeteru vyjeli na silnici, bylo už slunce vysoko a mlhy se z jeho tváře rozplývaly, přestože pole stále plula v perlovém oparu. Odtud již jeli k Shrewsbury docela rychle a po skončení velké mše vjeli do brány, právě když se bratři rozcházeli za svou prací, dokud nepřijde hodina oběda.

„Pan opat se po vás ptal,“ oznámil fortnýř, který vyšel ze strážnice, jakmile je zahlédl. „Je ve svém salonku, má u sebe převora a prosí vás, abyste tam přišli za ním.“

Nechali koně štolbům a ihned vykročili k opatovu bytu. V dřevem obloženém salonku vzhlédl Radulfus od svého psacího stolu a převor Robert, velmi vzpřímený a strohý, sedící na lavici u okna, shlédl svrchu se zřetelným výrazem nesouhlasu a odtažitosti. Spletitosti zákona, vražd a honů na člověka se neměly co vtírat do klášterního hájemství, a on nelibě nesl, že vůbec musí připustit jejich existenci, tím spíš že se s nimi musí něco dělat, když se jim podaří proniknout dovnitř. Po jeho boku stál nevtíravě, ve stínu bratr Jeroným, úzká ramínka shrbená, tenké rty stažené, bledé ruce založené v rukávech, obraz napadené ctnosti, jež pokorně nese svůj kříž. V Jeronýmově skromnosti byl vždycky silný prvek samolibosti, avšak tentokrát v ní bylo i trochu sebeobrany, jako by byla — snad jen náznakem — vznesena pochybnost o správnosti jeho počínání.

„Tak už jste zpátky!“ zaradoval se Radulfus. „Snad jste tak rychle nepřinesli zpátky tělo našeho hosta?“

„Ne, otče, ještě ne, další jdou za námi a pěšky jim to bude trvat déle. Je to přesně tak, jak vám bratr Cadfael v noci hlásil. Ten muž byl bodnut do zad, nejspíš když vedl koně, jelikož stezka je tam úzká a zarostlá. Už víte, že mu uřízli a ukradli sedlový vak. Podle toho, co bratr Cadfael na těle vypozoroval, když je našel, muselo se to stát někdy v době večerní bohoslužby, snad chvilku předtím. Nic neukazuje, kdo to spáchal. Podle času se musel vracet k vám do domu pro hosty. Také podle toho, kam byl otočen tváří, když padal; tělem totiž nikdo nehýbal, jinak by mu vzal prsten, a ten mu zůstal na ruce. Co však v těch končinách hledal, to je záhada.“

„Myslím,“ pravil opat, „že o tom vám můžeme něco povědět. Bratr Jeroným vám teď poví, co sdělil převoru Robertovi a mně.“

Jeroným zpravidla až příliš rád naslouchal svému hlasu, ať šlo o kázání, předčítání nebo káráni, bylo však zjevné, že tentokrát sestavuje slova ještě pečlivěji než jindy.

„Ten muž byl náš host a řádný občan,“ začal, „a v kapitule nám pověděl, že pronásleduje provinilce proti zákonu, který tělesně napadl jeho šafáře, způsobil mu těžkou újmu a pak od svého pána uprchl. Dodatečně jsem se zamyslel a uvědomil si, že se v těchto končinách skutečně objevil nový příchozí, který by mohl být tím, koho hledá, a považoval jsem za povinnost každého z nás pomáhat věci práva a zákona. Promluvil jsem tedy s pánem z Bosietu. Sdělil jsem mu, že mladý muž, který slouží poustevníku Cuthredovi a který sem s ním teprve před několika týdny přišel, odpovídá popisu jeho uprchlého nevolníka Branda, přestože si říká Hyacint. Má odpovídající věk a barvu vlasů, tak, jak je jeho pán popsal. A nikdo tu o něm nic neví. Považoval jsem za jedině správné mu tu pravdu sdělit. Pokud se prokáže, že ten mladý muž není Brand, nic se mu nestane.“

„A myslím, žes mu pověděl,“ pravil opat neutrálně, „jak se dostane k poustevníkově cele, kde toho mladého muže najde, nemám pravdu?“

„Ano, otče, to byla má povinnost.“

„A on se tam okamžitě rozjel.“

„Ano, otče. Podkoního poslal něco vyřídit ve městě, takže si musel osedlat koně sám, ale nechtěl čekat, protože se schylovalo k večeru.“

„Když jsme se dověděli o pánově smrti, mluvil jsem s podkoním Warinem,“ vzhlédl opat k Hughovi. „Poslal ho, aby se ptal po všech řemeslnících v Shrewsbury, kteří dělají jemnou práci s kůží, protože to zřejmě bylo i řemeslo toho mladého muže, a Bosiet myslel, že mohl najít práci u někoho ve městě, komu by se jeho dovednost hodila. Sloužícího není možné z ničeho vinit, protože se vrátil, až když byl pán dávno pryč. Jeho výprava zřejmě nemohla počkat do rána.“ Mluvil odměřeně a uvážlivě a nijak nedával najevo souhlas ani nesouhlas. „Tím je myslím vyřešena otázka, kde byl.“

„A kam ho musím následovat,“ prohlásil poučený Hugh. „Jsem vám zavázán, otče, za to, že jste mi ukázal další krok na cestě. Jestliže s Cuthredem opravdu mluvil, snad se aspoň dovíme, co se udalo, a zda dostal odpověď, kterou si přál — přestože se očividně vracel sám. Kdyby s sebou vedl zajatého nevolníka, sotva by mu nechal volné ruce a dýku. Dovolíte-li, otče, ponechám si Cadfaela, aby šel se mnou jako svědek, místo abych vodil do poustevny ozbrojence.“

„Prosím,“ ochotně souhlasil opat. „Ten nešťastný muž byl hostem našeho domu a dlužíme mu veškeré úsilí, jež by mohlo vést k zatčení jeho vraha. A každý náležitý obřad a službu, jež můžeme prokázat jeho tělu. Roberte, dohlédneš na to, aby bylo tělo s úctou přijato, až je přinesou? A ty můžeš pomáhat, bratře Jeronýme. Tvá horlivost posloužit mu by neměla vyjít nazmar. Budeš u něho v noci bdít a pomodlíš se za jeho duši.“

V umrlčí kapli tedy budou této noci odpočívat bok po boku dva, napadlo Cadfaela, když společně odcházeli ze salonku: starý muž, který ukončil dlouhý život tak mírně, jako dokvetlá květina shazuje lístky, a bohatý statkář, skolený náhle ve své zášti a nenávisti, bez výstrahy a bez chvíle na to, aby se smířil s lidmi či s Bohem. Duše Droga Bosieta bude potřebovat všechny modlitby, které jí kdo věnuje.

„Napadlo vás už,“ zeptal se bez výstrahy Hugh, když spolu podruhé jeli po Předklášteří, „že bratr Jeroným ve své horlivosti pro spravedlnost asi poslal Bosieta na smrt?“

Pokud ano, Cadfael o tom zatím nechtěl uvažovat. „Vracel se zpátky,“ řekl opatrně, „a s prázdnou. To dokazuje, že se zklamal. Ten chlapec jeho ztracený nevolník není.“

„Stejně dobře to může dokazovat, že je a že včas viděl, jak se na něj valí zkáza, a ztratil se. Co vy na to? Je už v těch lesích dost dlouho, aby se v nich vyznal. Co když tu dýku držela jeho ruka?“

Nedalo se popřít, že to bylo možné. Kdo měl lepší důvod zapíchnout Drogovi Bosietovi do zad nůž než mladík, kterého hodlal odvléci zpátky na svůj statek, nejdřív ho stáhnout z kůže a pak ho nadosmrti vykořisťovat? „Určitě se to bude říkat,“ zasmušile přitakal Cadfael. „Pokud nenajdeme Cuthreda a jeho mládence, jak spokojeně sedí doma, starají se o své a do ničeho se nepletou. Je zbytečné se dohadovat, dokud neuslyšíme, co se tam zběhlo.“

Blížili se k vyčnívajícímu kousku eatonské půdy stejnou cestou jako Drogo a mýtinka v hustém lese se před nimi rozevřela stejně nečekaně, jako ji spatřil on, jenže v plném denním světle, zatímco on přišel za časného šera. Tlumené sluneční světlo pronikající mezi větvemi měnilo ponurou šeď kamenné chýše v matné zlato. Nízké kůly plotu, které vymezovaly zahrádku, stály daleko od sebe, byla to pouze náznaková hranice, žádná překážka pro člověka ani pro zvíře, a dveře chýše byly dokořán, takže viděli až do vnitřní místnosti, kde věčná lampa na kamenném oltáři blikala jako malinká kalná jiskřička, téměř zahlušená světlem dopadajícím maličkým okénkem bez okenice nahoře. Cela svatého Cuthreda stála zřejmě dokořán pro každého, kdo přijde.

Část oplocené zahrady byla ještě zdivočelá, přestože tráva a byliny byly posekané a poustevník sám se tam oháněl motykou a rýčem, zvedal spečené hroudy a obracel půdu vespod, jak zahradu čistil. Cestou ho pozorovali, nezkušeného, ale zarytého a trpělivého, zjevně nezvyklého na nářadí či práce, jaké by měly připadnout spíš Hyacintoví. Po tom ovšem nebylo ani vidu ani slechu.

Poustevník byl urostlý, dlouhonohý, s dlouhým tělem, štíhlý a rovný, hrubý černý hábit měl podkasaný ke kolenům, kápi shozenou na ramena. Spatřil je přicházet, narovnal se, ač motyku z ruky nepustil, a otočil k nim výraznou hubenou tvář s olivovou pletí a zapadlýma očima, zarámovanou hustým porostem vlasů a vousů. Díval se z jednoho na druhého a Hughův uctivý pozdrav vzal na vědomí hlubokou úklonou hlavy, aniž sklopil zrak.

„Míříte-li za poustevníkem Cuthredem,“ pravil hlubokým, zvučným hlasem s jistotou autority, „jste vítáni. Jsem to já.“ Chviličku se díval na Cadfaela a pak mu řekl: „Myslím, že vás jsem viděl v Eatonu, když se konal pohřeb pana Richarda. Jste bratr ze Shrewsbury.“

„Ano,“ přisvědčil Cadfael. „Byl jsem tam v chlapcově doprovodu. A toto je Hugh Beringar, šerif zdejšího hrabství.“

„Pan šerif mi prokazuje čest,“ pravil Cuthred. „Mohu vás pozvat do své cely?“ Rozvázal si odřený provaz, jímž byl přepásán, setřásl roucho přes nohy a zamířil dovnitř. Když vcházel, hustými vlasy zavadil o kamenné nadpraží. Byl dobře o hlavu větší než oba jeho návštěvníci.

V šerém obytném pokojíku bylo jedno úzké okno, jež pouštělo dovnitř odpolední světlo a větřík přinášející vůni posekané trávy a vlhkého podzimního listí. Otvorem bez dveří viděli ve vnitřní místnosti vše, co viděl Drogo, kamennou oltářní desku s vyřezávanou skřínkou, stříbrný kříž a svícny i otevřený breviář před lampičkou. Poustevník sledoval Hughův pohled k otevřené knize, vstoupil, zbožně ji zavřel a s láskyplnou péčí ji položil přesně do roviny s přední hranou relikviáře. Ve světle lampičky se zaleskly jemné zlacené ozdoby a vytlačovaný vzor na kožené vazbě.

„Jak mohu panu šerifovi posloužit?“ zeptal se Cuthred s tváří stále obrácenou k oltáři.

„Potřebuji vám položit několik otázek,“ řekl cílevědomě Hugh, „v záležitosti jednoho zavražděného.“

To přimělo povznesenou hlavu, aby se rychle otočila a zůstala ohromeně zírat. „Zavražděný? Zde a nyní? O nikom nevím. Řekněte jasně, co máte na mysli, pane šerife.“

„Včera večer se k vám na popud jednoho z bratří vydal na návštěvu jistý Drogo Bosiet, host opatství. Přijel sem hledat uprchlého nevolníka, asi dvacetiletého mladého muže, a zamýšlel se podívat na vašeho chlapce Hyacinta, protože je tu cizí a odpovídá věkem i vzhledem, aby se přesvědčil, zda to není nevolník uprchlý z Bosietu. Dostal se k vám vůbec? Musel by k vám dojet až za večera.“

„Ale ano, takový muž opravdu přijel,“ pohotově přitakal Cuthred. „Na jméno jsem se ho ovšem neptal. Co to však má společného s vraždou? Říkal jste zavražděný.“

„Právě tento Drogo Bosiet byl cestou zpátky k městu a opatství bodnut do zad a zanechán u cesty něco přes míli odtud. Bratr Cadfael ho včera za tmy našel mrtvého, jeho kůň volně pobíhal kolem.“

Poustevníkovy zapadlé oči v hlubokých důlcích rudě zaplály a s nevěřícnou otázkou přelétly z jednoho na druhého. „Těžko věřit, že by se v této obdělávané, dobře spravované zemi — a k tomu pod vaším dohledem, pane šerife, tak blízko města — mohli vyskytnout hrdlořezi a muži bez pána. Je to tak, jak se to jeví, nebo se za tím tají něco horšího? Byl ten muž oloupen?“

„Uloupili mu sedlový vak, nevíme však, co v něm bylo. Nevzali mu prsten ani šaty. Bylo to spácháno v chvatu.“

„Muži bez pána by ho svlékli donaha,“ odvětil s jistotou Cadfael. „Nevěřím, že se v tomto lese skrývají psanci. Je v tom něco úplně jiného.“

„Co vám říkal, když k vám přišel?“ zeptal se Hugh. „A co bylo dál?“

„Přišel, když jsem tady v kapli sloužil nešpory. Vstoupil a prohlásil, že se přišel podívat na chlapce, který pro mě vyřizuje pochůzky, a že možná zjistím, že jsem byl oklamán a přijal do služeb lotra. Hledá prý totiž uprchlého nevolníka a doslechl se, že tady je někdo odpovídajícího věku, nedávno přišlý, nikdo ho nezná, a mohl by to být jeho člověk. Pověděl mi, odkud pochází a kterým směrem podle něj uprchlík běžel. Všechno, i časově, až příliš dobře souhlasilo s tím, kdy jsem potkal Hyacinta a slitoval se nad ním. Zneklidnilo mě to. Nemohli jsme to však ověřit,“ řekl prostě Cuthred. „Chlapec tu nebyl. Dobře hodinu předtím jsem ho poslal něco vyřídit do Eatonu. Nevrátil se. Nevrátil se ani dnes. Teď již velmi pochybuji, že se vůbec vrátí.“

„Věříte tedy,“ pravil Hugh, „že to je Brand.“

„Nemohu soudit. Pochopil jsem však, že by to mohl být on. A když se mi včera večer nevrátil, cítil jsem, že to tak musí být. K mým povinnostem nepatří předávat někoho k odplatě, to náleží Bohu. Byl jsem rád, že jsem nemohl říci ano ani ne, a rád, že se tu neukázal.“

„Pokud se však prostě jen dověděl, že se po něm pátrá, a vytratil se,“ ozval se Cadfael, „už by se k vám mezitím jistě vrátil. Muž, který ho pronásledoval, odešel s prázdnou, a kdyby hrozila další návštěva, stačilo opět jednat stejně, pokud byste ho vy neprozradil. Kde jinde by byl v takovém bezpečí jako u svatého poustevníka? Ale on nepřišel.“

„Nyní jste mi řekli,“ opáčil Cuthred vážně, „že jeho pán je mrtev — byl-li ten muž opravdu jeho pánem. Mrtev a zavražděn! Řekněme, že můj sluha Hyacint nějak zvětřil, že Bosiet přichází, a nespokojil se s tím, že zmizel. Řekněme, že si raději počíhal v záloze, aby pátrání ukončil jednou provždy! Ne, nemyslím si, že Hyacinta ještě někdy uvidím. Wales není daleko a i příchozí bez příbuzných tam najde službu, přestože za tvrdých podmínek. Ten se nikdy nevrátí.“

Bylo zvláštní, že se v tu chvíli Cadfaelovi zatoulaly myšlenky, jako by nějaký koutek jeho vědomí o jistém okamžiku zaznamenal víc, než si tenkrát uvědomil. Pomyslel totiž na Annet, jak přichází do otcova domu rozzářená, vzrušená a tajemná, s dubovým lístkem v rozcuchaných vlasech. Trochu zardělá a udýchaná, jako kdyby utíkala. A po hodině večerní bohoslužby, ve chvíli, kdy už Drogo Bosiet určitě ležel mrtvý víc než míli odtamtud směrem k Shrewsbury. Pravda, Annet šla řádně zavírat slepice a krávu na noc, trvalo jí to však velmi dlouho a přišla rozpálená a s vítězoslavným pohledem dívky, jež se vrací od milence. A nenašla si příležitost, aby se v dobrém zmínila o Hyacintoví, a neradovala se, když ho její otec pochválil?

„Jak jste vůbec k tomu mladému muži přišel?“ ptal se mezitím Hugh. „A proč jste ho vzal do služby?“

„Ubíral jsem se ze Svatého Edmondsbury přes augustiniánské kanovníky v Cambridgi a dvě noci jsem strávil v clunyjském převorství v Northamptonu. Viděl jsem ho mezi žebráky u brány. Přestože byl mladý a zdravý, byl otrhaný a zanedbaný, jako by žil někde v lese. Vykládal mi, že jeho otec přišel o majetek a zemřel, on zůstal bez příbuzných a bez práce, a tak jsem ho ze soucitu oblékl a vzal za sluhu. Jinak by byl jistě propadl zlodějství a lupičství, aby neumřel hlady. Byl bystrý a poslouchal mě a připadal mi vděčný. Snad doopravdy byl. Nyní je to však možná všechno zmařeno.“

„Kdy jste se tam s ním setkal?“

„Koncem září. Přesný den nevím.“

Čas i místo až příliš odpovídaly. „Tak vidím, že mě čeká hon na člověka,“ ušklíbl se Hugh, „a měl bych se vrátit do Shrewsbury a poštvat psy. Ať už je totiž ten chlapec vrah nebo ne, nemám na vybranou, musím ho najít a zatknout.“

[VII]

Jeroným vždycky tvrdil, často a hlasitě, že bratr Pavel svým mladým svěřencům příliš povoluje — jak novicům, tak dětem. Pavel totiž na jejich denní život dohlížel pokud možno nevtíravě, jestliže právě nevyučoval, avšak rychle se zjevoval, kdykoli ho některý potřeboval anebo hledal. Ovšem takové všední věci jako mytí, slušné chování u jídla, večerní uléhání a ranní vstávání záležely na jejich svědomí a zdravých návycích čistotnosti a dochvilnosti, jimž byli naučeni. Bratr Jeroným byl přesvědčen, že žádnému chlapci do šestnácti let nelze věřit, že bude dodržovat jakékoli předpisy, a že i ti, kteří toho zralého věku dosáhli, v sobě mají pořád víc z ďábla než z anděla. Být dozorcem chlapců on, sledoval by je, stopoval a opravoval každý jejich pohyb, a používal by trestů mnohem víc, než by byl Pavel kdy ochoten vůbec vzít v úvahu. Proto mu bylo požitkem, že nyní mohl oprávněně p rohlásit, že při takové laxní správě vždycky očekával pohromu.

Tři školáci a devět noviců ve věku od devíti do sedmnácti let je dostatečný počet pohyblivých chlapců, aby při snídani stačili uspokojit letmý pohled, nemá-li někdo důvod je přepočítat a zjistit, že jeden chybí. Jeroným by je byl pravděpodobně přepočítával při každé příležitosti a byl by si jist, že dříve nebo později se nějaký ulejvák najde. Bratr Pavel nepočítal. A protože ho ten den potřebovali v kapitulní síni i potom ve zvláštní záležitosti, jež souvisela s jeho úkoly, svěřil dopolední vyučování nejodpovědnějšímu z noviců. Také tento postup Jeroným odsuzoval jako zkázu discipliny. V kostele zaujímala drobotina tak nevýznamné místo, že si nikdo nemohl všimnout, zda jich je o jednoho víc nebo méně. A tak až pozdě odpoledne, když Pavel opět shromáždil své stádečko do učebny a oddělil třídu noviců od mladších chlapců, vyšla konečně najevo Richardova nepřítomnost.

Ani potom se Pavel hned nepolekal a nerozčilil. Dítě se prostě někde loudá, zapomnělo na čas a každou chvíli se objeví. Čas však utíkal a Richard nešel. Když se zeptal ostatních tří chlapců, přešlapovali, tiskli se blíž k sobě, aby se cítili jistější, beze slova vrtěli hlavou a uhýbali očima. Zvlášť nejmladší vypadal nesvůj, avšak nikdo nic neřekl, což Pavla jen utvrdilo v domnění, že se Richard vytratil úmyslně, že to vědí, nesouhlasí s tím, ale neprozradí ho ani slovem. To, že jim za takové vzpurné mlčení nepohrozil strašnými tresty, by bratra Jeronýma jen utvrdilo v hlubokém nesouhlasu s takovým postojem.

Jeroným měl žalobníky rád. Pavel měl potlačenou sympatii k hříšné solidaritě, jež raději přivolá trest na vlastní hlavu, než aby zradila druha. Spokojil se s přísným prohlášením, že Richard se bude muset za své chování zodpovídat a zaplatit za svou nerozumnost, a pokračoval ve výuce. Stále víc si však uvědomoval nepozornost a nejistotu svých žáčků a provinilé pohledy, které na sebe nad čtením vrhali. Když je propouštěl, cítil, že přinejmenším ten nejmladší má na krajíčku nějaké sdělení, a jeho stísněnost mluvila pro to, že se za nepřítomností skrývá něco víc než svévolné vynechání hodiny.

Když napůl s úlevou, napůl v obavách odcházeli, Pavel si dítě zavolal zpátky. „Edwine, pojď ke mně!“

Druzí dva pochopitelně prchli, protože teď bylo jisté, že se na ně vzápětí zřítí obloha, a chtěli se vyhnout aspoň prvnímu nárazu, ať už později přijde cokoli. Edwin se zastavil, otočil a pomalu se šoural zpátky přes učebnu, oči sklopené k chodidlům, která zdráhavě vláčel po podlaze. Zůstal stát před bratrem Pavlem a celý se třásl. Jedno koleno měl pořád ještě zavázané, obvaz však trochu sklouzl. Pavel jej bez přemýšlení rozvázal a převinul.

„Edwine, co víš o Richardovi? Kde je?“

Dítě s naprostým přesvědčením vyhrklo: „To právě nevím!“ a rozplakalo se. Pavel si je přitáhl k sobě a dovolil mu, aby zabořilo nos do trpělivého ramene.

„Povídej! Kdy jsi ho viděl naposled? Kdy odešel?“

Edwin nesrozumitelně vzlykal do záhybů hrubé vlněné látky, dokud ho Pavel neodtáhl a nezadíval se mu do ušmourané žalostné tvářičky. „Tak mi pověz všecko, co víš.“

A vyhrnul se celý příval přerývaný vzlyky a popotahováním. „Včera, po nešporách. Viděl jsem ho, vzal poníka a odjel po Předklášteří. Myslel jsem, že se vrátí, ale nevrátil se a my jsme měli hrozný strach — nechtěli jsme, aby ho chytili, měl by hrozný průšvih — nechtěli jsme žalovat, mysleli jsme, že se vrátí a že nikdo nemusí nic vědět…“

„To mi chceš tvrdit,“ zděsil se Pavel a projednou z něho šel strach, „že včera v noci nespal ve své posteli? Že je od včerejška pryč a nikdo nic neřekl?“

Edwinovu kulatou zardělou tvářičku zkřivil další záchvat zoufalého pláče a jeho zuřivě přikyvující hlava potvrzovala obvinění.

„A vy jste to věděli? Všichni tři? To vás vůbec nenapadlo, že může někde ležet raněný, nebo je v nebezpečí? Copak by zůstal přes noc venku schválně? Dítě, dítě, proč jsi mi to neřekl? Toho ztraceného času!“ Chlapec však už byl tak dost vyděšený, takže ho musel uklidnil a ukonejšit, zatímco sám měl ke klidu a útěše velmi daleko. „Pověz mi — viděl jsi ho odjíždět na koni. Po nešporách? Říkal, co má v úmyslu?“

Edwin zdrceně sebral poslední zbytky rozumu a zmateně vyložil zbytek. „Přišel na nešpory pozdě. Byli jsme dole na Gaye, u řeky, jemu se nechtělo domů, a když se za námi rozběhl, bylo pozdě. Myslím, že čekal venku, aby se mezi nás pokusil vklouznout, až budeme vycházet z kostela, ale stál tam bratr Jeroným a mluvil s tím — s tím mužem, s tím, co…“

Rozfňukal se, když si vzpomněl na to, co neměl vidět, ale samozřejmě viděl, na nosiče s márami vcházející ho brány, na nehybné mohutné tělo a zakrytou tvář. „Čekal jsem u školních dveří,“ zašeptal v slzách, „a viděl jsem Richarda, jak vyběhl ven a žene se ke stájím, a pak se vrátil se svým poníkem, hrozně rychle ho vyvedl branou a odjel. To je všecko, co vím. Myslel jsem, že se brzo vrátí,“ kvílel zoufale. „Nechtěli jsme, aby měl mrzutosti…“

Tím, že to nechtěli, dali mu spoustu času a prostoru, aby si mohl mrzutosti přivodit sám, a mnohem horší, než by mu způsobila jejich zrada. Bratr Pavel smířeně houpal a popleskával svého kajícníka, až se trochu uklidnil.

„Bylo to od vás nesprávné a hloupé, a zasloužíte si hanbu. Ale teď mi jen na všechno odpověz podle pravdy a my Richarda najdeme živého a zdravého. Honem běž pro druhé dva a čekejte tu všichni, dokud pro vás nepošlou.“

Pavel se otřeseně rozběhl se špatnou zprávou nejdřív k převoru Robertovi a pak k opatovi, a potom se běžel ujistit, že poník, kterého paní Dionisie poslala vnukovi jako vnadidlo, je opravdu pryč ze svého stání. Nastal velký povyk a pobíhání, hospodářský dvůr, stáje, síně pro hosty obraceli vzhůru nohama pro případ, že provinilec přece jen neopustil prostory kláštera nebo se z dobrých důvodů vrátil pokradmu, aby se pokusil zatajit fakt, že byl vůbec pryč. Nešťastní školáci se po pořádném vyhubování od převora Roberta a po hrozbě, že přijde horší trest, až bude někdo mít čas jej vykonat, krčili celí roztřesení a plakali nad zrůdností toho, co v nejlepším úmyslu napáchali. Když přežili první bouři výčitek, smířili se s tím, že protrpí i zbytek bez večeře a jako vyvrženci. Ani bratr Pavel neměl čas je utěšovat, protože byl příliš zaměstnán prohledáváním jednotlivých zákoutí mlýna a ul iček na Předklášteří.

Do tohoto víru obav a činnosti vjel navečer Cadfael poté, co se u brány rozloučil s Hughem. Ještě tuto noc vyrazí seržanti pročesávat lesy od Eytonu směrem na západ a hledat uprchlíka, který možná je a možná není Brand, ale za každou cenu musí být chycen. Hugh neměl hony na lidi o nic raději než Cadfael, a věděl, že nejednoho týraného nevolníka nakonec dohnal pán k útěku a loupežnictví, ale vražda je vražda a tu zákon spolknout nemůže. Vinen nebo nevinen, Hyacint musí být nalezen. Cadfael u brány sesedl s hlavou plnou jednoho zmizelého mládence a naskytl se mu pohled na poplašené bratry pobíhající sem tam mezi klášterními budovami a hledající druhého. Zatímco na to ohromeně zíral, přihnal se k němu s nadějí udýchaný bratr Pavel.

„Cadfaele, ty jsi byl v lese. Neviděl jsi ani stopu po mladém Richardovi? Začínám si myslet, že utekl domů…“

„To je to poslední místo, kam by šel,“ opáčil střízlivě Cadfael, „když zná babiččiny záměry. Proč? Chceš mi říct, že jste toho spratka někam založili?“

„Je pryč — od včerejšího večera, a my jsme se to dověděli až před hodinou.“ Pavel vychrlil celou skličující historii v jednom vodopádu provinilosti, výčitek svědomí a úzkosti. „Je to moje vina! Selhal jsem ve své povinnosti, byl jsem příliš spokojený sám se sebou, příliš jsem jim důvěřoval… Ale proč by utíkal? Byl tu docela šťastný. Nikdy se nezdál…“

„Určitě měl své důvody,“ drbal si Cadfael v zamyšlení tupý nos. „Ale že by se vrátil ke staré paní? To sotva. Ne, jestli tak spěchal, bylo to něco nového, naléhavého. Říkáš včera po nešporách?“

„Edwin mi pověděl, že se Richard tak zdržel u řeky, až přišel na nešpory pozdě, a musel se schovávat v křížové chodbě, aby vklouzl mezi ostatní chlapce, až budou vycházet. Ale nemohl, protože ve dveřích stál Jeroným a čekal na Bosieta, který se zúčastnil mše s hosty. Když se ale Edwin ohlédl, viděl, jak Richard vybíhá z ambitu ke stájím a pak honem branou ven.“

„Tak?“ rozsvítilo se Cadfaelovi. „A kde byli Jeroným a Bosiet, že se mohl tak nepozorovaně ztratit?“ Na odpověď však nečekal. „Ne, s tím si nelam hlavu. Víme přece, o čem spolu mluvili — o jisté soukromé maličkosti. Jeroným o žádné publikum nestál, ale zřejmě měl jednoho posluchače, o němž nevěděl. Pavle, musím tě ještě na chvíli opustit a zajet za Hughem Beringarem. Už má na krku pátrání po jednom zmizelém mládenci, tak může po lesích stejně dobře hledat dva najednou.“

Když Hugha dostihl pod klenbou městské brány, ten při jeho novince prudce přitáhl uzdu a bystře se po něm ohlédl. „Tak vy myslíte, že je to takhle!“ řekl a hvízdl si. „Proč by se měl starat o chlapíka, kterého sotva viděl a se kterým vůbec nemluvil? Nebo máte důvod myslet si, že se ti dva dali nějak dohromady?“

„Ne, o ničem nevím. O ničem jiném než o té časové shodě, ale ta je spojuje dost těsně. Není vcelku pochyb o tom, co Richard vyslechl, ani o tom, že ho to vyhnalo na nějakou naléhavou cestu. A než stačí Bosiet dojet do poustevny, Hyacint se vypaří.“

„A Richard také!“ Hugh stáhl černé obočí a zamračil se nad možnými souvislostmi. „Chcete mi říct, že najdu-li jednoho, najdu i druhého?“

„Ne, o tom mám vážné pochybnosti. Richard chtěl určitě být před spaním ve vší nevinnosti doma. Není blázen a nemá důvod od nás utíkat. Ale tím spíš o něj musíme mít starost. Určitě by se byl vrátil, kdyby mu v tom něco nezabránilo. Jestli ho někde shodil poník a on je raněný nebo ztracený — nebo jestli… Uvažuje se, jestli neutekl domů do Eatonu, ale to je zhola nemožné. To by nikdy neudělal.“

Hugh postřehl nevyslovený náznak, který si Cadfael ještě ani nestačil rozvážit. „Ne, ale mohli ho tam odvléct. A to opravdu mohli! Jestli ho někdo z lidí paní Dionisie načapal o samotě v lese, věděl, čím by paní potěšil. Já vím, že domácnost patří Richardovi a ne jí, ale určitě se tam najde pár takových, kteří by využili možnost získat přízeň současné vládkyně, kdyby se naskytla. Cadfaele, starý příteli,“ pravil srdečně Hugh, „vraťte se do své dílny a nechtě Eaton mně. Jakmile pošlu své lidi pátrat, ano, po obou dvou, zajedu si do Eatonu a uvidím, co mi paní poví. Jestli mi nedovolí obrátit statek vzhůru nohama kvůli jednomu mládenci, budu vědět, že někde schovává druhého, a budu se do ní moci pustit. Jestli tam Richard je, do zítřka vám ho vyšťourám a máte ho zpátky v Pavlově náruči,“ slíbil Hugh rozjařeně. „Myslím, že to klukovi bude milejší,“ soustrastně se ušklíbl, „i kdyb y ho čekal výprask, než aby ho babička oženila. Rozhodně to nebolí tak dlouho.“

Což bylo hanebné rouhání proti svátosti manželské, pomyslel si Cadfael a také to řekl, zvláště od člověka, který má tolik důvodů děkovat za svou ženu a může se pyšnit synem.

Hugh mezitím otočil koně k strmému svahu Wyle, ale vrhl přes rameno rozesmátý pohled.

„Pojeďte se mnou k nám a postěžujte si na mě u Aline. Můžete jí dělat společnost, zatímco půjdu na hrad uspořádat štvanici.“

Vyhlídka na hodinku strávenou v Alinině společnosti a s kmotřencem Gilesem, kterému už táhlo na třetí rok, byla svůdná, ale Cadfael zavrtěl hlavou, nerad, ale smířeně. „Ne, radši pojedu zpátky. Všichni budeme až do tmy prohledávat okolí a vyptávat se na Předklášteří. Nemáme žádnou jistotu, kam se poděl, a tak se neodvážíme vynechat žádný kout. Ať vás Pánbůh provází při vašem hledání, Hughu, protože je nadějnější.“

Nechal koně jít zpátky přes most k opatství krokem, s povolenou uzdou, protože si náhle uvědomil, že se ten den už hodně najezdil, a skutečně se těšil na ticho a duševní klid při bohoslužbě a na obrovitou ochrannou náruč kostela. Pátrání v lesích patří Hughovi a jeho důstojníkům. Nemá smysl ani přemítat a trápit se, kde chlapec stráví nadcházející noc, přestože modlitba za něho jistě nebude ke škodě. Zítra, pomyslel si, navštívím Eilmunda, odvezu mu berle, a cestou se budu pořádně rozhlížet. Dva ztracení chlapci. Když se najde jeden, najde se i druhý? Ne, to by si dělal příliš velké naděje. Najde-li však jednoho, bude to možná pořádný krok k nalezení druhého.

Pod schody k síni pro hosty stál nový příchozí a se zdrženlivým zájmem sledoval pokračující ruch hledání, které nyní ztratilo počáteční zuřivost a přešlo v urputné, soustavné prohledávání každého kouta klášterních prostor, nemluvě o skupinách, které se rozešly po Předklášteří. Dík horlivé činnosti kolem působila jeho ovládaná nehybnost o to nápadněji, přestože jinak vypadal vcelku obyčejně. Postavu měl pevnou a úhlednou, choval se skromně, a starší, ale dobře udržované boty, tmavé kožené nohavice a pěkný jednoduchý kabátec těsně pod kolena byly běžným jezdeckým úborem všech, kdo se pohybují po silnicích, kromě nejbohatších a nejchudších. Mohl být stejně dobře podnájemcem nějakého barona, který cestuje ve věci svého pána, jako úspěšným kupcem nebo drobným samostatným šlechticem. Cadfael si ho všiml, jakmile u brány sesedl. Fortnýř se vynořil ze strážnice a dopadl na kamennou lav ici venku s mocným vzdechem, až jeho červené tváře nespokojeně splaskly.

„Po klukovi ani stopy, co?“ prohodil Cadfael, třebaže nic jiného neočekával.

„Ne, a taky se tady sotva najde, když uvážíme, že odjel na poníkovi. Ale říká se, že nejlepší je přesvědčit se nejdřív doma. Dokonce mluvili i o prohledávání mlýnského rybníka. Hloupost! Co by dělal u rybníka, když odjel klusem po Předklášteří — a to víme. Kromě toho by se neutopil, plave jako ryba. Kdepak, ten je daleko z našeho dosahu, ať se připletl kam chtěl. Ale oni přesto vyhazují všechnu slámu z podkroví a dloubají do podestýlky ve stájích. Radši běž a hlídej si dílnu, nebo ti ji taky obrátí naruby.“

Cadfael pozoroval klidnou tmavou postavu u domu pro hosty. „Kdo to přijel?“

„Nějaký Rafe z Coventry. Sokolník hraběte z Warwicku. Bratr Denis říkal, že má jednání v Gwyneddu kvůli mladým ptákům na výcvik. Přijel teprve před čtvrt hodinou.“

„Nejdřív jsem ho měl za Bosietova syna,“ vysvětlil Cadfael, „ale vidím, že je moc starý — spíš stejná generace jako otec.“

„Taky jsem myslel, že je to syn. Pořád ho vyhlížím, protože někdo mu musí povědět, co ho tu čeká, a radši bych to přenechal převoru Robertovi, než bych mu to říkal sám.“

„Líbí se mi,“ pravil uznale Cadfael s očima upřenýma na neznámého, „člověk, který dokáže stát jako socha uprostřed honičky ostatních a na nic se nevyptává. No, radši odsedlám tuhle toho chlapíka a zavedu ho do stání. Dost se dneska naběhal. A já také.“

A zítra, říkal si, zatímco pohodlným krokem vedl koně po nádvoří ke stájím, musím zas na cestu. Třeba se mýlím, ale aspoň si to prověřím.

Procházel nedaleko místa, kde stál Rafe z Coventry, trpně přihlížející shonu, po jehož vysvětlení se nepídil a myslel si svoje. Při zvuku kopyt pomalu klapajících po dláždění otočil hlavu, náhodou se setkal s Cadfaelovým pohledem, tvář mu roztála kratičkým úsměvem a kývl na pozdrav. Byla to silná, ale nesdílná tvář se širokým čelem a lícními kostmi, krátce přistřiženou hnědou bradkou a klidnýma, daleko od sebe posazenýma hnědýma očima s vrásečkami v koutcích, jako by žil převážně venku a byl zvyklý hledět do dálky.

„Jdete do stájí, bratře? Ukažte mi cestu. Nemyslím si o vašich podkoních nic zlého, ale rád se přesvědčím, že je o mého koně postaráno.“

„Já také,“ odvětil Cadfael vřele a postál, aby se k němu cizinec mohl přidat. „Je to celoživotní návyk. Když se to naučíte zamlada, nikdy si neodvyknete.“ Snadno srovnali krok, protože měli stejnou nevysokou postavu. Ve dvoře u stájí jeden opatský podkoní otíral vysokého kaštanového hnědáka s bílou lysinkou na čele a při práci si tichoučce spokojeně pohvizdoval.

„Váš?“ uznale se na zvíře zahleděl Cadfael.

„Můj,“ krátce přisvědčil Rafe z Coventry a vzal hadr podkonímu z ruky. „Děkuji vám, příteli! Teď ho převezmu sám. Kam ho mohu ustájit?“ Prohlédl si stání, které mu podkoní ukázal, dlouhým vnímavým pohledem a spokojeně přikývl. „Máte tu dobré stáje, bratře, jak vidím. Nezlobte se, že si rád ošetřuji koně sám. Všude není o pocestné tak dobře postaráno, a jak jste říkal, je to zvyk.“

„Cestujete sám?“ prohodil Cadfael zaměstnaný odsedláváním, při němž si přesto našel čas bystře pozorovat svého společníka. Opasek kolem Rafeových boků byl uzpůsobený pro meč nebo dýku. Jistě obojí odložil s pláštěm a zavazadly v domě pro hosty. Sokolníka je těžké zařadit do nějaké kategorie cestovatelů. Kupec by s sebou měl na ochranu aspoň jednoho sloužícího, spíš víc. Voják by si stačil sám jako tento muž a měl by u sebe prostředky k sebeobraně.

„Cestuji rychle,“ vysvětlil prostě Rafe. „Víc lidí zdržuje. Když se člověk spoléhá jen na sebe, nikdo ho nemůže nechat padnout.“

„Jedete z daleka?“

„Z Warwicku.“ Tenhle hraběcí sokolník byl málomluvný a málo zvědavý. Bylo to však opravdu tak? Nejevil žádnou chuť vyptávat se na pátrání po zmizelém chlapci, ale projevil uměřený zájem o stáje a o koně v nich. I po tom, co se ujistil, že se jeho koni vede dobře, dál se bystrým okem odborníka rozhlížel po ostatních. Muly a tažné koně přešel, ale zastavil se u světlého ryzáka, který patříval Drogovi Bosietovi. U milovníka koní to bylo pochopitelné, protože ryzák byl pěkné zvíře a zřejmě z výborného rodu.

„To si váš klášter může dovolit takovouhle krev?“ Pochvalně přejel rukou po lesklé pleci a pohladil koně mezi nastraženýma ušima. „Nebo patří nějakému hostu?“

„Patřil,“ stejně stručně opáčil Cadfael.

„Patřil? Jak to?“ Rafe se bystře otočil a oči v jeho neproniknutelné tváři byly pronikavé a pozorné.

„Muž, kterému patřil, je mrtev. Leží v naší umrlčí kapli.“ Starý bratr se již ráno odebral k odpočinku na hřbitově. Drogo měl nyní kapli sám pro sebe.

„Co to bylo za člověka? A jak zemřel?“ Vida, co má najednou otázek, když se vytrhl z odtažitosti a lhostejnosti!

„Našli jsme ho mrtvého v lese několik mil odtud s ránou po noži v zádech. Oloupeného.“ Cadfael nevěděl, proč byl sám najednou tak mlčenlivý a proč kupříkladu neřekl jméno mrtvého. A kdyby jeho společník pokračoval ve vyptávání, což by bylo jistě přirozené, byl by mu klidně odpověděl. Vyptávání však náhle ustalo. Rafe pokrčil rameny nad nebezpečím, které hrozí osamělému cestovateli v lesích pohraničních hrabství a zavřel za svým spokojeným koněm vrátka stání.

„Budu to mít na paměti. Vždycky říkám: buď choď pořádně ozbrojený, nebo se drž silnice.“

Oprášil si ruce a otočil se k bráně dvora. „Půjdu se přichystat na večeři.“ Odkráčel cílevědomými kroky, ne však rovnou k domu pro hosty. Místo toho přešel k portálu křížové chodby a vstoupil do něj. Cadfaelovi byl tento přímočarý pochod ke kostelu tak nápadný, že ho s upřímnou zvědavostí a dotěrnou úslužností následoval, a když spatřil Rafea z Coventry váhavě stát u farního oltáře a rozhlížet se po spoustě kaplí v příčných lodích a v chóru, prostě a bez okolků mu ukázal tu pravou.

„Tudy. Oblouk je nízký, ale vy máte postavu jako já, tak se nemusíte shýbat.“

Rafe se nepokoušel svůj záměr zastírat ani popírat, ani neodmítl Cadfaelovu společnost. Věnoval mu jeden klidný, hodnotící pohled, přikývl a šel za ním. V kamenném chladu a šeřícím se světle v kapli okamžitě přešel k márám, na nichž leželo uctivě zakryté tělo Droga Bosieta se svícemi hořícími v hlavách a v nohách, a zvedl roušku z tváře.

Kratičce zkoumal ztuhlé, sinalé rysy a opět je přikryl. Když kladl roušku zpátky, jeho pohyby ztratily naléhavost a napětí. Měl dokonce čas na prostou lidskou bázeň v přítomnosti smrti.

„Asi ho náhodou neznáte, viďte?“ zeptal se Cadfael.

„Ne. Nikdy jsem ho neviděl. Bůh mu přej lehké odpočinutí!“ Rafe se narovnal od már a osvobozeně se nadechl. Tělo ho již nezajímalo.

„Byl to majetný muž z Northamptonshiru jménem Drogo Bosiet. Každým dnem očekáváme jeho syna.“

„Ano? To bude neveselý příjezd.“ Slova, která pronášel, však pocházela jen z povrchní vrstvy mysli a odpovědi ho takřka nezajímaly. „Máte tu touhle dobou hodně hostů? Řekněme v mých letech a v mém postavení? Rád bych si večer zahrál šachy, kdybych našel společníka.“

O Droga Bosieta sice ztratil zájem, ale zřejmě ho stále zajímali jiní pocestní. A v jeho věku a postavení!

„Mohl by si vámi zahrát bratr Denis,“ řekl záměrně nechápavě Cadfael. „Ne, teď tu máme klidno. Dům pro hosty najdete poloprázdný.“ Blížili se k jeho schodům družně bok po boku a světlo zataženého, bezvětrného pozdního odpoledne se začínalo šeřit večerní holubicí šedí.

„Co se týká toho muže, co ho skolili v lese,“ ozval se Rafe z Coventry, „váš šerif už jistě honí psance, který se vyskytl tak blízko města. Je někdo podezřelý z toho činu?“

„Ano, jisté to ovšem není. Přišel sem nedávno a od toho útoku zmizel ze služby u svého pána.“ A na zkoušku nevinně dodal: „Mladý člověk, snad dvacetiletý…“

Nebyl v Rafeově věku a postavení, a také ho opravdu nezajímal, protože Rafe jen kývl na znamení, že slyšel, a lhostejným výrazem dal najevo, že to pouští z hlavy. „Bůh jim pomoz při pátrání!“ řekl a odbyl Hyacintovu vinu či nevinu jako něco nesouvisejícího s tím, co leží v jeho uzavřené a neproniknutelné mysli.

U schodů do domu pro hosty zabočil dovnitř. Jistě si prohlédne každého muže středního věku, který přijde do síně na večeři. Hledá někoho určitého, jehož jméno by mu nepomohlo, protože by bylo falešné, když se na jména neptá? Každopádně nehledá Droga Bosieta z Northamptonshiru, konstatoval Cadfael.

[ VIII ]

Hugh přijel na eatonský statek časně zrána se šesti jezdci za zády a dalšími dvanácti rozmístěnými vzadu mezi řekou a silnicí, aby pročesali celou rozlohu luk a lesů od Wroxeteru po Eyton a ještě dál. Vraha na útěku stačilo hledat směrem na západ, ale Richard určitě musí být někde tady kolem, pokud se opravdu vydal na cestu, aby Hyacinta varoval, že se na něj valí pomsta. Hughova skupina jela přímou dráhou z Předklášteří do Wroxeteru po volné, rychlé cestě a odtamtud nejpřímější stezkou do lesa, ke Cuthredově cele, kde by Richard předpokládal, že najde Hyacinta. Podle Edwinova líčení měl před Bosietem jen několik minut náskok, takže určitě spěchal a vybral si nejkratší a nejrychlejší cestu. K poustevně však nikdy nedojel.

„Malý Richard?“ žasl poustevník. „Na toho jste se mě včera neptali, jen na dospělého. Ne, Richard tu nebyl. Pamatuji si mladého pána dobře, dej Bůh, aby nepřišel k žádné úhoně! Nevěděl jsem, že se ztratil.“

„A od té doby jste ho neviděl? Už je pryč dvě noci.“

„Ne, neviděl jsem ho. Mé dveře jsou stále otevřené, i v noci,“ pokračoval Cuthred, „a jsem stále tady, kdyby mě někdo potřeboval. Kdyby se dítě octlo v nebezpečí nebo v tísni někde na dosah, určitě by sem přiběhlo. Ale neviděl jsem ho.“

Byla to holá pravda, že oboje dveře byly dokořán a skrovné zařízení pokoje i kaple se nastavovalo zraku.

„Kdybyste se o něm něco doslechl,“ požádal Hugh, „vzkažte mně nebo do opatství, nebo kdybyste viděl mé lidi pročesávat les okolo — a to uvidíte —, předejte vzkaz jim.“

„To udělám,“ vážně ho ujistil Cuthred a stál v otevřené brance zahrádky a díval se za nimi, jak odjíždějí směrem k Eatonu.

John z Longwoodu vyšel z jedné z dlouhých stodol přilepených k ohradě, sotva zaslechl na ušlapané hlíně ve dvoře dupot kopyt. Nahé paže a olysalé temeno svítily hnědě jako dubové dřevo, protože většinu času trávil za každého počasí venku a v celém panství nebyla žádná práce, k níž by se neuměl postavit. S podivem hleděl na Hughovy muže cílevědomě vjíždějící do vrat, spíš zvědavě než zaraženě, a pohotově jim vykročil vstříc.

„No ne, pane šerife, co že tak časně?“ Již postřehl, co znamená jejich výstroj: ani psi, ani sokoli, ale po boku ocel a dva s lukem přes rameno. Tohle byla jiná honitba. „Neměli jsme tu žádné potíže. Co je nového v Shrewsbury?“

„Hledáme dva uprchlíky,“ rázně vysvětlil Hugh. „Neříkejte mi, že jste neslyšel, že mezi Eatonem a městem se předevčírem večer našel zabitý a že poustevníkův mladík utekl a je v podezření, že byl uprchlým nevolníkem zavražděného, takže měl dobrý důvod ho odstranit a utéct podruhé. To je jeden, kterého honíme.“

„To ano, o tom jsme slyšeli,“ pohotově přisvědčil John, „ale počítám, že touhle dobou bude pěkných pár mil odtud. Naposled jsme ho tu viděli ten den odpoledne, když tu byl pro medové koláčky, které naše paní přichystala pro Cuthreda. Nějak se jí nezachoval, slyšel jsem, jak ho hubuje. A taky že to byl nestydatý uličník! Ale s tím náskokem, co má, ho asi víckrát neuvidíte. Nikdy jsem ovšem neviděl, že by při sobě nosil zbraň,“ dodal John v zájmu spravedlnosti a pochybovačně se zamračil. „Je přinejmenším možné, že jeho pána usmrtil někdo jiný. Hrozba, že se dostane zpátky do nevolnictví, by stačila, aby vzal nohy na ramena, a to pěkně rychle. V neznámém kraji by ho jeho pán těžko stopoval. Neměl přece zapotřebí ho zabíjet. Nic ho nenutilo, aby se zdržoval a riskoval.“

„Však ještě není usvědčený ani obžalovaný,“ opáčil Hugh, „a dokud ho nechytíme, ani nemůže být. Ale do té doby nemůže být ani očištěn. A já ho chci tak jako tak. Máme však ještě jednoho uprchlíka, Johne. Vnuk vaší paní, Richard, ujel téhož večera z opatství a nevrátil se.“

„Mladý pán!“ opakoval John jako ozvěna a otevřel ústa ohromením a úlekem. „Předevčírem večer — a my se to dozvídáme až teď? Pomoz nám Pánbůh, paní se zblázní! Co se stalo? Kdo chlapce odvedl?“

„Nikdo. Osedlal si poníka a odjel sám o své vůli. A nikdo neví, co se s ním od té doby dělo. A protože jeden, kterého hledám, může být vrah, nenechám jedinou kůlnu neprohledanou a jediný dům bez návštěvy, a navíc každému nařizuji, aby se sám po Richardovi ohlížel. Vím, že jste dobrý šafář, Johne, ale ani vy nemůžete vědět o každé myšce, která vleze do kravína, ovčince nebo zásobárny na eatonském statku. A to chci právě zjistit tady a všude jinde odtud až po Shrewsbury. Jděte za paní Dionisií a povězte jí, že s ní chci mluvit.“

John bezmocně zavrtěl hlavou a šel. Hugh seskočil z koně a pokročil ke schodišti, jež vedlo nad nízkým přízemím ke dveřím síně. Cekal, jak se bude chovat paní Dionisie, až se vynoří ze širokých dveří nahoře. Pokud do této chvíle opravdu neslyšela o chlapcově zmizení, až jí to šafář řekne, může Hugh očekávat zuřivost rozdmýchanou skutečnými obavami a zármutkem. V opačném případě měla čas připravit se na předvedení divadelní zuřivosti, ale přece jen by se mohla něčím prozradit. Pokud šlo o Johna, jeho počestnost byla zjevná. Jestli chlapce někam schovala, John se na tom nepodílel. Nebyl to nástroj, který by pro takový účel použila, protože byl zarytě odhodlán sloužit jako šafář pro Richarda a ne pro ni.

Vyplula ze stínu uvnitř, modrá sukně jí vlála, panovačné oči planuly.

„Co to slyším, můj pane? To přece nemůže být pravda! Richard že zmizel?“

„Je to pravda, paní,“ přisvědčil Hugh a bedlivě ji pozoroval. Nevadilo mu, že musí hledět vzhůru, protože to by musel i v případě, kdyby se přiřítila po schodech dolů, neboť byla vyšší než on. „Předevčírem večer se ztratil z opatské školy.“

S rozhořčeným výkřikem máchla pažemi vzhůru. „A já se to dovídám až teď! Po dvou nocích! Takhle se tam pečuje o děti? A to jsou lidé, kteří mi odpírají právo na mé vlastní tělo a krev! Pokládám opata za odpovědného za jakoukoli tíseň nebo úhonu, která postihla mého vnuka. Vina padá na jeho hlavu. A co děláte vy, pane, abyste dítě nalezl? Říkáte mi, zeje dva dny nezvěstný, a přicházíte mi to sdělit takhle loudavě a opožděně…“

Ticho na okamžik nastalo jen proto, že se musela nadechnout. Stála nad schody, vysoká, prošedivělá, vzbuzující bázeň, dlouhou patricijskou tvář zaplavenou hněvivým ruměncem. Hugh odmlky nemilosrdně využil, protože věděl, že nebude dlouhá.

„Nepřijel Richard sem?“ zeptal se bezostyšně a zpochybnil tak její okázalé rozhořčení a bolest nad tou ztrátou.

Zajíkla se a zůstala s otevřenými ústy. „Sem? Ne, sem nepřijel. Byla bych jinak takhle rozčilená?“

„Určitě byste byla vzkázala opatovi,“ pravil Hugh nevinně, „kdyby přiběhl domů? V opatství o něho nemají o nic menší strach. Odjel sám, ze své vůle. Kde jinde bychom ho nejdřív hledali než zde? A vy mi říkáte, že tu není a nebyl. Ani jeho poník se nepřitoulal do své bývalé stáje?“

„Ne, jinak by mi to okamžitě řekli. Kdyby se vrátil domů bez jezdce,“ rozšířila chřípí, „všichni moji lidé by teď pročesávali les a hledali Richarda.“

„Právě to dělají ti moji,“ ujistil ji Hugh. „Rozhodně však pošlete i Richardovy lidi, čím víc, tím líp. Budu jen rád, když už máme smůlu,“ pokračoval a stále jí rozmyslně hleděl do obličeje, „že tu přece jen není.“

„Ne!“ vzplanula, „není tu! A nebyl tu! Přestože, pokud odjel z vlastní vůle, jak tvrdíte, možná domů ke mně jet chtěl. A za všechno, co se mu cestou stalo, viním Radulfa. Není hoden být poručníkem urozeného dítěte, nedokáže-li ho ohlídat.“

„Já mu to vyřídím,“ ochotně ji ujistil Hugh a pokračoval s rozčilující mírností: „Mou současnou povinností je tedy pokračovat v pátrání jak po Richardovi, tak po zloději, který zabil hosta opatství v Eytonském lese. Nemusíte se bát, paní, že nebudu hledat dost důkladně. Protože od vás nemohu očekávat, že byste denně procházela každý kout statku svého vnuka, jistě mi ráda umožníte volný vstup, abych to udělal za vás. Určitě budete chtít jít příkladem svým nájemcům a sousedům.“

Věnovala mu předlouhý nepřátelský pohled a náhle se otočila na Johna z Longwoodu, který jí stál nestranně po boku a tvářil se neproniknutelně. Dlouhá sukně jí při divokých pohybech šlehala jako ocas rozezlené kočky.

„Otevř těm důstojníkům bránu. Všechny mé brány! Ať se ubezpečí, že tu ani nepřechovávám vraha, ani neukrývám vlastní tělo a krev. Ať všichni mí nájemci vědí, že si přeji, aby se prohlídce podrobili stejně ochotně jako já. Pane šerife,“ shlédla s neskonalou důstojností dolů na Hugha, „vstupte a pátrejte, kdekoli si přejete.“

Nezahanbeně jí se vší zdvořilostí poděkoval, a pokud zpozorovala v jeho oku záblesk připomínající úsměv, nesnížila se k tomu, aby jej vzala na vědomí, avšak ukázala mu svá rovná záda a rychlým, hněvivým krokem se odebrala zpátky do síně. Ponechala mu pátrání, o němž již cítil, že bude bezvýsledné. Spolehnout se však na to nedalo, a pokud počítala s tím, že takové ukvapené velkorysé pozvání bude přijato jako důkaz neviny a oni spokojeně, ba zahanbeně odjedou, velmi se zmýlila. Hugh se dal do práce a prozkoumal každý kout Dionisiiny síně, kuchyní i skladišť, prohlédl každý sud, trakař i bednu na půdě, každou ohradu, stodolu a stáj kolem plotu, kovárnu, každé podkroví a spíž, pak postoupil do polí a ovčinců a odtud do chýší všech nájemců, chalupníků i nevolníků na Richardových pozemcích. Richarda však nenašli.

Uprostřed odpoledne vyjel bratr Cadfael k Eilmundově usedlosti s novými berlemi, které bratr Šimon uřízl lesníkovi na míru. Byly to dobré, pevné opory, jež unesly pořádnou váhu. Zdálo se, že zlomenina pěkně srůstá, noha byla rovná a nezkrátila se. Eilmund nebyl zvyklý nečinně ležet a žárlil na každou cizí ruku, která pečovala o jeho lesy. Jen co se zmocní těchhle pomůcek, Annet ho doma snadno neudrží. Cadfael měl dojem, že otcova bezmoc jí poskytla neobvyklou míru svobody zabývat se vlastními ženskými starostmi, bezpochyby celkem nevinnými; jiná věc ovšem je, jak se na ně bude dívat Eilmund, až to zjistí.

Když se blížil k vesnici Wroxeteru, potkal Hugha, jak se po dlouhém dni v sedle vrací k městu. Na lukách a v lesích za ním jeho důstojníci ještě stále soustavně pročesávali každý hájek a každou mez, ale Hugh sám se vracel na hrad, aby převzal všechny zprávy, jež mezitím přišly, a rozmyslel si, jak nejlépe prohledat zbývající území a jak daleko bude nutno rozšířit pátrání, pokud ještě nepřineslo ovoce.

„Ne,“ odpověděl Hugh na nevyřčenou otázku, jakmile byl na doslech, „nemá ho. Podle všech známek ani nevěděla, že jste ho ztratili, dokud jsem jí to neoznámil, jenže já vím, že pro žádnou ženu není těžké takové rozčilení zahrát. Rozloupli jsme však každé stéblo slámy v jejích stodolách, a to, co nám uniklo, musí být tak malé, že to nenajde nikdo. Ve stájích není žádný černý poník. Jeden vedle druhého říkají totéž, od Johna z Longwoodu po kovářova kluka. Richard tam není. Ani v žádné chalupě nebo stáji v celé vesnici. Kněz nám otevřel svůj dům dokořán a obešel s námi statek, a je to poctivý muž.“

Cadfael zasmušile přikývl. Potvrzovalo to jeho vlastní pochybnosti. „Měl jsem pocit, že v tom bude něco víc. Stálo by za to zkusit to tuhle ve Wroxeteru. Ne že bych považoval Fulka Astleyho za pravděpodobného pachatele — na to je moc tlustý a opatrný.“

„Zrovna odtamtud jedu,“ ubezpečil ho Hugh. „Tři moji lidé tam ještě prošťourávají poslední kouty, ale mám jistotu, že není ani tam. Nevynecháme nikoho — šlechtická sídla, chalupy, statky, nic. Nikdo si nebude moci stěžovat, když se všem povede stejně. Přestože Astley se ježil, když nás měl pustit dovnitř. Byla to ovšem jen jeho panská pýcha, protože se tam nenašlo vůbec nic.“

„Ten poník,“ zahryzl se Cadfael do rtu, „musí být někde schovaný.“

„Ledaže by na něm ujel z hrabství ten druhý uprchlík,“ ponuře pravil Hugh, „a nechal chlapce v takovém stavu, že nemůže nic dosvědčit — ani když ho najdeme.“

Dívali se na sebe a mlčky připouštěli, že je to černá a trpká možnost, ale že ji úplně vyloučit nemohou.

„Dítě za ním běželo, pokud se to tak opravdu stalo,“ urputně pokračoval Hugh, „a nikomu nic neřeklo. Co když se opravdu ve vší nevinnosti rozběhlo k zločinci a vrahovi? Poník je malý, ale statný, pro Richarda je moc velký, poustevníkův sluha je lehká váha a Richard jediný svědek. Neříkám, že je to tak. Říkám jen, že se takové případy staly a mohou se stát zas.“

„O to se nepřu,“ připustil Cadfael.

Něco v jeho tónu však přimělo Hugha ke konstatování: „Ale nevěříte tomu.“ Bylo to něco, čím si sám Cadfael až do té chvíle nebyl jistý. „Cítíte mravenčení v prstech? Jestli ano, znám vás natolik, že to nepřehlédnu,“ zdráhavě se usmál Hugh.

„Ne, Hughu,“ zavrtěl Cadfael hlavou. „Nevím nic, co nevíte i vy, nikoho se v té věci nezastávám — kromě Richarda —, s tím Hyacintem jsem skoro nemluvil, viděl jsem hojen dvakrát, když přinesl Cuthredův vzkaz na kapitulu a když pro mě přišel, abych šel za lesníkem. Jediné, co mohu, je pořádně se cestou k Eilmundovi rozhlížet — a na to se spolehněte — a třeba sám budu cestou trochu pátrat. Budu-li mít co povědět, buďte si jist, že to uslyšíte první, ať je to dobré nebo zlé, ale dej Bůh a svatá Winifred, aby to byla dobrá zpráva!“

S tím slibem se rozloučili. Hugh pokračoval na hrad pro novinky, které se snad do pozdního odpoledne vyskytly, Cadfael projel vesnicí na kraj lesa. Nespěchal. Měl o čem přemýšlet. Bylo to zvláštní, když si připustil nejhorší, okamžitě se utvrdil v přesvědčení, že se to nestalo a nestane. Ještě zvláštnější bylo, že jakmile prohlásil, že o Hyacintoví nic neví a skoro s ním nepromluvil, vzniklo v něm silné přesvědčení, že se ten nedostatek brzy doplní a že se dozví když ne všechno, tak aspoň vše, co potřebuje vědět.

Eilmund už měl zase zdravou barvu, nadšeně vítal společnost a nedal si zabránit, aby své berle ihned nevyzkoušel. Čtyři pět dní v zajetí pod střechou bylo těžkou zkouškou pro jeho nervy, ale úleva, že může rázně vyskákat na zahradu a že se opravdu rychle učí umění používat své nové nohy, ho okamžitě naladila do slunečná. Když se přesvědčil, co dokáže, ochotně se na Annetin příkaz posadil, aby se s Cadfaelem podělil o večeři.

„Správně bych se už měl vracet,“ pravil Cadfael, „když vidím, jak dobře se vám daří. Zdá se, že kost srůstá rovně jako kopí a už nebudete potřebovat, abych vás tu denně otravoval. A když jsme u nevítaných hostí, byl tady dneska Hugh Beringar nebo jeho lidé, kteří prohledávají lesy? Určitě jste už slyšeli, že hledají Cuthredova Hyacinta pro podezření, že zabil svého pána. A také mladý Richard se ztratil.“

„Obojí jsme slyšeli až včera večer,“ odvětil Eilmund. „Ano, byli tu dnes ráno, dlouhá řada mužů z posádky, která pročesávala každou píď půdy od silnice k řece. Dívali se dokonce do mého chléva a kurníku. Will Warden sám bručel, že je to zbytečná hloupost, ale rozkaz je rozkaz. Prý: proč máme plýtvat časem a otravovat slušného člověka, o kterém všichni vědí, že je poctivý, ale nestálo by mi za to vynechat jedinou chatrč a jediný keř, když vím, že nás jeho lordstvo sleduje. Víte, jestli našli to dítě?“

„Ještě ne. V Eatonu není, to je jisté. Jestli vás to utěší, Eilmunde, i paní Dionisie musela otevřít dveře pátračům. Urozený jako prostý, všem se vede stejně.“

Annet je obsluhovala mlčky, nosila na stůl sýr a chléb. Krok měla lehký jako vždycky, tvář stále klidnou, jen při zmínce o Richardovi se jí zatměla úzkostnou soustrastí. Nedalo se poznat, co se odehrává za její klidnou tváří, ale Cadfael se odvažoval hádat. Přes Eilmundovo pohostinné naléhání se brzy rozloučil.

„V posledních dnech jsem už vynechal trochu moc obřadů. Radši bych se měl vrátit za svými povinnostmi a aspoň se dnes ukázat ještě před večerní. Pozítří se na vás přijdu podívat. Dávejte si při chůzi pozor. A vy ho nenechte moc dlouho běhat, Annet. Jestli vás bude zlobit, seberte mu berle.“

Zasmála se a slíbila, že to udělá, Cadfael však věděl, že je duchem jen napůl přítomná, a nijak nepodpořila otcovy protesty nad takovým časným odchodem. Tentokrát s ním také nevyšla až k brance, ale jen ke dveřím, a tam stála a dívala se, jak nasedá. Když se ohlédl, než zajel na úzkou pěšinu mezi stromy, zamávala mu. Teprve když zmizel, otočila se a vrátila do chalupy.

Cadfael nejel daleko. Pár set metrů v lese byl zelený dolík obrostlý pruhem houští. Tam sesedl a uvázal koně a tichoučce a opatrně se vrátil na místo, odkud viděl domovní dveře a sám viděn nebyl. Světlo pomaloučku sláblo do zelenkavého soumraku a bylo hluboké ticho, jen poslední ptačí písně rušily mlčení lesa.

Za pár minut vyšla Annet opět ke dveřím, chviličku napjatě nehybně stála, hlavu pozorně zdviženou, rozhlížela se po pasece a bedlivě naslouchala. Když se ubezpečila, rychle vykročila z oplocené zahrádky a zašla za chalupu. Cadfael se lesem plížil za ní. Slepice už měla na noc zavřené, kráva byla v chlévě; od těchto obvyklých úkolů se Annet vrátila už před hodinou, zatímco si otec zkoušel berle na travnaté rovince. Zdálo se, že má ještě jednu pochůzku, než se setmí a dveře budou zavřeny na závoru. Šla ji vyřídit lehkým a radostným klusem, na kraji lesa roztáhla ruce, aby mohla rozhrnout keře, světle hnědé vlasy se jí rozpletly a roztančily po ramenou, hlavu zaklonila, jako když hledí do korun stromů, které se jí tměly nad hlavou a sem tam z nich tiše a vlhce spadl uschlý list jako slza stárnoucího roku.

Nešla daleko. Zastavila se asi po sto krocích v lese, stále v tom radostném rozběhnutém postoji, pod větvemi prvního z věkovitých dubů, ještě hustě obrostlého zhnědlým listím. Cadfael kousek za ní skryt mezi stromy viděl, jak zvedá hlavu a vydává vysoký melodický hvizd. Kdesi vysoko v koruně jí odpovědělo zaševelení listů, klesalo dolů, jako když padá žalud, a vzápětí doševelilo až na zem v podobě mladého muže, tichého a obratného jako kočka, který se na rukou zhoupl z poslední větve a lehce doskočil před Annet. Sotva se dotkl země, padli si do náruče.

Nemýlil se tedy. Sotva se ti dva na sebe podívali, zalíbili se jeden druhému, a požehnání jim dal dobrý skutek, který Hyacint vykonal pro jejího otce. Zatímco Eilmund bezmocně ležel v domě, mohla si volně chodit a tajně ukrývat a živit uprchlíka. Co však udělají teď, když lesník vstane a bude chodit, přestože zatím v omezeném okruhu? Sluší se postavit otce před takový problém loajality, když je služebníkem zákona, třebaže jen lesního? Stáli tam však spolu, bezprostřední jako děti, a z jejich objetí vyzařovala taková trvalost, že by je od sebe těžko odtrhli otec, pán, zákon i král dohromady. Ona se svou dlouhou hřívou rozpuštěných vlasů a bosýma nohama a Hyacint se svou antickou elegancí postavy a pohybů a divokou, zneklidňující krásou byli jako dva tvorové zplození věkovitým lesem, faun a nymfa ze světské, avšak půvabné bajky. Jejich jas nemohl zakalit ani soumrak.

Tak je to, pomyslel si Cadfael, poddávaje se té podívané, a když je to tak, musíme pokračovat od tohoto bodu. Zpátky se vrátit nelze. Zašustil v křoví, vyšel a neskrývaně zamířil k nim.

Zaslechli ho a okamžitě se otočili se vztyčenými hlavami, tvář na tváři, jako jeleni větřící nebezpečí. Spatřili ho a Annet rozepjala ruce a přitiskla Hyacinta za sebe ke kmeni stromu, tvář zbělelou a ostrou jako meč. Hyacint se však zasmál, zvedl a odstavil ji stranou a předstoupil před ni.

„Jako bych byl potřeboval důkaz!“ řekl Cadfael, aby je uklidnil svým hlasem, zůstal stát a nešel blíž, přestože jim bylo jasné, že je zbytečné utíkat. „Já nejsem zákon. Jestli jste neudělal nic špatného, mě se bát nemusíte.“

„Musel by to být troufalejší člověk než já,“ tiše opáčil Hyacintův jasný hlas, „aby tvrdil, že neudělal nic špatného.“ I v slábnoucím světle na okamžik zřetelně zasvítil jeho náhlý rozčilující úsměv. „Ale nikoho jsem nezavraždil, jestli myslíte tohle. Bratr Cadfael, že ano?“

„Ano.“ Díval se z jedné vzrušené a ostražité tváře do druhé a viděl, že dýchají volněji a každým okamžikem jsou méně nastražení k útěku nebo útoku. „Máte štěstí, že s sebou ráno nepřivedli psy. Hugh nerad honí lidi se psy. Omlouvám se, chlapče, jestli vás má návštěva dnes zdržela nahoře v hnízdečku déle než jindy. Doufám, že noci trávíte pohodlněji.“

Na to se oba usmáli, pořád ještě trochu opatrně a s bdělýma, neklidnýma očima, avšak neodpověděli.

„A kde jste se schovával, když tu seržant pátral? Že vás nevyčenichali.“

Annet se náhle rozhodla se stejnou věcnou odhodlaností, s jakou dělala všechno. Otřepala se, až se jí lesklý plášť vlasů vzdul jako oblak kolem hlavy. Zhluboka se nadechla a zasmála se.

„Když to musíte vědět, byl zachumlaný v pokrývkách pod tátovou postelí, zatímco Will Warden seděl naproti na lavici, pil s námi pivo a jeho lidé koukali mezi slepice a píchali vidlemi do sena na půdě. Vy jste si asi myslel,“ přistoupila ke Cadfaelovi a Hyacinta táhla za ruku za sebou, „že táta nevěděl, co dělám. Měl jste mi to za zlé? Aspoň trošičku? Nemusel jste, ví všechno, věděl to od začátku, aspoň od chvíle, kdy začal ten hon. A teď když jste nás odhalil, neměli bychom se radši všichni vrátit do domu a zkusit, nač naše čtyři hlavy přijdou, abychom se dostali z téhle motanice?“

„Sem už znova nepřijdou,“ pokojně prohlásil Eilmund, který předsedal schůzi ze své postele jako z trůnu — z postele, pod kterou se Hyacint krčil v bezpečí před lovci. „Ale kdyby ano, dozvíme se to včas. Hlavně se nikdy neschovávat dvakrát na stejném místě.“

„Vůbec vás nenapadlo, jestli neschováváte vraha?“ zeptal se Cadfael a doufal, že bude ujištěn.

„Ani nemuselo! Věděl jsem od začátku, že to nebyl on. A vy se to dozvíte taky. Mluvím o pevných důkazech, Cadfaele, není to pouhá víra, i když víra není nic pouhého, když se to tak vezme. Předevčírem večer jste tu byl, mrtvého jste našel cestou od nás, a když jste ho našel, nebyl mrtvý déle než hodinu. Souhlasíte?“

„Ochotně, jestli vám to pomůže v dokazování.“

„Odešel jste, právě když se Annet vrátila od svých večerních prací. Jistě si vzpomínáte, jak jsem jí říkal, že jí to dlouho trvalo, a také ano, víc než hodinu. Z dobrého důvodu, protože se sešla s tímhle mladým jankem, a ať už dělali, co chtěli, nijak s tím nespěchali, což vás asi moc nepřekvapí. Zkrátka, od té chvíle, co nás tu nechala spolu, až dokud se skoro za dvě hodiny nevrátila, byli ti dva v lese spolu. Tam je našel mladý Richard a ona pak tohohle mládence odvedla sem, a když jste odešel, přivedla mi ho dovnitř. Není to žádný vrah, protože celou dobu byl buď s ní, nebo se mnou, nebo s námi oběma a v noci spal tady. K tomu zavražděnému se ani nepřiblížil a my to můžeme odpřísáhnout.“

„Tak proč jste…“ začal Cadfael a okamžitě potlačil zbytečnou otázku a zvedl ruku, aby zabránil odpovědi, která byla nasnadě. „Ne, neříkejte nic! Je mi to jasné. Jsem dnes večer nějak pomalý. Když půjdete k Hughu Beringarovi a povíte mu, že ten, koho hledá, je průkazně nevinný, sice ho zbavíte tohohle nebezpečí, ale zatímco jeden Bosiet je mrtvý, v opatství očekáváme každým dnem druhého. Co já vím, třeba už mezitím přijel. A je stejně zlý jako otec, říká podkoní, a ten to ví dobře, vždyť na sobě nosí důkazy. Ne, chápu, jak jste svázaný.“

Hyacint seděl na sítině na podlaze u Annetiných nohou a rukama si objímal kolena. Promluvil bez vášně a bez důrazu, ale s klidnou konečností naprostého rozhodnutí: „Já se tam nevrátím.“

„Taky že ne!“ souhlasil srdečně Eilmund. „Pochopte, Cadfaele, když jsem vzal tohohle mladíka k sobě, o žádné vraždě nepadlo ani slovo. Rozhodl jsem se chránit uprchlého nevolníka, který měl dobrý důvod k útěku a který mi pomohl tak, jak může člověk člověku pomoci. Líbil se mi, rozhodně bych ho neposlal zpátky, aby ho týrali. A pak, když se začalo mluvit o vraždě, neměl jsem důvod smýšlet jinak, vždyť jsem věděl, že v ní prsty neměl. Bylo mi proti mysli, že jsem nemohl jít a povědět to šerifovi, opatovi a všem, ale vidíte sám, že to nešlo. Takže takhle to je, mládence máme na krku, a jak mu teď nejlíp zajistíme bezpečnost?“

[IX]

Všichni už zřejmě brali jako samozřejmost, že Cadfael je na jejich straně a celým srdcem podporuje jejich spiklenectví. Copak to mohlo být jinak? Byl tu naprostý důkaz, že chlapec není vrah, důkaz, který mohli svěřit Hughu Beringarovi s důvěrou v jeho spravedlnost, to bylo nesporné. Nemohli to však udělat, aniž by vystavili Hyacinta právě tomu nebezpečí, před nímž uprchl už jednou a stěží mohl doufat, že by unikl podruhé. Hugh byl vázán zákonem jako každý jiný. Ani jeho nadání nevidět a neslyšet by Hyacintovi nepomohlo, jakmile by Bosiet zvětřil, kde je a kdo ho chrání.

„Asi by se nám ho společně podařilo dostat z hrabství pryč a do Walesu, kde ho nebudou pronásledovat…“ navrhl s jistými pochybnostmi Cadfael.

„Ne,“ opáčil pevně Hyacint, Já neuteču. Budu se schovávat tak dlouho, jak budu muset, ale dál utíkat nebudu. Měl jsem to v úmyslu, když jsem se vydal tímhle směrem, ale rozmyslel jsem si to.“

„Proč?“ otázal se prostě Cadfael.

„Ze dvou dobrých důvodů. Za prvé, protože Richard zmizel — to on mi zachránil kůži tím, že mě přišel varovat, a já zůstávám jeho dlužníkem, dokud se nedovím, že je v bezpečí a zpátky tam, kde by měl být. A za druhé, protože chci získat svobodu tady v Anglii, tady ve Shrewsbury, chci si najít práci v městě, až to bude bezpečné, vydělávat si na živobytí a oženit se.“ Vzhlédl k Eilmundovi jasným, vyzývavým pohledem jantarových očí a usmál se. „Jestli mě Annet bude chtít!“

„Radši se ptej, jestli to já dovolím,“ opáčil Eilmund, ale tak dobromyslně, že pro něho ta myšlenka zjevně nebyla nová ani nevítaná.

„Taky že se zeptám, až přijde čas, ale nenabízel bych vám ani jí to, co jsem a co mám teď. S tím tedy počkám, ale nezapomínejte na to,“ varoval rozzářený faun. „Ale Richarda musím najít. Já ho najdu! To je to první!“

„Co víc můžeš udělat,“ zeptal se věcně Eilmund, „než dělá Hugh Beringar a všichni jeho muži? Přitom jsi sám štvanec a psy máš v patách! Jen hezky seď jako rozumný hoch a zůstaň schovaný, dokud Bosietovi honička nepřijde dráž, než za co stojí jeho nenávist. Nakonec se to stane. Musí teď myslet na své statky doma.“

Bylo se však možno dohadovat, zda je Hyacint podle běžných měřítek rozumný hoch. Seděl nehybně, svým nastraženým, významným způsobem, jakoby připravený k okamžité akci, Annetou rozdělaný oheň mu jemně pohrával po liniích tváře a čela a měnil bronz ve zlato. A Annet na polštářované lavici u stěny se mu čímsi podobala. Tvář měla nehybnou, avšak oči jasné jako safíry. Nechala je, aby o ní mluvili v její přítomnosti, a necítila potřebu dodat jediné slovo, dokonce se ani nepotřebovala ubezpečit o svém spolehlivém vlastnictví tím, že by se třeba jen dotkla Hyacintová útlého ramene. Jestliže někdo o Annetině budoucnosti pochyboval, ona rozhodně ne.

„Richard vás opustil, hned jak vás varoval?“ zeptal se Cadfael.

„Ano. Hyacint s ním chtěl jít na kraj lesa,“ ozvala se Annet, „ale on nechtěl. Odmítal se hnout, pokud se Hyacint okamžitě neschová, tak jsme mu to slíbili. Jel zpátky po pěšině. A my jsme přišli sem za tátou, jak vám říkal, a cestou jsme nikoho neviděli. Richard určitě nejel směrem k Eatonu, jinak bych si myslela, že ho chytila babička. Ale on se chtěl vrátit zpátky do své postele.“

„Totéž jsme si mysleli všichni,“ přiznal Cadfael, „Hugh Beringar také. Byl tu hned časně ráno a obrátil statek vzhůru nohama, ale chlapec tu není. Kdyby ho tu viděli, myslím, že John z Longwoodu a polovička ostatních by to řekli. Z paní Dionisie sice jde strach, ale pánem Eatonu je Richard a v budoucnu jim bude poroučet on, ne ona. Kdyby se neodvážili promluvit před ní, udělali by to potichu za jejími zády. Ne, tady není.“

Bylo už dávno po nešporách. I kdyby vyrazil hned, přijel by na večerní pozdě, seděl však zarytě dál, přemílal v hlavě celou tu novou situaci, hledal nejlepší cestu, kudy dál, zdálo se však, že se nedá nic dělat, jen čekat a dál se vyhýbat honcům. Byl rád, že Hyacint není vrah, aspoň to byla výhra. Jak ho však uchránit před Bosietem, to byla jiná otázka.

„Propána, chlapče,“ zavzdychal, „co jste to svému pánovi tam v Northamptonském hrabství provedl, že vás tak strašně nenáviděl? Opravdu jste napadl jeho šafáře?“

„Ano,“ řekl Hyacint s uspokojením a v očích mu při vzpomínce rudě zablesklo. „Bylo to po skončení sklizně a na jednom statkářském poli paběrkovalo ubohé zbytky nějaké děvče. Před ním nikdy nebylo žádné děvče bezpečné, když na ně natrefil o samotě. Byl jsem poblíž čirou náhodou. Měl hůl a pustil děvče, aby se po mně ohnal, když jsem se na něj vrhl. Chytil jsem pár modřin, ale složil jsem ho na kamení pod mezí. Byl bez sebe. Nedalo se nic dělat, musel jsem utéct. Neměl jsem co opouštět, žádnou půdu — Drogo mému otci zabavil majetek už před dvěma lety, když umíral, já musel všechno obdělávat sám, naše pole i Bosietovo, a skončili jsme s dluhem. Měl na nás už dávno spadeno, tvrdil, že proti němu pořád štvu jeho nevolníky… Snad ano, ale jen jsem se zastával jejich práv. I pro nevolníky existují zákony, které chrání život a zdraví, ale na Bosietových statcích nic neznamenaly. Za napadení š
afáře by mě nechal zbít do polomrtvá. Kdybych mu nevynášel peníze, nechal by mě pověsit. Zrovna na takovou příležitost čekal.“

„Čím jste mu vynášel?“ zeptal se Cadfael.

„Jsem šikovný na jemnou práci s kůží — opasky, postroje, váčky a tak. Když mě připravil o půdu, nabídl, že mi nechá chalupu, jestli se zavážu, že mu budu za živobytí odevzdávat všechno, co vyrobím. Neměl jsem na vybranou, pořád jsem byl jeho nevolník. Začal jsem ale dělat jemnější práce a zlacení. Jednou se chtěl zalíbit nějakému hraběti a nechal si ode mě udělat obal na knihu jako dárek pro něj. Pak to viděl převor augustiniánských kanovníků v Huntingdonu a objednal si zvláštní vazbu na jejich velký kodex, clunyjský podpřevor z Northamptonu si chtěl nechat převázat svůj nejlepší misál a tak to pokračovalo. Platili dobře, ale já z toho nedostal nic. Drogo si na mně pomohl. To je druhý důvod, proč mě chtěl zpátky živého. A proto mě bude chtít jeho syn Aymer.“

„Když máš v malíčku takovéhle řemeslo,“ pochválil ho Eilmund, „prosadíš se všude, jen co se zbavíš Bosietů. Náš opat by ti možná sám mohl nějakou práci dohodit a některý řemeslník v městě by tě rád zaměstnal.“

„Kde a jak jste se sešel s Cuthredem?“ byl zvědav Cadfael.

„V clunyjském převorství v Northamptonu. Nocoval jsem tam, ale dovnitř jsem se neodvážil, protože mě tam dva tři lidé znali. Jídlo jsem si obstarával tím, že jsem seděl mezi žebráky u brány, a když jsem se pak za svítání vydával na cestu, Cuthred také odcházel. Nocoval v domě pro hosty.“ Koutky Hyacintových výmluvných úst se náhle zčeřily temným úsměvem. Své zneklidňující oči halil za klenutými zlatavými víčky. „Navrhl mi, abychom cestovali spolu. Jistě z dobročinnosti. Nebo abych nemusel pro obživu krást a klesnout ještě níž.“ Stejně náhle vzhlédl a upřel oči v celé jejich jiskrnosti s velikou vážností na Eilmunda. Úsměv zmizel.

„Je na čase, abyste se o mně dověděli i to nejhorší. Nechci, aby mezi námi byly nějaké lži. Přišel jsem sem, nikomu na světě jsem nebyl nic dlužen, připraven ke každé špatnosti, takže se ze mě mohl stát tulák a mizera, a příležitostný zloděj už jsem byl. Dřív než mě budete dál krýt, měl byste znát důvody pro to, abyste si to rozmyslel. Annet,“ řekl jemným, zálibným hlasem, „už ví, co se musíte dovědět i vy. Máte na to právo. Pověděl jsem jí pravdu hned ten večer, co vám Cadfael přišel napravit nohu.“

Cadfael si vybavil nehybnou postavu trpělivě sedící před chalupou a naléhavé zašeptání: „Musím s vámi mluvit!“ A Annet vykročila do tmy a zavřela za sebou dveře.

„Byl jsem to já,“ pokračoval Hyacint s ocelovou odhodlaností, „kdo přehradil potok keři, takže vám zaplavil sazenice. Byl jsem to já, kdo podkopal břeh a přemostil příkop, takže se jeleni dostali do školky. Byl jsem to já, kdo hnul plaňkou v eatonském plotě, aby se ovce dostaly na jasanové semenáčky. Dostal jsem od paní Dionisie nařízeno, abych byl opatství trnem v patě, dokud jí nevrátí vnuka. Proto usadila Cuthreda do poustevny, abych mu tam mohl dělat sluhu. Tenkrát jsem o vás nic nevěděl a mohli jste mi být ukradení. Proč bych se vzpouzel proti pohodlnému živobytí a bezpečnému úkrytu, dokud si nenajdu něco lepšího? Ještě víc mě mrzí, že mohu i za to nejhorší, co se stalo — že na vás spadl strom a uvěznil vás v potoce. Já mohu za to, že jste chromý a uvázaný doma — i když ten sesuv přišel sám od sebe, já se toho víckrát nedotkl. Tak, teď to víte,“ dodal Hyacint, „a jestli mi za to chcete stáhnou
t kůži z těla, bránit se nebudu, a jestli mě pak vyhodíte, půjdu.“ Natáhl ruku vzhůru k Annetině a klidně dodal: „Ale ne daleko.“

Následovalo dlouhé ticho, zatímco dva muži upřeně a mlčky hleděli na něho a Annet stejně pozorně hleděla na ně. Všichni se zdržovali souzení. Nikdo na něho nekřikl, nikdo nepřerušil jeho napůl vyzývavé přiznání. Hyacint zacházel s pravdou jako s dýkou a jeho pokora se velmi blížila opovážlivosti. Jestliže se styděl, ve tváři mu to vidět nebylo. Přesto nemohlo být snadné takto se odtrhnout od ohledů a laskavosti, které mu projevovali otec s dcerou. Kdyby nepromluvil, Annet by očividně neřekla ani slovo. A neomlouval se, nepokoušel se hledat polehčující okolnosti. Byl připraven bez námitek přijmout, co mu patřilo. Dalo se pochybovat, že by někdo — i ten nejvýmluvnější nebo nejstrašlivější zpovědník — někdy to nepolapitelné stvoření dohnal blíže ke kajícnosti.

Eilmund se pohnul. Pohodlněji se opřel zády o stěnu a zhluboka vydechl. „Budiž. Strom jsi na mě shodil, ale taky jsi mě zpod něj vytáhl. A jestli si myslíš, že vydám uprchlého nevolníka zpátky do otroctví, protože mi provedl pár neplech, tak mě moc neznáš. Mám dojem, že to leknutí, co jsi ten den zažil, ti posloužilo lip než výprask. Od té doby jsi mi nijak neublížil, protože podle všeho, co jsem slyšel, je v lesích od toho dne klid. Nevím, jestli je paní spokojená s výsledkem úmluvy. Měj rozum a zůstaň, kde jsi.“

„Já mu říkala,“ usmála se s jistotou Annet, „že bys mu neoplatil zlým za zlé. Mlčela jsem, protože jsem věděla, že půjde s pravdou ven sám. A bratr Cadfael ví, že Hyacint není žádný vrah a přiznal to nejhorší, co o sobě ví. Tady mezi námi není nikdo, kdo by ho zradil.“

Měla pravdu. Cadfael však trochu ustaraně přemýšlel, co dál. Prozradit ho bylo jasně vyloučeno, ale hon bude pokračovat, mohl by se sem do lesa vrátit znovu, a Hugh se mezitím přirozeně soustředí na nejpravděpodobnější kořist a mohl by tak propást možnost najít skutečného vraha. I Drogo Bosiet má právo na spravedlnost, přestože ji sám jiným nepřál. Zamlčet Hughovi důkaz o Hyacintově nevině by možná znamenalo zdržet přehodnocení, které obrátí pronásledování za pravým viníkem.

„Budete mi důvěřovat a dovolíte mi, abych Hughovi Beringarovi pověděl, co jste mi řekli? Dovolte mi,“ spěchal vysvětlit, když viděl, jak jim tuhnou tváře, „abych s ním soukromě pojednal —“

„Ne!“ Annet položila vlastnicky ruku Hyacintoví na rameno a vzplanula jako rozdmýchaný oheň. „Ne, nesmíte ho vydat! Projevili jsme vám důvěru. Nemůžete nás zklamat.“

„Ale to přece ne! Já Hugha znám, ten by dobrovolně nevydal nevolníka špatnému zacházení, staví spravedlnost dokonce před zákon. Dovolte mi jen, abych mu řekl, že je Hyacint nevinen, a předložit mu důkaz. Nemusím mu říkat, jak jsem se to dověděl ani kde je, Hugh mi uvěří na slovo. Pak může zastavit pátrání a nechat vás na pokoji, dokud nebudete moci bezpečně vyjít a promluvit otevřeně.“

„Ne!“ zvolal Hyacint a jediným prudkým, svižným pohybem byl na nohou, oči jako dva žluté plamínky úleku a nesouhlasu. „Neříkejte mu ani slovo! Kdybychom věděli, že půjdete za ním, nikdy bychom vás k sobě nepustili. Je šerif, musí stát na straně Bosieta — má statky, má vlastní nevolníky. Myslíte, že by se postavil za mne proti mému právoplatnému pánovi? Odvlekli by mě na provaze za Aymerem a pohřbili zaživa v jeho žaláři.“

Cadfael se obrátil o pomoc k Eilmundovi. „Přísahám vám, že chlapce zprostím podezření, když s Hughem promluvím. Uvěří mi a zastaví hon — stáhne své muže, nebo je pošle jinam. Musí ještě najít Richarda. Eilmunde, vy přece Hugha Beringara znáte dost dobře a nepochybujete o jeho poctivosti.“

Ale ne, Eilmund ho neznal tak, jak ho znal Cadfael. Lesník nedůvěřivě vrtěl hlavou. Šerif je šerif, je vázán zákonem, a zákon je strnulý, a když se to vezme kolem a kolem, zaměřený proti rolníkovi, nevolníkovi a bezzemkovi. „Ano, je to slušný, spravedlivý člověk,“ připustil Eilmund, „ale neodvážím se vsadit život tohohle chlapce na žádného královského úředníka. Ne, nechte nás být, Cadfaele. Neříkejte nikomu nic, dokud Bosiet nepřijede a neodjede.“

Všichni se spojili proti němu. Dělal, co mohl, klidně jim domlouval, jaká úleva bude vědět, že Hyacinta už nebudou pronásledovat, jak se budou moci síly zákona věnovat hledání Drogová vraha jinde, jakmile se Hugh soukromě doví o Hyacintově nevině, jak budou moci v těchto lesích, kde se Richard ztratil, po dítěti důkladněji pátrat a budou na to mít víc lidí. Oni však také měli své argumenty a byly věcné.

„Kdybyste to šerifovi řekl, třeba soukromě,“ stála na svém Annet, „a on vám opravdu uvěřil, přesto by musel jednat s Bosietem. Sloužící jeho otce mu poví, že je prakticky jisté, že se jeho uprchlík schovává někde tady, ať už je vrah nebo ne. A jestli šerif své lidi odvolá, Bosiet použije psy. Ne, neříkejte nikomu nic, ještě ne. Počkejte, dokud se nevzdají a neodjedou domů. Pak přijdeme sami. Slibte! Slibte nám, že budete do té doby mlčet!“

Nedalo se nic dělat. Slíbil. Důvěřovali mu a proti jejich naprostému zákazu nic nezmohl. Vzdychl a slíbil.

Bylo velmi pozdě, když konečně vstal, vázán slovem, a vydal se na noční cestu zpátky do opatství. Dal však také slib Hughovi a vůbec ho nenapadlo, jak těžké může být dodržet jej. Prohlásil, že bude-li mít co sdělit, Hugh to uslyší jako první. Byl to výrok ve vší nevinnosti rafinovaný a úskočná mysl by v něm našla několik kliček, ovšem to, co tím chtěl říci, bylo Hughovi stejně jasné jako jemu. A nyní to nemohl splnit. Ještě ne, ne dřív, než Aymer Bosiet ztratí trpělivost, spočítá si, kolik ho pomsta stála, rozmyslí se a raději se vrátí domů, aby užil čerstvého dědictví.

Ve dveřích se otočil a položil Hyacintoví ještě jednu otázku, která ho právě napadla. „A co Cuthred? Žili jste v tak těsné blízkosti — měl nějaký podíl na vašich neplechách v Eilmundově lese?“

Hyacint na něho upřel vážný, trochu udivený pohled. Jantarové oči měl velké a bezelstné. „Jak by mohl?“ odvětil prostě. „Nikdy neopouští svou poustevnu.“

Aymer Bosiet vjel na velké nádvoří opatství příští den k polednímu s mladým podkoním za zády. Špitálník bratr Denis měl nařízeno, aby ho hned po příjezdu odvedl k opatu Radulfovi, protože opat nechtěl svěřit sdělení o smrti jeho otce nikomu jinému. Zvládl to s jemností, jíž zřejmě ani nebylo zapotřebí. Osiřelý syn seděl a mlčky promýšlel novinu se vším, co znamenala, a zřejmě ji posléze opravdu strávil a vyrovnal se s ní, velmi vhodně vyjádřil synovský zármutek, avšak myslí byl stále u vedlejších věcí. Byla to chytrá, vypočítavá mysl za obličejem méně silným a brutálním než otcův, avšak zármutku se v něm jevilo pramálo. Ano, mračil se, vždyť to znamenalo nepříjemné povinnosti, například objednat rakev a vůz a pomocníky navíc k cestě domů, a také co nejlíp využít čas, který si tu bude moci dovolit strávit. Radulfus již nechal u Martina Bellecotea, mistra tesařského z města, udělat pro
tělo jednoduchou rakev zatím bez víka, protože Aymer se jistě bude chtít na otce naposled podívat a rozloučit se.

Osiřelý syn o tom dumal a pak se rovnou cílevědomě zeptal: „Našeho uprchlého nevolníka nenašel?“

„Ne,“ odvětil Radulfus, a pokud byl mladíkovou věcností otřesen, nedal to znát. „Ozvaly se náznaky, že je ten mladý muž v okolí, ale nebylo vůbec jisté, zda je to opravdu ten, kterého hledal. Myslím, že nyní nikdo neví, kam odešel.“

„Otcova vraha hledají?“

„Velmi usilovně. Pracují na tom všichni šerifovi muži.“

„Doufám, že hledají i mého nevolníka, ať už jsou ti dva jedna osoba nebo ne,“ urputně pronesl Aymer. „Zákon je povinen udělat všechno, co je v jeho silách, aby mi získal zpátky můj majetek. S tím darebákem jsou starosti, ale má velkou hodnotu. Nejsem za žádnou cenu ochoten nechat ho jít.“ Po těch slovech zlobně sklapl velké, silné zuby. Byl stejně vysoký a kostnatý jako jeho otec, ale méně obalený masem a hubenější v obličeji, měl však stejné mělce zasazené oči neurčité, matné barvy, jež jako by neměly žádnou hloubku, ale jen povrch. Mohlo mu být asi třicet a s požitkem si vychutnával své nové postavení. V tvrdém hlase se začínalo ozývat vlastnické uspokojení. Už mluvil o svém majetku. Toto hledisko jeho ztráty mu rozhodně neuniklo.

„Budu chtít mluvit se šerifem ohledně toho chlapíka, co si říká Hyacint. Když utekl, nevyplývá z toho snad, že je to opravdu Brand a že měl prsty v otcově smrti? Už tak toho má na krku dost. Nehodlám nechat takový dluh nesplacený.“

„To je záležitost světského zákona, ne moje,“ pravil Radulfus s ledovou zdvořilostí. „Není žádný důkaz o tom, kdo pana Droga zabil, je to zcela otevřená otázka. Toho muže ovšem hledají. Půjdete-li se mnou, odvedu vás do kaple, kde leží váš otec.“

Aymer stál vedle otevřené rakve na látkou zakrytých márách a světlo vysokých svící, hořících Drogoví v hlavách a v nohách, neukázalo na synově tváři žádnou velkou změnu. Shlížel dolů se staženým obočím, bylo to však zamračení plynoucí spíš z přemítání než ze zármutku nebo hněvu nad takovou smrtí.

„Trpce nesu, že host našeho domu dospěl k tak zlému konci,“ řekl opat. „Sloužili jsme mše za jeho duši, avšak jiné odškodnění není v mých silách. Doufám, že se ještě dočkáme spravedlnosti.“

„Jistě!“ souhlasil Aymer, avšak tak roztržitě, že bylo jasné, že myslí na něco jiného. „Nemám na vybranou, musím ho odvézt domů a tam ho pohřbít. Ale ne hned. Svého pátrání nemohu tak brzy zanechat. Odpoledne musím do města za vaším tesařem, aby vyrobil pořádnou rakev, vylil ji olovem a zapečetil ji. Je to škoda, otec mohl stejně dobře odpočívat tady, ale všichni muži z našeho rodu jsou pohřbeni v Bosietu. Matka by jinak nedala.“

V jeho úvahách zazněl podrážděný tón. Kdyby nemusel vézt mrtvolu domů, mohl by se tu zdržet řadu dní a pronásledovat dál svého uprchlého nevolníka. I takhle byl odhodlán využít čas co nejlépe, a Radulfus se neubránil pomyšlení, že pomstychtivě touží po svém nevolníkovi víc než po vrahu svého otce.

Cadfael náhodou šel přes nádvoří, když nový host časně odpoledne opět nasedal na koně. Tak poprvé zahlédl Drogová syna. Zastavil se, ustoupil stranou a se zájmem ho zkoumal. O jeho totožnosti nebylo pochyb, byla tu podoba, i když u mladého muže méně výrazná. Ty zvláštní mělké oči, tak nepříjemně zmenšené tím, že jim scházel stín a tvar, jaký poskytují hluboké důlky, měly v sobě stejnou plochou záštiplnost, a jeho zacházení s koněm, když nasedal, bylo mnohem ohleduplnější než chování k podkonímu. Jakmile byl v sedle, ranou násady biče odrazil ruku, která mu přidržovala třmen, a když Warin po ráně odskočil tak prudce, že se kůň lekl, zacouval zpátky po dláždění, zafrkal a pohodil hlavou, jezdec švihl podkoního bičem přes ramena tak pohotově a s takovým nedostatkem zlosti nebo podráždění, že to byla očividně běžná měna, jakou byl zvyklý platit svým podřízeným. Do města s sebou vzal jen mla
dého podkoního a sám jel na otcově koni, který byl odpočatý a těšil se na pohyb. Warin byl jistě rád, že tu bude mít pár hodin pokoj.

Cadfael podkoního dohonil a přidal se k němu cestou ke stájím. Warin se otočil, ukázal mu rychle blednoucí modřinu, žlutou jako pergamen, a ústa stále ještě prodloužená hojící se jizvou v jednom koutku.

„Už jsem vás dva dny neviděl,“ prohodil Cadfael, prohlížel si stopy starého násilí a hledal nové. „Pojďte se mnou do bylinkové zahrady, ať vám tu ránu zase ošetřím. Zřejmě tak na hodinu na dvě odjel, tak si můžete vydechnout. A ošetření neuškodí, i když je už rána čistá.“

Warin váhal jen chviličku. „Vzali si oba čerstvé koně a nechali mi na starost ty druhé. Ale ti chvíli počkají.“ Ochotně kráčel Cadfaelovi po boku. Jeho hubená, trochu předčasně svraštělá postava jako by v pánově nepřítomnosti vyrostla. V příjemně provoněném chladu dílny, pod ševelícími svazečky bylin u stropu seděl uvolněně a spokojeně, nechal si omývat a mazat ránu, a ani když s ním byl Cadfael hotov, nijak nespěchal zpátky za koňmi.

„Je ještě dychtivější po Brandovi než starý,“ prohodil a bezmocně, ale soustrastně potřásl hlavou nad osudy svého bývalého souseda. „Je rozpolcený mezi touhou oběsit ho a z chamtivosti ho udřít k smrti, a to, jestli Brand starého zabil nebo ne, nerozhoduje, protože se nijak zvlášť nemilovali. V celé té domácnosti aby lásku pohledal. Ale nenávidět umějí dobře, to tedy všichni.“

„Ono je jich víc?“ se zájmem se zeptal Cadfael. „Zůstala po Drogoví vdova?“

„Nešťastná pobledlá paní, ze které vymačkali všechnu šťávu,“ odpověděl Warin, „ale urozenější než Bosietové, a má mocné příbuzné. Proto s ní musejí zacházet lip, než zacházejí s kýmkoli jiným. A Aymer má mladšího bratra. Není tak hlučný a surový, ale chytřejší a líp se umí kroutit. Víc jich není, ale stačí to až až.“

„Ženatý není ani jeden?“

„Aymer už jednu manželku měl, ale byla churavá a umřela mladá. Nedaleko Bosietu je jedna dědička, na kterou si myslí oba dva — vlastně na její panství. Aymer je sice dědic, ale Roger se umí chovat daleko příjemněji. Ovšem jen do té doby, než prosadí svou.“

Znělo to pro nešťastnou dívku špatně, ať zvítězí jeden nebo druhý, ovšem byl to také jeden možný důvod, aby se tu Aymer příliš nezdržoval, jinak by mohl ztratit náskok doma. To Cadfaela povzbudilo. Nepřítomnost na právě zděděném panství by mohla být i nebezpečná, pokud doma zůstal chytrý a proradný mladší bratr, který by mohl promyšleně využít příležitosti. Aymer na to nezapomene, přestože se mu nechce vzdát mstivého pronásledování Hyacinta. Cadfael stále nedokázal na mládence myslet jako na Branda. Jméno, které si vybral, mu padlo mnohem lépe.

„Rád bych věděl,“ nečekaně se k téže nepolapitelné osobě vrátil i Warin, „kam se vlastně Brand poděl. Měl štěstí, že jsme mu poskytli náskok — ne že by to měl můj pán v úmyslu! Nejdřív totiž mysleli, že takový zručný člověk bude určitě utíkat k Londýnu, a promarnili jsme nejmíň týden pátráním po všech silnicích na jih. Byli jsme až za Thame, když přijel jeden z jeho lidí a hlásil, že Branda někdo viděl v Northamptonu. Drogo si řekl, že jestli vystartoval na sever, asi bude tím směrem pokračovat a cestou se asi stočí na západ do Walesu. Jestlipak se tam už dostal? Přes hranici za ním nepůjde ani Aymer.“

„Už jste se o něm cestou nic nedověděli?“

„Ne, nikde ani stopy. Jsme už ale daleko od kraje, kde ho mohl někdo znát, a každý se taky nechce zaplést do takovéhle věci. A určitě si dal jiné jméno.“ Warin vstal, osvěžený, ale bez velké chuti vrátit se k povinnostem. „Doufám, že mu dobře poslouží. Ať si Bosietové říkají, co chtějí, byl to slušný mládenec.“

Bratr Winfrid pilně smetal listy pod stromy v sadě. Vlhký podzim totiž způsobil, že jako tichý zelený deštík opadaly dřív, než se stačily vybarvit, a teď hnily v trávě. Po Warinově odchodu se Cadfael cítil osamělý a nezaměstnaný. Tím spíš si může v klidu sednout a přemýšlet. Neuškodí ani modlitba za chlapce, který zbrkle ujel na černém poníkovi se samostatně přijatým bláznivým, šlechetným posláním, za nerozvážného mladého muže, kterého jel zachránit, ba i za tvrdého, zlomyslného lorda, náhle skoleného bez pokání a bez rozhřešení, jemuž je těžce zapotřebí milosti.

Z dum ho vytrhl zvonek svolávající na nešpory. Šel ochotně, přes zahrady a nádvoří, ke křížové chodbě a do jižního portálu kostela, aby byl na místě včas. Za minulé dny propásl příliš mnoho obřadů, cítil potřebu ujišťující společnosti bratrů.

Na nešpory chodilo několik obyvatel Předklášteří, zbožné stařeny, jež obývaly některé domky patřící opatství, obstárlé dvojice výměnkářů, kteří byli rádi, že mají čím vyplnit čas a že se v kostele sejdou s přáteli, a často chodili hosté kláštera, kteří se k večeru vrátili domů po celodenní činnosti. Cadfael slyšel, jak přešlapují za farním oltářem v rozlehlé lodi. Všiml si, že z křížové chodby přišel Rafe z Coventry a vybral si místo, odkud viděl přes farní oltář do chóru. I vkleče při modlitbě v něm byla táž klidná soustředěnost člověka, který si rozumí se svým tělem a svou nevyzpytatelnou tvář nosí spíš jako štít než jako masku. Ještě se tedy nevypravil za dodavateli do Walesu. Byl to jediný návštěvník obřadu z domu pro hosty. Aymer Bosiet zřejmě ještě vyřizuje ve městě záležitosti kolem pohřbu, anebo někde šmejdí po lukách a lesích za svým uprchlíkem.

Bratři vcházeli a zaujímali svá místa, za nimi následovali novici a školáci. To byla hořká připomínka, neboť mezi nimi stále jeden chyběl. Na Richarda se nedalo zapomenout. Dokud ho nedostanou zpět, nebude pro ty děti žádný pokoj mysli, žádné ulehčení.

Na konci nešpor se Cadfael ve své lavici pozdržel a nechal průvod bratrů a noviců odejít do křížové chodby bez něho. Bohoslužba měla svou krásu a útěšnost, ale i samota po ní byla hojivá svým tichem, když dozněla poslední ozvěna hudby, a být tu sám v tuto večerní hodinu bylo zvlášť blahodárné, snad díky měkkému holubičímu světlu, nebo pocitu šíře, jímž jako by se duše rozpínala a plnila všechny oblouky klenby, jako se jediná kapka vody stává oceánem, do něhož padá. Nebylo lepšího času k hluboké modlitbě a Cadfael cítil její potřebu. Zejména za chlapce, který je možná někde také sám a snad má strach. Svou prosbu vznesl Cadfael ke svaté Winifredě, jako Velšan oslovil velšskou svatou, k níž navíc cítil zvláštní blízkost a měl k ní takřka rodinnou náklonnost. Sama byla v čase svého mučednictví téměř dítětem, a jistě nenechá ublížit jinému ohroženému děcku.

Bratr Rhun, kterého vyléčila, právě pečlivě přistřihoval voňavé svíčky, které sám vyrobil pro její oltář. Když se Cadfael přiblížil, otočil světlou mladou hlavu k prosebníkovi, věnoval mu jeden pohled akvamarínových očí, jež jako by zářily vnitřním světlem, usmál se a odešel. Ne aby jen počkal a pak dokončil svou práci, až bude modlitba odříkána, nešel se schovat do stínů a pozorovat, ale zamířil na rychlých, hbitých, tichých nohou, jež kdysi byly chromé a bolely, rovnou pryč, aby nechal celou naslouchající klenbu připravenou převzít do sepjatých rukou prosbu a předat ji vzhůru.

Cadfael vstal z kleku utěšen a nevěděl a neptal se proč. Venku se rychle stmívalo a zde uvnitř tvořila oltářní lampa a navoněné svíčky svaté Winifredy ostrůvky čirého jasu v okolní tmě, jež jako teplý plášť chránila před mrazem světa venku. Milost, která se Cadfaela právě dotkla, měla dostatečný dosah, aby Richarda našla, ať byl kdekoli, osvobodila ho, byl-li vězněn, utěšila ho, jestliže měl strach, uzdravila ho, jestliže byl raněn. Cadfael vyšel z chóru okolo farního oltáře do lodi s vědomím, že udělal, co bylo nejvíce zapotřebí, a smířený s tím, že bude trpělivě a trpně čekat, dokud se milost nezjeví.

Zdálo se, že i Rafe z Coventry chtěl přednést jakési závažné a osobní modlitby, protože v okamžiku, kdy Cadfael procházel, se právě zvedal z kleku v prázdné a tiché lodi. Zastíněným, ale přátelským úsměvem, který se mu na okamžik objevil na rtech, avšak přívětivě se pozdržel v očích, dal najevo, že poznává známého z hospodářského dvora.

„Dobrý večer, bratře!“ Byli stejně velcí a se stejně dlouhým krokem, a tak se přirozeně zařadili vedle sebe a obrátili se k jižnímu portálu. „Doufám, že mi bude prominuto, že jsem do kostela přišel ve vysokých botách a s ostruhami, zaprášený z cesty, ale přijel jsem pozdě a neměl jsem čas se upravit.“

„Jste velmi vítán, ať přijdete jakkoli,“ ujistil ho Cadfael. „Ne každý, kdo u nás bydlí, se ukáže v kostele. Poslední dva dny jsem neměl příležitost vás vidět, protože jsem pořád někde běhal. Dařily se vám tu obchody?“

„Rozhodně líp než jednomu z vašich hostů,“ hodil Rafe okem po úzkých dveřích umrlčí kaple. „Ale nemohu říct, že bych našel to, co jsem hledal. Zatím!“

„Teď je tu jeho syn,“ sledoval Cadfael jeho pohled. „Přijel dnes ráno.“

„Viděl jsem ho,“ přitakal Rafe. „Vrátil se z města těsně před nešporami. Také nevypadal, že by pořídil moc dobře v tom, co podnikal. Myslím, že hledá nějakého člověka, ne?“

„Ano, toho mladého muže, o kterém jsem vám říkal,“ suše odvětil Cadfael a po straně si zkoumavě prohlédl svého společníka, když míjeli osvětlený farní oltář.

„Ano, vzpomínám si. Takže se vrátil s prázdnou, neměl u třmene přivázaného žádného nešťastníka.“ Rafe však zůstal k mladým mužům shovívavě lhostejný, stejně jako k bosietovskému klanu. Myšlenkami byl někde jinde. Zastavil se u pokladničky vedle oltáře a z okamžitého popudu sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst mincí. Jedna mu proklouzla mezi prsty, neshýbl se však pro ni okamžitě, ale hodil tři jiné do pokladničky a teprve pak se pro zatoulanou otočil. Mezitím ji Cadfael zdvihl z dlaždicové podlahy a měl ji na otevřené dlani.

Kdyby nestáli tam, kde jasně svítily oltářní svíce, nevšiml by si na ní ničeho divného. Stříbrná pence jako jiné, univerzální mince. A přece nebyla docela stejná jako všechny, které dosud v pokladničkách viděl. Byla lesklá a nezašlá, ale jinak ražená a zdála se lehčí. Okolo krátkého kříže na rubu bylo neobratně natlačené jméno výrobce, Sigebert, a Cadfael si nevzpomínal, že by v těchto končinách někdy na takové jméno raziče natrefil. Když minci otočil, hrubě modelovaná hlava nebyla známým profilem Štěpána ani zemřelého krále Jindřicha, ale nezaměnitelně ženská, načesaná a s korunkou. Ani nepotřeboval jméno roztažené po okraji: „Matylda Dom. Ang.“, úřední titul císařovny. Zdálo se, že její mince mají nedostatečnou váhu.

Vzhlédl a zjistil, že na něj Rafe klidně hledí s malým vnitřním úsměvem, v němž bylo víc ironie než prostého pobavení. Chviličku na sebe mlčky hleděli. „Ano,“ ozval se potom Rafe, „máte pravdu. Po mém odchodu by si toho byli všimli. Má však svou cenu, i tady. Vaši žebráci ji neodmítnou jen proto, že byla ražena v Oxfordu.“

,A nedávno,“ konstatoval Cadfael.

„Nedávno.“

„Můj základní hřích,“ poznamenal s lítostí Cadfael, „je zvědavost.“ Podal mu minci a Rafe ji vzal se stejnou vážností a uvážlivě ji hodil za ostatními do pokladničky. „Ale upovídaný nejsem. Také nikomu nezazlívám, komu slouží. Je škoda, že tu musejí být různé strany, slušní lidé se navzájem pobíjejí a všichni jsou přesvědčeni, že jsou v právu. Choďte si svobodně, jak je vám libo, co se mě týče.“

„Takže vy ani nejste zvědavý,“ tiše se otázal Rafe a ironický úsměv bylo slyšet v hlase, „co tu takový člověk dělá, tak daleko od bojiště? Určitě jste hádal, o co mi jde, nezapírejte. Třeba si myslíte, že jsem měl za moudřejší zmizet z Oxfordu, dokud to šlo?“

„Ne,“ s jistotou opáčil Cadfael, „to mě nikdy nenapadlo. U vás ne. A proč by se takový rozvážný člověk pouštěl na sever do královy země?“

„Pravda, to o velké moudrosti nesvědčí,“ přitakal Rafe. „Co byste tedy hádal?“

„Napadá mě jedna možnost,“ řekl Cadfael tiše a vážně. „Doslechli jsme se tu o muži, který z Oxfordu neuprchl o své vůli, dokud to šlo, ale byl vyslán v záležitosti své paní, a měl u sebe věci, které stály za krádež. A že se daleko nedostal, protože jeho koně našli zaběhlého a potřísněného krví, všechno, co vezl, bylo pryč a muž sám zmizel z povrchu země.“ Rafe ho pozorně sledoval, tvář nevyzpytatelnou jako obvykle, přetrvávající úsměv zasmušilý, ale neznepokojený. „Člověk jako vy,“ skončil Cadfael, „by mohl docela dobře přijít z Oxfordu tak daleko na sever hledat vraha Renauda Bourchiera.“

Jejich oči na sebe hleděly a přijímaly, dokonce schvalovaly to, co viděly. Pomalu a s naprostou konečností pak Rafe z Coventry řekl: „Ne.“

Pohnul se, vzdychl a přerušil zakletí hlubokého ticha, jež na ně po tom slově padlo. „Je mi to líto, bratře, ale neodhadl jste mě správně. Nehledám Bourchierova vraha. Je to pěkná myšlenka, skoro bych si přál, aby byla pravdivá. Ale není.“

S tím pokročil dál k jižnímu portálu, vyšel ven do časného soumraku v křížové chodbě a bratr Cadfael ho mlčky následoval. Už se na nic neptal a nic neříkal. Věděl, že mu Rafe nelže.

[X]

Asi v tu hodinu, kdy se Cadfael a Rafe z Coventry vynořili po nešporách z kostela, vykradl se Hyacint z Eilmundovy chalupy a nejhlubším lesem se plížil k řece. Celý den byl zavřený mezi čtyřmi stěnami, protože les opět procházeli muži z posádky, a přestože hledali rychle a zběžně, jelikož měli namířeno dál, a přestože Eilmunda znali a necítili žádnou potřebu prohledávat jeho državu ještě jednou, přece jen se na něj mohli zajít přátelsky podívat a zeptat se, jestli neví o něčem novém. Hyacint nebyl rád zavřený a také se nerad schovával. K večeru už byl celý rozmrzelý, to se však hledači už vraceli a do zítřka nechali honičku honičkou, takže mohl jít na lov sám.

Přes všechnu opatrnost a strach, který o sebe měl a se svou nesmlouvavou, prudkou poctivostí si jej přiznával, neměl klid a pořád myslel na Richarda, který ho přiběhl tak statečně a nerozvážně varovat. Nebýt toho, nedostal by se chlapec do nebezpečí. Proč mu však hrozilo nebezpečí v jeho vlastních lesích, mezi jeho vlastními lidmi? V rozbouřené Anglii žili samozřejmě psanci bez zákona, ale toto hrabství zůstávalo téměř nedotčeno válkou již čtyři roky a zdálo se, že se těší míru a pořádku, jaký dále na jihu neznali, město bylo pouhých sedm mil odtud, šerif čilý a mladý, a dokonce — na šerifa — u lidí oblíbený. Čím víc o tom Hyacint přemýšlel, tím jasnější se mu jevilo, že jediná hrozba pro Richarda, o níž slyšel, byla hrozba, že ho paní Dionisie ožení s dvěma statky, po nichž dychtila. Kvůli tomu zkoušela kdeco. Hyacint byl svého času jejím nástrojem a nemohl na to zapomenout. Ona musí bý t silou, která přivodila chlapcovo zmizení.

Je pravda, že šerif Eaton nečekaně navštívil, prohledal každý kout a nenašel ani stopu, a nikdo v domácnosti oddané chlapci nebyl schopen vrhnout sebemenší podezření na Dionisiinu rozhořčenou nevinnost. Neměla žádný jiný majetek, kde by mohla chlapce nebo poníka schovat. A přestože Fulke Astley by byl asi ochotný přispět z pocitu, že má stejně dobrou naději získat Eaton, jako ona dostat do rukou dědictví jeho dcery, Wroxeter byl také důkladně propátrán, a marně.

Dnes se hledání posunulo dál a podle všeho, co Annet vyzvěděla od vracejících se seržantů, bude zítra pokračovat stejně úporně jako dosud, avšak do Leightonu, ležícího dvě míle po proudu řeky, zatím nedospělo. A přestože Astley a jeho domácnost dávali přednost Wroxeteru, vzdálenější statek Leighton byl také jeho državou.

Byl to jediný bod, odkud mohl Hyacint začít, a stálo to za pokus. Pokud Richarda chytili v lesích Astleyho lidé nebo někdo z eatonských, kdo se chtěl zavděčit Dionisii, mohli považovat za rozumné odstěhovat ho až do Leightonu a neschovávat ho blíže domova. A pokud chce babička chlapci stále vnutit sňatek — jsou přece způsoby, jak dostat požadované odpovědi i z nejpaličatějších dětí, často spíš lstí než zastrašováním —, potřebuje kněze, a Hyacint chodil do vesnice Eatonu dost často na to, aby věděl, že otec Ondřej je poctivý člověk a rozhodně ne vhodný nástroj pro takový účel. Leightonský kněz, méně obeznámený s podrobnostmi té záležitosti, by si třeba dal spíše říci.

Byla to aspoň jedna věc, která se dala zkusit. Eilmund mu marně rozumně a z dobré vůle radil, aby zůstal, kde je, a neriskoval zajetí; i Eilmund však chápal a schvaloval to, čemu říkal bláznovství. Annet Hyacinta nepřemlouvala, jen mu uvážlivě opatřila černý obnošený kabát po otci, který mu byl trochu velký, ale v němž se výborně mohl v noci nepozorovaně pohybovat, a tmavou kápi na zastínění obličeje.

Mezi lesem a zákruty řeky pod mlýnem, rybími sádkami a domky, které k nim patřily, se táhly otevřené louky. Ještě tam bylo trochu světlo a zeleň halila lehká přízemní mlha, jež se jako had točila s řekou. Po severní straně však pokračoval les až do půli cesty k Leightonu a za ním se půda zvedala k poslednímu nízkému předhůří Wrekinu. Tam bude muset využít pro ochranu kdejaký zbylý porost. Avšak zde, kde se stromy a travnatá plocha stýkaly, mohl postupovat rychle, držet se ve stínu lesa, ale těžit ze světla na lukách, a ticho a klid i opatrnost jeho vlastních kradmých pohybů zaručovaly, že by byl včas varován, kdyby se nocí pohyboval nějaký jiný tvor než on.

Zdolal už víc než míli, když k němu dolehly první tiché zvuky. Strnul, stál s nataženýma ušima a napjatě poslouchal. Jeden kovový tón někde za ním, krátký záchvěv koňského postroje. Pak tiché šustění keřů, jak je cosi míjelo a potom, nezaměnitelně, ač tiše a stále ještě v jisté vzdálenosti, tlumený hlas, který se odvážil vznést jakousi otázku a pak pokorně zmlkl. Tedy ne jeden, ale dva lidé v soumraku — proč by se jinak ozýval hovor? Jedou na koni a krajem lesa jako on, zatímco by pro nebylo mnohem jednodušší jet loukou. Noční jezdci, kteří si nepřejí být zpozorováni o nic víc než on, a jedou stejným směrem. Hyacint napínal sluch po zvuku kopyt, zdušeném vrstvou listí, a snažil se uhodnout, kudy mezi stromy projíždějí. Blízko kraje, aby využili zbylého světla, ale šlo jim víc o utajení než o rychlost.

Hyacint se ostražitě stáhl hlouběji do lesa a nehybně stál v úkrytu, dokud nepřejeli. Ještě bylo natolik světlo, že nebyli pouhými stínovými obrysy, když se kolem jeden po druhém sunuli, nejprve vysoký kůň, který se jevil jako pohyblivá světlá skvrna, asi světlý šedák, nesoucí mohutného, zavalitého, vousatého muže se shozenou kápí složenou na ramenou. Hyacint tu postavu a držení těla znal, viděl toho muže i sedět na koni — jako pytel brambor, ale pevně — na pohřbu Richarda Ludela. Co tu Fulke Astley dělá takhle v noci a pokradmu, ne na silnici, ale v lese, když jede z jednoho ze svých sídel na druhé? Kam jinam by měl totiž namířeno?

A postava za ním na zavalitém poníkovi byla určitě žena a jistě to nemohl být nikdo jiný než jeho dcera, ta neznámá Hiltruda, která se zdála mladému Richardovi tak stará a nepříjemná.

Takže jejich cesta nebyla zase tak záhadná. Samozřejmě, že budou chtít uzavřít sňatek co nejdřív, mají-li Richarda v rukou. Počkali pár dní, dokud nebyl Eaton i Wroxeter prohledán, ale když se hledání přesunulo dál, déle už čekat nemohli. Sice riskovali, avšak jakmile se manželství stane skutečností, snesou jakoukoli bouři, jež bude následovat. Budou si moci dovolit dokonce i pustit Richarda zpátky do opatství, protože od manželky ho neosvobodí nikdo a nic, kromě autority církve.

A když je to tak, jak tomu může zabránit? Nebyl čas utíkat zpátky k Eilmundovi a poslat po Annet vzkaz na hrad, do opatství nebo rovnou do města, a Hyacintoví se přece jen nechtělo zahodit svou vlastní naději na svobodu. Nebylo však co řešit, protože nezbýval vůbec žádný čas. Kdyby se teď vrátil, než by přijeli zachránci, Richard by byl dávno oženěn. Třeba ještě stačí zjistit, kam ho schovali, a vyfouknout jim ho přímo pod nosem. Dvojice nespěchala a paní Dionisie bude muset z Eatonu teprve nepozorovaně přijet. A kněz — kde najdou ochotného kněze? Dokud tu nebude kněz, nic dělat nemohou.

Hyacint opustil houští a zabočil hlouběji do pruhu lesa. Už mu nešlo o utajení, ale jen o rychlost. Při rychlosti, jíž jeli jezdci, je na pěšině mohl předběhnout, a v této krajnosti by se v nouzi odvážil i na silnici a riskoval, že potká jiné, kteří dosud chodí venku za svými právoplatnými záležitostmi. Lesem však vedla pěšina, pro Astleyovy příliš blízko silnice, a za hřebenem vysočiny také na silnici ústila. Hyacint ji našel a běžel lehce a tiše po koberci spadaného listí, příliš vlhkého a pružného, aby mu šustilo pod nohama.

Jakmile se octl v otevřeném prostoru a hnal se dolů ke vsi vzdálené skoro ještě míli, zabočil opět do polí, jež se svažovala k řece, a upaloval od jednoho houští k druhému, jist, že už Astleyho předběhl. Přebrodil potůček, který tudy tekl z úpatí Wrekinu do Severnu, a pokračoval po břehu řeky. Až k vodě tu sbíhal osamělý jazyk lesa a z této skrýše poprvé uviděl nízkou palisádu statku a dlouhou střechu uvnitř, jež se ostře a jasně rýsovala proti třpytu vody a bledé obloze.

Měl štěstí, že se stromy táhly tak blízko k palisádě právě u řeky. Skákal od stromu ke stromu, a když se dostal k dubu, jehož větve přesahovaly přes ohradu, hbitě vylezl do rozsochy a opatrně nahlédl dovnitř. Hleděl na dlouhou zadní stranu domu, přes střechy stodoly, chléva a stáje, jež lemovaly ohradu. Obvyklé nízké přízemí a síň s kuchyní nahoře v obytném patře. Schody a jediné dveře musejí být na opačné straně. Zde nebyl žádný vchod, jedině do přízemí, a pak jedno okénko — to mělo okenice. Pod ním bylo přistavěno malé křídlo rozšiřující přízemí. Šindelová střecha byla nízká a podsebití sahalo hluboko k zemi. Hyacint si ji zkoumavě prohlížel a přemítal, jak pevně asi sedí okenice. Dostat se k nim bylo snadné, najít tudy cestu dovnitř už by mohlo být nesnadnější. Avšak tato zadní strana byla jediná, kam nebylo vidět. Všechno nekalé podnikání Astleyových a Ludelových bude směřovat k jediným velkým dveřím do síně na druhé straně.

Zhoupl se na větvi visící nad vnitřní stranou ohrady a seskočil do stinného kouta mezi stodolou a stájí. To, že narazil na tyto noční pocestné, mu aspoň ulehčilo od jedné obavy: Richard je určitě tady, živý a zdravý, jak ho potřebují, nakrmený, v dobré péči, možná dokonce rozmazlovaný víc než obvykle v naději, že se dá zlákat k dobrovolnému souhlasu. Ano, jistě mu dopřávají všechno, po čem může toužit a co mohou oni opatřit, kromě svobody. To byla velká úleva. Ale teď ho dostat ven!

V temnícím dvoře se nic nehýbalo. Hyacint tiše vyklouzl z úkrytu a sunul se podél palisády ze stínu do stínu, až v rohu zabočil k východnímu konci domu. Nad sebou měl okna bez okenic, jimiž prosvítalo tlumené světlo. Schoulil se v hlubokém vchodu do přízemku a natahoval uši po hlasech nahoře. Měl dojem, že slyší nerozeznatelné mumlání, jako by všem šlo o to, aby udrželi noční konání v tajnosti. Za dalším rohem, tam, kde stoupaly strmé schody do síně, byla upevněna pochodeň. Poznal to podle mihotání světla na ušlapané hlíně před sebou. Pohybovali se tam také sloužící — lehkými kroky a tlumíce hlasy. Zadusala kopyta vjíždějící krokem do dvora. Přijíždí nevěsta a otec, pomyslel si Hyacint a na okamžik se zadumal nad tím, co si asi o tom sňatku myslí dívka a zda je stejně ukřivděná a zneužitá a ještě bezmocnější než Richard.

Chvatně couvl, protože podkoní povedou koně do stájí, jež byly v nejbližším rohu dvora. Slyšel totiž přešlapování zvířat ve stáních, zatímco naslouchal na stromě. Od toho rohu ho krylo vybíhající křídlo přízemí. Oběhl je, přitiskl se do temného úhlu stěn za ním a zaslechl, jak jeden podkoní přivádí oba koně.

Dokud muž neodejde, nemohl se hnout, a čas mu chňapal po patách jako ovčácký pes. Podkoní však byl svižný a nemařil se svými svěřenci čas; třeba se těšil do postele, vždyť se připozdívalo. Hyacint slyšel klapnout dveře stáje a rychlé kroky běžící za roh domu. Teprve pak, když mohl poodstoupit a opět se podívat na slepou zeď statku, povšiml si toho, co mu předtím ušlo. Mezi mohutnými okenicemi na jediném okně v domě, jež bylo v tomto mírném počasí zakryté, prosvítala čárečka světla. Ještě viditelnější bylo okrouhlé očko světla v jedné desce nedaleko místa, kde se okenice stýkaly a kde vypadl suk a nechal po sobě otvor. Proč by byla tato zadní místnost zabezpečená okenicemi a osvětlená, kdyby v ní nebyl host, a k tomu host, jakého je třeba držet v bezpečí a v tajnosti? Hyacint pochyboval, že mezera mezi kamenným ostěním je dost široká pro dospělého muže, ale pro desetiletého chlapce, který je navc na svůj věk spíš drobný, by mohla stačit. Protože pod oknem je ta nízká stříška, jistě se bojí, aby jim neunikl, a také by nechtěli, aby ho nějaký zvědavec uvnitř spatřil.

Dalo se to přinejmenším zkusit. Hyacint vyskočil, chytil se převislého podsebití a vytáhl se po něm na šindelovou střechu. Zůstal ležet přitištěn ke kamenné zdi, a přestože nadělal málo hluku a nikdo se nepohnul, naslouchal, aby zjistil, co se děje. Opatrně se soukal po šikmé střeše vzhůru k oknu s okenicemi. Desky byly těžké a důkladné a nějak zajištěné zevnitř z místnosti. Když totiž položil ruku pod střed, kde se spojovaly, a pokusil se je roztáhnout, držely jako železné a on neměl žádné nářadí, jímž by je mohl zkusit vypáčit. Navíc pochyboval, že by se mu to podařilo, i kdyby měl nářadí celou sadu. Panty byly silné a nedalo se s nimi hnout. Vršek ani spodek okenic se nepohnul o vlásek. Musejí tam být zevnitř železné uzamykatelné závory. Čas ubíhal. Richard má silnou vůli, je tvrdohlavý a vynalézavý. Kdyby mohl z vězení uniknout, jistě by to byl dávno udělal.

Hyacint přiložil ucho k vláskové mezeře, avšak neslyšel uvnitř žádný pohyb. Musí se teď přesvědčit, zda nemaří čas, který je tak drahocenný a tak rychle se krátí. Riskl, že bude odhalen, zaklepal kotníky prstů na okenice, přiložil rty k maličkému očku světla a pronikavě hvízdl do otvoru.

Tentokrát se v místnosti ozvalo zřetelné zajíknutí, pak rychlý pohyb, jako by se někdo obranně schoulený v koutě narovnával, stoupl na podlahu a udělal několik překvapených kroků přes místnost a pak se v pochybách a obavách zastavil. Hyacint znovu zaklepal a tichounce zavolal do otvoru: „Richarde, jsi to ty?“

Lehké nožky se rozběhly a k vnitřní straně okenice se přitisklo malé tělíčko. „Kdo je to?“ zašeptal naléhavě Richardův hlas blízko pukliny světla. „Kdo je tam?“

„Hyacint! Richarde, jsi sám? Nemohu se k tobě dostat. Vede se ti dobře?“

„Ne!“ vydechl hlásek rozhořčenou stížnost a svou odvahou a zlostí prokázal, zeje ve skutečnosti ve velmi dobrém rozpoložení a vynikající kondici. „Nepouštějí mě ven a pořád do mě vtloukají, že mám udělat, co chtějí, a souhlasit se svatbou. Dnes večer ji přivezou, chystají se mě donutit…“

„Já vím,“ zaúpěl Hyacint, „ale nemohu tě dostat ven. A není čas poslat zprávu šerifovi. Zítra bych to dokázal, ale viděl jsem, jak sem už jedou s nevěstou.“

„Nepustí mě ven, dokud neudělám, co chtějí,“ zasyčel Richard ukřivděně do štěrbiny. „Málem jsem souhlasil. Pořád do mě hučí a já nevím, co mám dělat, a bojím se, že mě odvezou a schovají někde jinde, když odmítnu, protože vědí, že se prohledává každý dům.“ Jeho hlas ztrácel statečný, bojovný tón a chvěl se úzkostí. Pro desetiletého chlapce je těžké dlouho se bránit neoblomným dospělým, kteří ho mají v moci. „Babička mi slíbila, že dostanu všechno, co budu chtít, co mě jen napadne, jestli budu souhlasit. Ale já se ženit nechci…“

„Richarde… Richarde…“ opakoval Hyacint do těch nářků chvíli marně. „Poslouchej, Richarde! Když tě chtějí oženit, musejí přivést kněze, určitě ne otce Ondřeje, ten by měl námitky, ale někoho jiného. Promluv s ním, řekni mu, že je to proti tvé vůli, pověz mu… Richarde, slyšel jsi, kdo to má být?“ Do mysli mu vklouzla nová, pozoruhodná myšlenka. „Kdo tě má oženit?“

„Slyšel jsem je,“ zašeptal uklidněný „Richard, „říkali, že otci Ondřejovi nemohou věřit. Babička s sebou přiveze poustevníka, aby to udělal.“

„Cuthreda? Jsi si tím jistý?“ Hyacint v úžasu málem zapomněl tlumit hlas.

„Ano, Cuthreda. Ano, jsem si jistý, slyšel jsem, jak to říkala.“

„Tak poslouchej!“ Hyacint se naklonil a přitiskl ústa k štěrbině. „Jestli budeš odmítat, budou se ti za to mstít a odvezou tě někam jinam. Bude lepší, když uděláš, co chtějí. Ne, věř mi, udělej, co ti říkám, je to jediný způsob, jak je přelstít. Věř mi, nemáš se čeho bát, nebudeš zatížený manželkou, jsi bezpečný jako v azylu. Jen udělej, co ti říkám, buď mírný a poslušný a nech je, ať si myslí, že tě zkrotili. Třeba ti dokonce dovolí vzít si poníka a odjet zpátky do opatství, protože budou mít, co chtěli, a budou si myslet, že se to nedá zvrátit. Ale ono se dá! Nedělej si starosti, nic víc od tebe chtít nebudou, ještě celé roky! Věř mi a udělej to! Uděláš? Rychle, než přijdou! Uděláš to?“

Zmatený Richard kolísal v pochybnostech: „Ano!“ ale neubránil se okamžité námitce: „Ale jak to chcete zařídit? Jak by to mohlo být bezpečné?“

Hyacint se přitiskl ke štěrbině a zašeptal odpověď. Podle náhlého třaslavého výbuchu smíchu, rozjařeného a krátkého, poznal, že Richard slyšel a pochopil. A právě včas, protože zaslechl na druhé straně dveří řinčení odmykaného zámku, otvírání dveří a hlas paní Dionisie plný medu a jedu, napůl vemlouvavý, napůl hrozivý, jak pevně a hlasitě říká: „Přijela tvá nevěsta, Richarde. Tady máš Hiltrudu. Budeš k ní přívětivý a zdvořilý, viď, abys nám udělal radost?“

Richard musel odskočit od okna při prvním zvuku odmykání, protože jeho opatrný hlásek pravil sotva slyšitelně ze vzdálenosti několika metrů: „Ano, babičko!“ Neochotně ukázněný, zdráhavě poslušný, s vůlí jen napůl zlomenou, ale i polovina stačí! Poslední, co Hyacint slyšel, když se opatrně sunul po šikmé střeše, bylo její potěšené, ale stále ještě opatrné: „Hodný chlapeček!“ Pak seskočil na zem.

Domů se vracel beze spěchu, spokojený s tím, co vykonal. Nyní nebyl žádný spěch, mohl si dovolit kráčet pomalu a mít na paměti, že je sám stále ještě štvancem. Chlapec je totiž živý, dobře živený, dobře obstaraný a v dobré náladě. Nepotkala ho žádná skutečná újma a žádná ho také nepotká, přestože ho věznění zlobí. A nakonec se svým věznitelům bude smát on. Hyacint blaženě rázoval klidnou chladnou nocí, provoněnou stoupající mlhou na poříčních luzích a hlubokým, vlhkým listnatým humusem v lesích. Vyšel měsíc, byl však zastřený a vydával jen mdlé šeré světlo. Do půlnoci bude zpátky ve svém azylu v Eytonském lese a ráno Annet vymyslí nějaký způsob, jak sdělit Hughovi Beringarovi přesně, kde hledat ztraceného školáka bratra Pavla.

Když bylo po všem a on udělal, co chtěli, třebaže neochotně, očekával Richard, že mu projeví náležitou vděčnost a třeba ho i pustí z pokojíku, který byl jeho vězením, přestože pohodlným. Nebyl tak bláhový, aby si myslel, že ho nechají dělat, co se mu zlíbí. Bude se muset ještě chvilku tvářit pokorně a potlačovat tajné vnitřní veselí nad tím, že nad nimi vyhrál, než se ho odváží vyvést na veřejnost. Netušil, jakou historkou vysvětlí jeho zmizení a objevení, ale určitě to zvládnou plynně. Jistě řeknou, že s obřadem, který byl právě vykonán, souhlasil z vlastní vůle, a budou myslet, že je pozdě, aby tvrdil opak, protože co se stalo, nemůže se odestát. Jen Richard věděl, že se ve skutečnosti nestalo nic, co by se muselo odestávat. Měl v Hyacinta naprostou důvěru. Co řekl Hyacint, to byla svatá pravda.

Domníval se však, že mu za jeho ochotu dluží díky a laskavost. Zachoval mrzutou, ale podrobenou tvář, protože sebemenší náznak smíchu by byl nebezpečný, a opakoval všechna slova, která mu předříkávali, dokonce se i přiměl vzít Hiltrudu za ruku, když mu to nakázali, přestože se na ni ani nepodíval, dokud v něm její tichý, bezvýrazný hlas opakující sliby stejně rezignovaně jako on na okamžik nevyvolal podezření, zda tam i ona není stejně z donucení jako on. Do té chvíle ho ta možnost vůbec nenapadla, a tak po straně vzhlédl k jejímu obličeji. Nebyla zase tak stará ani tak velká a nevypadala jako hrozba, spíš jako oběť. Třeba by ani nebyla doopravdy ošklivá, kdyby nevypadala tak utlačovaně a zasmušile. Záchvěv překvapené soustrasti zkomplikovala jiskřička stejně překvapeného pohoršení, že se Hiltruda tváří stejně sklíčeně nad tím, že si bere jeho, jako byl on oprávněně sklíčený z toho, že si bere ji.

Avšak po celé své ochotě uposlechnout se nedočkal ani slova poděkování, babička ho naopak tak zlověstně a dlouze zkoumala, až se lekl, že se v jejím oku zračí jakési podezření, a nakonec ho přísně napomenula: „Udělal jsi dobře, že jsi nakonec splnil svou povinnost a zachoval ses, jak se sluší, k těm, kdo vědí, co je pro tebe nejlepší. Doufám, že tak budeš smýšlet i nadále! Teď dej své manželce dobrou noc. Zítra se spolu víc seznámíte.“

Udělal, co mu řekla, a všichni odešli a nechali ho tam, dál zamčeného a samotného, přestože mu poslali sloužícího s podílem z večeře, které si zřejmě užívali v síni. Zamračeně seděl na posteli, přemýšlel o tom, co se zběhlo během jediného večera a co asi bude následovat zítra. Na Hiltrudu zapomněl, jakmile mu sešla z očí. Věděl o těch věcech své. Když je muži deset let, z nějakého důvodu ho nenutí, aby se svou manželkou žil; teprve když je dospělý. Pokud je s ní pod jednou střechou, očekává se, že k ní bude zdvořilý, snad i pozorný, ale potom se nevěsta vrátí s otcem domů až do té doby, kdy ho budou považovat za dost starého na to, aby s ní sdílel postel a domácnost. Když se tak nad tím vážně zamýšlel, Richardovi připadalo, že jako ženatý vlastně nemá žádné výsady: babička s ním bude zacházet stejně jako předtím, jako s děckem, na kterém vůbec nezáleží, bude mu přikazovat, hubovat
ho, pohlavkovat, když ji rozzlobí, a dokonce ho i bít, když se jí vzepře. Zkrátka bylo třeba, aby pán z Eatonu získal jakýmikoli dostupnými prostředky svobodu a dostal se jí z drápů. Teď už pro ni jistě není příliš důležitý, svému účelu posloužil, vždyť jí záleželo jenom na získání půdy. Pokud se domnívá, že si ji zajistila, třeba bude brzy ochotná svůj nástroj propustit.

Richard se teple zabalil do přikrývek a usnul. Jestli o něm v síni hovořili a dohadovali se, co s ním, to mu sny nijak nerušilo. Byl příliš mladý, příliš nevinný a příliš plný naděje na to, aby si s sebou bral své nesnáze na lůžko.

Ráno byly jeho dveře stále zamčené a sloužící, který mu přinesl snídani, mu nedal žádnou možnost vyklouznout, i když to ani neměl v úmyslu, protože věděl, že by se daleko nedostal. Jeho úlohou nyní bylo zůstávat poslušný a zbavit je podezřívavosti. Když odemkla zámek babička a vstoupila, spíš z dávného zvyku než ze lstivosti vstal a nastavil jí tvář k políbení. Políbení nebylo o nic studenější než jindy a on na okamžik pocítil, jak oba nevyhnutelně zahřívá pocit společné krve, o němž nikdy nepochyboval, ačkoli ona jej dávala najevo jen zřídka. Její dotek ho roztřásl a k jeho úžasu mu vehnal do očí palčivé slzy stejně nepřekonatelně, jako se v mysli zatvrzele vzepřel. Tím si u ní nijak nepoškodil. Shlédla na něho ze své vzpřímené, bázeň vzbuzující výše poněkud obměkčené.

„Tak co, pane, jak se dnes ráno cítíte? Budeš hodný, poslušný chlapec a uděláš všechno, co po tobě chci? Pokud ano, uvidíš, že spolu budeme dobře vycházet. Už jsi udělal první krok, tak pokračuj, jak jsi začal. A styď se, že ses mi tak dlouho vzpíral a bránil.“

Richard sklopil dlouhé řasy a podíval se na špičky svých nohou. „Ano, babičko.“ A pak to pokorně zkusil: „Smím dneska ven? Nelíbí se mi být tu takhle zavřený, jako by byla pořád noc.“

„Uvidíme!“ odvětila, ale Richardovi z jejího tónu znělo jasné „Ne!“ Nebude vysvětlovat ani smlouvat, jen přikazovat. „Zatím ještě ne, nezasloužíš si to. Nejdřív dokaž, že víš, ke komu máš povinnosti, a pak zase dostaneš svobodu. Nijak se ti neubližuje, máš tu všechno, co potřebuješ, tak buď spokojený, dokud si nezasloužíš něco lepšího.“

„Ale já si zasloužím!“ vybuchl. „Udělal jsem, co jsi chtěla, tak bys měla udělat to, co chci já. Není to spravedlivé zavírat mě tady — ani spravedlivé, ani laskavé. Vždyť ani nevím, co jsi udělala s mým poníkem.“

„Tvůj poník je pěkně ve stáji,“ odsekla paní Dionisie ostře, „a pečuje se o něj stejně dobře jako o tebe. A dej si pozor, jak se ke mně chováš, nebo budeš litovat. V té opatské škole tě naučili být drzý na starší lidi, ale to se pro vlastní dobro radši rychle odnauč.“

„Já nejsem drzý,“ řekl už zase zamračeně. „Chci jen denní světlo, chci ven, nesedět tady, kde nevidím stromy a trávu. Je to tu k nevydržení, pořád sám…“

„Společnost dostaneš,“ využila té jedné stížnosti, jíž mohla vyhovět. „Pošlu ti tvou nevěstu. Musíš se s ní lépe poznat, protože po dnešku se vrátí s otcem do Wroxeteru a ty, Richarde,“ výstražně na něj upřela zrak, „se se mnou vrátíš na naše sídlo a zaujmeš své patřičné místo. A očekávám od tebe, že se tam budeš chovat, jak se sluší, a nebudeš si stýskat kvůli škole, protože jsi teď ženatý muž a boháč. Eaton je tvůj a tak bys tam měl být, a já očekávám, že to potvrdíš před každým — před každým —, kdo by to chtěl zpochybňovat. Rozumíte mi, pane?“

Rozuměl jí až moc dobře. Měl se nechat usmlouvat, případně zastrašit tak, aby v případě potřeby prohlásil i před bratrem Pavlem a před otcem opatem, že utekl domů k babičce z vlastní vůle a že se z vlastní vůle podrobil sňatku, který pro něj naplánovali. V srdci se zaradoval ze svého tajemství a pokorně odpověděl: „Ano, paní!“

„Dobře. Teď ti pošlu Hiltrudu, a ať se k ní slušně chováš! Budeš si na ni muset zvyknout jako ona na tebe, tak můžete rovnou začít.“ Zvlídněla natolik, že ho dokonce na rozloučenou ještě jednou políbila, přestože se ten polibek podobal spíš políčku. Za vlající sukní zavířil prach a klapl zámek.

Co z toho všeho vyzískal? Jen se dověděl, že poník je tady ve stáji, a kdyby se k němu nějak dostal, ještě teď by se mu mohlo podařit uprchnout. Vzápětí však vešla Hiltruda, jak pohrozila babička, a veškerá, tak nezasloužená zášť a nelibost vůči dívce v něm zahořela dětským hněvem.

Pořád mu připadalo, že patří nejméně ke generaci jeho matky, na kterou se skoro nepamatoval, ale nebyla tak úplně ošklivá, měla čistou bledou pleť a velké ostražité hnědé oči, a vlasy měla sice rovné a v neurčitě hnědé barvě, ale měla jich spoustu a silný cop jí visel až k pasu. Nevypadala zle, jen rezignovaně a sklíčeně. Chviličku stála zády ke dveřím a zamyšleně pohlížela na chlapce mrzutě stočeného na lůžku.

„Takže tě poslali, abys mi dělala hlídacího psa,“ nevrle ji oslovil Richard.

Hiltruda přešla místnost, posadila se na římsu zabedněného okna a hleděla na něj bez zalíbení. „Já vím, že mě nemáš rád,“ prohlásila vůbec ne smutně, ale s nečekanou živostí. „Taky proč bys měl, a aby bylo jasno, já tebe taky ráda nemám. Ale jak to vypadá, jsme oba svázaní a není žádná pomoc. Proč, proč ses poddával? Já jsem slíbila, že se podrobím, jen proto, že jsem si byla úplně jistá, že jsi v opatství bezpečný a že k tomu nikdy nenechají dojít. A ty jim pak vlezeš do rukou jako hlupák a necháš se zlomit! A teď to máme a pomoz nám Pánbůh!“ Podrážděnost jí z hlasu zmizela a skončila s unavenou vlídností: „Ale vždyť za to nemůžeš, jsi jenom děcko, cos mohl dělat? A ne že tě nemám ráda, vždyť tě vůbec neznám, jenomže jsem tě prostě nechtěla o nic víc než ty mě.“

Richard na ni zíral s vykulenýma očima a pusou dokořán, ohromený a oněmělý tím, že před sebou nemá pouhý důvod k rozpakům, mlýnský kámen kolem krku, ale skutečnou osobu, která se dovede ozvat a rozhodně není hloupá. Pomalu natáhl nohy a postavil chodidla na podlahu, aby pod sebou cítil pevnou půdu. Pomalu opakoval otřeseným hláskem: „Ty sis mě vůbec nechtěla vzít?“

„Takové mimino?“ Neuvědomila si, že ho uráží. „To víš, že ne.“

„Tak proč jsi s tím souhlasila?“ Byl tak rozhořčen její kapitulací, že se ani nepohoršil nad narážkou na svůj věk.

„Kdybys byla řekla ne a držela se toho, byli jsme oba zachránění.“

„Protože mému otci se hrozně těžko odporuje. Začal mi tvrdit, že už jsem moc stará, aby se o mě ucházel někdo jiný, a jestli si nevezmu tebe, budu muset do kláštera a zůstat pannou až do smrti. A to se mi chtělo ještě míň. Myslela jsem, že tě opat uhlídá a nepřipustí, aby z toho něco vzešlo. A teď to dopadlo takhle. Co si počít?“

Sám se divil, že cítí téměř přátelskou zvědavost na tuhle ženu, která mu před očima svlékla kůži a vynořila se stejně živá a skutečná jako on sám. Zeptal se skoro ostýchavě: „A co bys doopravdy chtěla? Kdyby mohlo být po tvém, jak bys to chtěla mít?“

„Chtěla bych,“ zahořely Hiltrudě oči hněvem a pocitem ztráty, „mladého muže, který se jmenuje Evrard, spravuje otcovy statky a je jeho šafářem ve Wroxeteru a kterému se taky líbím, i když tobě se to třeba zdá nemožné. Jenže je mladší syn a nemá žádnou půdu, a kde není k vyvdání půda, tam můj otec nemá zájem. Evrard má sice strýčka, který je bezdětný a má ho rád a možná mu odkáže svůj statek, ale otec chce půdu hned teď a ne někdy a možná.“ Oheň pohasl. Odvrátila hlavu. „Proč ti to vykládám? Ty to nemůžeš pochopit a není to tvoje vina. Nemůžeš dělat nic, aby se to spravilo.“

Richard si začínal myslet, že pro ni naopak něco velmi užitečného udělat může, kdyby ona na oplátku udělala něco pro něho. Opatrně se zeptal: „Co dělá teď moje babička a tvůj otec? Říkala, že se po dnešku vrátíš do Wroxeteru. Co mají v plánu? A nechal mě otec opat hledat, když jsem se ztratil?“

„Tys to nevěděl? Nejen opat, ale i šerif a všichni jeho muži tě hledají. Prosmýčili Eaton i Wroxeter a lezou do každého křoví v lese. Můj otec se bál, že se dnes dostanou až sem, ale tvá babička si to nemyslela. Dohadovali se, jestli tě mají dnes večer přestěhovat zpátky do Eatonu, protože tam už je to prohledané, ale paní Dionisie si byla jistá, že šerifovi důstojníci mají ještě kolik dní co dělat, než se dostanou k Leightonu, a stejně, kdyby se postavily stráže, byl by ještě pořád čas tě s doprovodem dostat přes řeku a poslat tě do Buildwasu. Prý by to bylo lepší než tě už stěhovat zpátky k Shrewsbury.“

„Kde jsou teď?“ zeptal se naléhavě Richard. „Kde je babička?“

„Odjela zpátky do Eatonu, aby tam všechno vypadalo, jak má. Její poustevník se vrátil do své cely už v noci. Nehodilo by se, kdyby někdo zjistil, že byl pryč.“

„A tvůj otec?“

„Obchází svoje zdejší nájemce, ale nebude daleko. Vzal s sebou svého písaře. Asi chce vybrat dlužné nájemné.“ Otcovy pohyby jí byly lhostejné, ale byla poněkud zvědavá na to, co se děje v hlavě toho dítěte, že mu v hlase zní taková cílevědomost plná naděje a sklíčené oči se mu rozjasnily. „Proč? Co z toho máš? A co z toho mám já?“ dodala hořce.

Richard se rozzářil. „Možná bych pro tebe něco udělat mohl, něco dobrého, kdybys na oplátku udělala něco pro mě. Jestli jsou oba pryč z domu, pomoz mi utéct, než se vrátí. Poníka tu mám ve stáji, to mi babička řekla. Kdybych se k němu dostal a zmizel, mohla bys zase zamknout a až do večera by nikdo nevěděl, že jsem pryč.“

Rozhodně zavrtěla hlavou. „A kdo to schytá? Nesvedla bych to na nikoho ze sloužících a sama o to taky moc nestojím. Už mám tak dost trápení. Děkuji, nechci!“ Když však viděla, že jeho nadějný oheň nepohasl, opatrně dodala: „Ale byla bych ochotná uvažovat, jak to nejlíp provést, kdybych si myslela, že se tím pro mě něco vyřeší. Ale jak by mohlo? Kdyby mě to mělo osvobodit, snesla bych od otce cokoli. Jenže to není k ničemu, jsme k sobě připoutaní a východisko žádné není.“

Richard seskočil z postele, přelétl místnost a s důvěrou se usadil vedle ní na římse. Šeptl jí udýchaně do ucha: „Když ti povím tajemství, budeš přísahat, že budeš mlčet, dokud se nedostanu odtud, a pomůžeš mi utéct? Slibuji, slibuji, že ti to bude stát za to.“

„Vymýšlíš si,“ řekla shovívavě, podívala se na něj zblízka a viděla, že její nevíra jeho tajné rozjaření nezakalila. „Z manželství není žádná možnost úniku, leda kdybys byl kníže a měl přízeň papeže. Komu záleží na malých lidičkách, jako jsme my? Je pravda, že jsme spolu nespali a ještě léta nebudeme, ale jestli myslíš, že tvoje babička a můj otec by to někdy nechali zrušit, děláš si marné naděje. Dosáhli svého a nikdy se nevzdají toho, co získali.“

„Nic takového,“ ujistil ji. „Od papeže ani od zákona nic nepotřebujeme. Musíš mi věřit. Aspoň mi slib, že to neprozradíš, a až to uslyšíš, určitě mi budeš taky chtít pomoct.“

„Tak dobře,“ vyhověla mu, dokonce trochu přesvědčená, že opravdu ví něco, co ona neví, ale přece jen pochybujíc, že by je to mohlo vysvobodit. „Dobře, slibuji. Tak co je to za drahocenné tajemství?“

Rozjařeně jí přitiskl rty k uchu, až ho na tváři zalechtal uvolněný pramen jejích vlasů, a vydechl své tajemství tak, jako by samotné desky za jejich zády měly uši. A po jediném nevěřícném okamžiku strnulého mlčení se tichoučce rozesmála, smíchem se celá roztřásla, rozpřáhla paže a přitiskla si Richarda na okamžik k srdci.

„Za tohle budeš svobodný, kdyby mě to mělo stát nevímco! Zasloužíš si to!“

[XI]

Když ji přesvědčil, sama všechno naplánovala. Znala dům i sloužící, a dokud všichni věřili v její poddajnost, směla se pohybovat volně a přikazovat sluhům a služkám podle libosti.

„Nejlepší bude počkat, až ti přinesou oběd a zase odnesou misku. Pak k tobě dlouho nikdo nepůjde. V palisádě je zadní branka od stáje do koňského výběhu. Řeknu Jehanovi, aby pustil tvého poníka napást, protože byl už moc dlouho zavřený a nedělá mu to dobře. Na louce tam jsou za stájí blízko branky nějaké keře. Před polednem tam schovám tvé sedlo a postroj. Odtud tě dostanu přes přízemí, až budou všichni v kuchyni nebo v síni.“

„To už ale bude doma tvůj otec,“ namítl pochybovačně Richard.

„Po obědě bude chrápat. Jestli se na tebe vůbec půjde podívat, tak dřív, než zasedne ke stolu, aby se ujistil, že jsi pořád v kleci. Pro mě to taky bude lepší, když tu totiž s tebou statečně odsedím celé dopoledne, nikoho nenapadne, že si to pak všechno rozmyslím. Třeba to bude i legrace,“ ožila Hiltruda, když si představila svůj dobromyslně zlomyslný skutek, „až ti přinesou večeři a najdou okenice zavřené a ptáčka pryč.“

„Potom ale budou všechny vyslýchat, hubovat a obviňovat,“ poznamenal Richard, „protože někdo přece musel zamykat.“

„Tak to všichni zapřeme, a kdyby na někoho padlo podezření, tak se ho zastanu a řeknu, že jsem ho měla ustavičně na očích a že se k tvým dveřím od oběda ani nepřiblížil. Kdyby došlo k nejhoršímu,“ pravila s nezvyklou rozhodností, „řeknu otci, že jsem asi zapomněla zamknout, když jsem od tebe naposled odcházela. Co nadělá? Bude si dál myslet, že tě má v pasti, oženěného se mnou, i kdybys utekl kdovíkam. Ještě lepší bude,“ tleskla rukama, „když ti oběd přinesu sama, počkám u tebe a pak odnesu misku — potom nebudou moci vyčítat nikomu jinému, že nechal odemčeno. Manželka by měla začít manžela hned obsluhovat, to bude vypadat dobře.“

„Nebojíš se otce?“ kulil Richard oči uctivým překvapením, dokonce obdivem. Nechtěl, aby hrála tak nebezpečnou úlohu.

„To víš, že se bojím — nebo bála jsem se! Ale teď, ať se děje, co chce, bude to stát za to. Musím jít, Richarde, dokud ve stáji nikdo není. Čekej, spolehni se na mě a neztrácej odvahu. Mně jsi ji dodal!“

Když byla u dveří, Richard stále zamyšleně sledoval její lehký, rozjařený krok, tu proměnu podrobeného, zahořklého stvoření, jehož chladnou ruku včera v noci držel, a vyhrkl: „Hiltrudo — myslím, že bych vlastně mohl pochodit i hůř než oženit se s tebou.“ A honem dodal: „Ale ne teď!“

Vykonala všechno, co slíbila. Přinesla mu oběd, poseděla s ním a při tom rozpačitě, přerývaně hovořila, jako by mluvila s cizí osobou a k tomu dítětem, které jí navíc bylo vnuceno a neochotně přijato, takže má sice proti němu dále námitky, ale hašteřit se s ním už nemá smysl. Richard jí odpovídal spíš bručením než slovy, ani ne tak ze lstivosti, ale protože měl hlad a hltal jídlo. Kdyby je někdo poslouchal, jistě by mu ta rozmluva připadala náležitě skličující.

Hiltruda odnesla misku zpátky do kuchyně a vrátila se k němu, jakmile se ujistila, že jsou všichni ostatní v domě zaměstnaní. Na úzké dřevěné schody do přízemí naštěstí nebylo z kuchyně vidět, takže bez potíží seběhli dolů a vynořili se ven dveřmi, u nichž se schovával Hyacint. Odtamtud to byl jen nebezpečný skok přes otevřenou plochu k brance v plotě, napůl zakryté budovou stáje. Sedlo, uzdu a celý postroj mu schovala za křovím a poník k němu ochotně přišel. S rozechvělým chvatem ho těsně u zadní zdi stáje osedlal a vyvedl z výběhu k řece, kde nabízela úkryt řada stromů. Teprve pak se odvážil dopnout sedlo a naskočit. Jestli teď všechno půjde dobře, bude mít až do podvečera čas, než zjistí, že zmizel.

Hiltruda se vrátila po schodech z přízemí a dala si pozor, aby odpoledne nevinně strávila mezi ženami z domácnosti, neustále někomu na očích, a aby se zabývala pracemi příslušejícími paní statku. Richardovy dveře zamkla, protože bylo jasné, že kdyby zůstaly omylem odemčené a vězeň toho využil, i desetiletý kluk by měl dost rozumu na to, aby zase zamkl a všechno vypadalo, jak má. Až se zjistí, že utekl, může se klidně bránit, že si nevzpomíná, že by zapomněla zamknout, ale nakonec připustí, že to zapomenout musela. Tou dobou, půjde-li všechno dobře, bude Richard zpátky v opatství a dodatečně bude moci přemýšlet, jak se představit v roli nevinné oběti a pohřbít všechny vzpomínky na provinilce, který bez dovolení utekl a způsobil celý ten rozruch a starost. To už je Richardova věc. Ona své vykonala.

Byla smůla, že podkoní, který pouštěl Richardova poníka do výběhu, uprostřed odpoledne vedl na pastvinu ještě jiného koně, protože postřehl, že trochu kulhá. Stěží si mohl nevšimnout, že poník zmizel. Chopil se nejsnadnějšího, ač ne příliš pravděpodobného výkladu a rozběhl se zpátky na dvůr s křikem, že ve výběhu byli zloději. Pak ho napadlo vrátit se do stáje a podívat se po sedle a postroji. Ztráta hned vypadala poněkud jinak. A proč by mimoto kradli nejméně cenné zvíře? A proč by riskovali krádež za světla? Pěkná tmavá noc je přece příhodnější.

Doběhl tedy udýchaně do síně a ohlásil, že poník mladého ženicha se ztratil i se sedlem, a ať se pán radši podívá, jestli je kluk pořád v bezpečí pod zámkem. Fulke se šel honem přesvědčit sám, ač se mu nechtělo věřit té novině, a našel dveře zamčené jako předtím, ale místnost za nimi prázdnou.

Zaryčel vztekem tak, že se Hiltruda nad vyšívacím rámem zachvěla, ale držela oči dál sklopené nad prací a klidně šila, dokud ve dveřích nepropukla bouře a nerozvířila se po celé síni.

„Kdo z vás to udělal? Kdo ho obsluhoval poslední? Který hlupák ze všech hlupáků, co tu vidím, nechal dveře odemčené? Nebo ho někdo pustil schválně, mně na zlost? Stáhnu z toho zrádce kůži, ať je to, kdo je to. Tak mluvte! Kdo nesl tomu poťouchlému spratkovi oběd?“

Sluhové couvali z jeho dosahu a mumlali, že jsou nevinní. Služky se chvěly a civěly jedna na druhou, ale váhaly říci něco proti své paní. Avšak Hiltruda sebrala odvahu, která ji v tu chvíli zkoušky naštěstí neopustila, odložila šití a směle bez omlouvání řekla: „Ale otče, vždyť víš, že jsem mu ho nesla sama. Přece jsi mě viděl, jak potom odnáším misku. Určitě jsem za sebou zamkla — jsem si tím jistá. Od té doby u něho nikdo nebyl, ledaže byste ho navštívil sám. Kdo jiný by tam chodil, ledaže by byl poslán? A já jsem nikoho neposílala.“

„Jste si tak jistá, dámo?“ zařval Fulke. „Budete mi snad tvrdit, že ten kluk nezmizel, ale sedí tam, kde má být? Jestlis tam byla poslední, tak je to tvoje vina, že vyklouzl a vzal nohy na ramena. Musela jsi nechat dveře odemčené, jak jinak by se dostal ven? Jak jsi mohla být tak hloupá?“

„Já jsem nenechala odemčeno,“ opakovala, ale s menší jistotou. „A i kdybych byla zapomněla,“ přiznala omlouvavě, „i když tomu nevěřím — ale kdyby ano, tak co na tom teď vlastně záleží? Co se stalo, nemůže změnit ani on, ani nikdo jiný. Nechápu, proč se kvůli tomu tak rozčiluješ.“

„Ty nechápeš, ty nechápeš — ty si nevidíš na špičku nosu, ženská! Uteče zpátky k opatovi! Víš, co mu navykládá?“

„Vždyť se dřív nebo později stejně musí objevit,“ řekla krotce. „Nemůžete ho držet zavřeného na věky.“

„To jistě, to víme všichni, ale ne dřív, než budeme mít jeho značku — vlastně ne, on se umí podepsat, to je ještě lepší! — na manželské smlouvě a než ho přesvědčíme, aby mluvil stejně jako my a smířil se s tím, co se stalo. Ještě pár dní a všechno se mohlo udělat po našem, správně. Ale já ho jen tak ujet nenechám,“ zapřísáhl se Fulke mstivě, otočil se a zařval na strnulé podkoní: „Osedlejte mi koně a pospěšte si! Jedu za ním. Namíří si to rovnou k opatství a Eatonu se z dálky vyhne. Však ho ještě dostanu!“

V plném odpoledním světle se Richard neodvážil jet po silnici, ani když se vesnici vyhnul velkým obloukem. Byl by tam mohl jet rychleji, ale příliš snadno by mohl upoutat pozornost nájemců nebo sloužících, kteří by pro vlastní prospěch posloužili Astleyovým záměrům a odvlekli ho zpátky do zajetí. Navíc by jel po silnici příliš blízko Eatonu. Držel se v pruhu lesa, který se asi půl míle táhl nad řekou k západu a postupně se ztenčoval, až z něj zbyla jen řada jednotlivých dubů podle vody. Dále vyplňovaly velký zákrut Severnu smaragdově zelené luhy, kde žádné stromy nerostly. Tam se držel dál od řeky, aby využíval krytu řídkých křovin na mezích leightonských polí. Dál proti proudu, kam musel jet, se údolí rozšiřovalo do rozlehlé zelené roviny záplavových luk s nečetnými osamělými stromy na vyvýšeninách, ale severní břeh, po němž jel, se po další míli zvedal do nízkého hřebene Eytonského lesa, kd
e mohl jet kryt hustým porostem polovinu cesty k Wroxeteru. Bude sice muset jet pomaleji, ale v tu chvíli se nebál pronásledování, jen toho, že jej někdo cestou pozná a chytí. Wroxeteru se musí za každou cenu vyhnout, a nevěděl o jiné možnosti, než aby se před vesnicí přebrodil přes Severn v místě, kam není ze statku vidět, dostal se na silnici na jižním břehu a pak se ze všech sil hnal k městu.

V lese spěchal trochu příliš; znalost prostředí ho vedla k tomu, že jel zkratkou mezi dvěma pěšinami a zaplatil za to pádem, když poník stoupl do měkkého okraje jezevčího doupěte. Spadl však celkem lehce do hluboké podušky listí a vyvázl jen s několika modřinami. Poník, poplašený a zneklidněný, ale poslušný, se k němu ochotně vrátil, sotva přešlo první leknutí. Pak už si Richard pamatoval, že spěch nutně neznamená rychlost, a dokud se nedostal do otevřenějšího prostoru, dbal na opatrnost. O svém útěku nijak nepřemýšlel, vyrazil prostě s úmyslem vrátit se do opatství a dosáhnout tam usmíření za cenu jakýchkoli trestů a výčitek, které ho tam asi čekají, jakmile se jim ulehčí od starosti o něho. Znal dospělé dost dobře (přestože se v jiných věcech jevili dost rozmanití), aby chápal, že všichni jednají pudově stejně, když se dítě, které je jim svěřeno, vrátí z nebezpečí: nejdřív ho obejmou a
hned potom zpohlavkují. Pokud ho ovšem nezpohlavkují nejdřív! Ani to by mu nevadilo. Teď, když byl násilím odvlečen ze školní třídy, od bratra Pavla a spolužáků, dokonce i od přísné tváře otce opata, chtěl jenom jedno: dostat se k nim zpátky a mít kolem sebe bezpečné zdi a ještě bezpečnější časový rozvrh klášterního dne jako hřejivý plášť. Kdyby ho to bylo napadlo, mohl zajet do mlýna u řeky v Eytonu nebo do lesníkovy chalupy, jakéhokoli obydlí na půdě patřící opatství, a tam se dočkat bezpečné ochrany, ale ta možnost mu vůbec nepřišla na mysl. Mířil k opatství jako pták k hnízdu. V tuto chvíli jiný domov neměl, přestože byl pánem Eatonu.

Jakmile byl za lesem, až k brodu se táhla pěkná otevřená stezka, jež míjela vesnici Wroxeter po jižní straně. Tyto dvě míle přejel rychle, ale ne tak, aby na sebe upoutal pozornost, protože se tam místy vyskytovali lidé věnující se svým každodenním povinnostem na poli nebo putující po stezce mezi vesnicemi. Nepotkal nikoho, koho by znal, na občasné letmé pozdravy odpovídal stejně stručně a nezdržoval se.

Zahlédl pruh stromů na bližší straně brodu, několik vrb máčejících větve ve vodě, a prosvítající vrcholek věže kolegiátního kostela s kouskem střechy. Zbytek vesnice a statek ležely za ním. Opatrně se přiblížil ke stromům, v jejich stínu sesedl a vyhlédl mezi nimi na mělčinu kolem ostrůvku a pěšinu, jež sestupovala k brodu od vesnice. Ještě než něco spatřil, zaslechl hlasy a zastavil se, bedlivě naslouchaje. Doufal, že mluvčí přejdou kolem, směrem k vesnici, a nechají mu volnou cestu. Dvě ženy klábosily a smály se a pak se ozval stejně bezstarostný hlas muže, který dívky škádlil. Richard se plížil blíž, dokud rozmlouvající zřetelně neuviděl, a pak se zastavil a zasykl zlostným úlekem.

Ženy dopraly prádlo a rozprostřely je na nízkých keřích, aby schlo, a protože nebylo chladno a připojil se k nim mladý, ne nepřitažlivý společník, od břehu nijak nespěchaly. Richard ženy neznal, ale muže znal až příliš dobře, třebaže ne jménem. Tenhle hromotlucký zrzavý naparující se kohout byl Astleyho předák na místním statku a jeden ze dvou, kteří ho v lese potkali a poznali, když klusal zpátky do opatství, a využili osamělého místa a hodiny, aby se zalíbili svému pánu. Právě ty svalnaté paže, které si nyní dovolovaly k jedné z pradlen, vyzvedly Richarda ponižujícím způsobem ze sedla a držely ho kopajícího a zuřícího nad mohutným ramenem, které bylo jako z dubového dřeva, přestože do něj ze všech sil tloukl pěstmi, dokud druhý darebák chlapci nezacpal ústa vlastní kápí a otěžemi mu nesvázal paže. Ještě tu noc, když se úplně setmělo, po půlnoci, kdy všichni slušní lidé spí, táž důvěry
hodná dvojice odvezla Richarda do bezpečí na vzdálenější usedlost. Trpce si pamatoval to ponížení. A teď se mu musel připlést do cesty zrovna ten chlap, a on nemůže vyjet z lesa k brodu, aniž by ho ten hulvát zahlédl, poznal a určitě chytil znovu.

Nemohl dělat nic jiného než se stáhnout do houští a čekat, až všichni odejdou zpátky do vesnice a na statek. Neměl naději objet Wroxeter delší cestou a pokračovat po severním břehu, byl již příliš blízko vesnice a na všechny přístupové cesty bylo vidět. Ztrácel čas, a přestože o tom nepřemýšlel, cítil, že čas je životně důležitý. Ztratil tam celou hodinu, zoufale si hryzal prsty a čekal, kdy se hnou. Ani když se ženy konečně rozhodly prádlo posbírat a vydat se k domovu, nijak nespěchaly, ale loudaly se po pěšině a dál laškovaly s mladým mužem, který rázoval mezi nimi. Teprve když jejich hlasy dozněly a u brodu nebylo živáčka, odvážil se Richard z úkrytu, pobodl poníka a se šplícháním vjel do mělké vody.

První část brodu byla snadná, písčitá a mělká, pak vedla cesta po souši přes výběžek ostrůvku a opět pokračovala vodou a souostrovím malých písčitých mělčin, které se vlnily a třpytily lehkým vířivým pohybem vody. Uprostřed Richard na okamžik přitáhl otěže a ohlédl se, protože široká rozloha klidných zelených luk v něm budila tíživý pocit nahoty a odhalenosti. Tady ho mohli na pozadí vlhké krajiny v perlovém světle a bledých barvách vidět na míli i dál, tmavou postavičku na koni, bezbrannou a zranitelnou.

A hle: po stejné pěšině k brodu tryskem ujížděl vzdálený a dosud malý osamělý jezdec na mohutném světlešedém koni, až příliš cílevědomě pronásledující právě jeho. Fulke Astley na stopě svého uprchlého zetě.

Richard proletěl mělčinou v oblaku vodní tříště a zoufalým tryskem se hnal vlhkou loukou na západ k cestě, jež ho dovede k čtyři míle vzdálenému Svatému Jiljí a odtamtud rovnou k bráně opatství. Ještě dobrou míli musí jet všem na očích, než najde úkryt ve zvlněné krajině a roztroušených lesících, ale ani pak nemohl doufat, že pronásledovatele setřese, když už ho spatřil — a to se mu jistě povedlo. A poník se nemohl měřit s urostlým koněm ženoucím se za ním. Rychlost však byla jediná naděje. Pořád ještě měl slušný náskok, přestože ho většinu ztratil čekáním u brodu. Kopl poníka do slabin, zaťal zuby a hnal se k Shrewsbury, jako by měl v patách vlky.

Terén stoupal, vlnil se nízkými kopečky s osamělými stromy a křovinatými svahy, jež skrývaly pronásledovatele pronásledovanému a naopak, ale vzdálenost mezi nimi se určitě zkracovala, a tam, kde se cesta táhla nějaký kus rovně a nechráněně, Richard se stísněně kradmo ohlédl, spatřil pronásledovatele blíž než předtím a za okamžik nepozornosti zaplatil dalším pádem, přestože tentokrát udržel otěže a uchránil se tak před hlavním nárazem a před nutností chytat poníka. Zablácený, pohmožděný a navztekaný na sebe se zbrkle vydrápal do sedla a divoce jel dál. Pohled Fulka Astleyho cítil v zádech jako dýku. Měl štěstí, že poník byl z velšského chovu, statný kus, kterému se už stýskalo po pohybu, a také váha, kterou nesl, byla lehká, ale i tak byla ta rychlost vůči němu nelaskavá. Richard to věděl, mrzelo ho to, ale zpomalit nemohl. Když se ukázal plot Svatého Jiljí a cesta se rozšířila v silnici, zaslech
l kdesi za sebou dunění kopyt. Jinak by byl asi zahnul tam, protože špitál pro malomocné byl osazen lidmi z opatství a bratr Oswin by ho nikomu nevydal jinak než na opatův příkaz. V tu chvíli však už neměl čas zastavovat nebo odbočovat.

Přikrčil se ke koňské šíji a pádil dál po Předklášteří. Každým okamžikem čekal, že na něj padne mohutný stín Fulka Astleyho a veliká ruka se natáhne po jeho uzdě. Už byl za rohem zdi opatství a řítil se po rovném úseku k bráně, rozháněje řemeslníky a chalupníky, vracející se domů po celodenní práci, i děti a psy, kteří si hráli na silnici.

Bylo mezi nimi pouhých pět metrů, když Richard střemhlav vlétl do brány.

Na nešporách bylo toho večera několik lidí z domu pro hosty, jak si Cadfael povšiml ze svého místa. Byl tam Rafe z Coventry, mlčenlivý a nevtíravý jako vždy, a dokonce i Aymer Bosiet se tam s mrzutým a neurvalým výrazem zjevil po celodenní honbě za unikajícím majetkem; snad se šel pomodlit o spolehlivé vedení nebes. Vypadal, jako když má v hlavě vážné starosti, protože se nad nimi mračil během celých nešpor, jako když se pokouší dospět k rozhodnutí. Snad ho potřeba zachovat dobré vztahy s matčiným mocným příbuzenstvem pobízela, aby se okamžitě vypravil domů s Drogovým tělem a dal najevo jistý rodinný cit. Třeba i pomyšlení na vychytralého mladšího bratra, schopného nekale prosazovat vlastní zájmy, mluvilo pro opuštění honby za větrem ve prospěch jistého dědictví.

Ať už se v duchu zabýval čímkoli, stal se alespoň dalším svědkem výjevu, který se naskytl bratřím i hostům po skončení obřadu, když se vynořili jižním portálem a prošli západním křídlem křížové chodby na velké nádvoří, aby se rozešli a každý po svém se chystali na večeři. Opat Radulfus právě vykračoval na nádvoří s převorem Robertem a celým průvodem bratrů za zády, když byl klid večera narušen zbrklým dupáním kopyt na ušlapané hlíně silnice za branou, jež se vzápětí změnilo v ocelový klapot na dlažbě uvnitř, a do brány se bez zastavení vřítil černý poník, klouzaje po kamenech, těsně následován vysokým šedým koněm. Jezdec na šedákovi byl mohutný, zavalitý vousáč, rudý zlostí nebo spěchem, anebo obojím, a předkláněl se, aby uchopil uzdu chlapce, který jel na poníkovi. Oba se přehnali už přes dvacet metrů směrem doprostřed nádvoří, když natažená ruka dosáhla na uzdu a přinu
tila oba koně klouzavě zastavit, až zafrkali, celí zpěnění a roztřesení. Poníka chytil, ale chlapce ne. Ten vyjekl úlekem, spíš spadl než seskočil na druhé straně a hnal se jako střela opatovi k nohám, tam klopýtl a padl na obličej, zoufale objal rukama opatovy kotníky, zakvílel nesrozumitelnou prosbu do záhybů černé kutny a držel se usilovně, ve strachu, že bude násilím odtržen, ale s jistotou, že případnému útoku nemůže zabránit nikdo jiný než tato vztyčená a pevná skála, k níž se tiskl.

Ticho, jež bylo tak drsně protrženo, se s nečekanou náhlostí opět sneslo na velké nádvoří. Radulfus zvedl upřený, přísný pohled od postavičky objímající jeho kotníky k statnému, sebejistému muži, jenž nechal zpocené, třesoucí se koně stát a popošel několik kroků k němu, nijak nezařazen klášterní autoritou.

„Pane, toto je poněkud neobřadné. Nejsme zvyklí na takové náhlé návštěvy,“ pravil Radulfus.

„Pane opate, lituji, že jsem nucen vás rušit. Jestliže byl náš vstup nevychovaný, prosím za prominutí. Spíš za Richarda než za sebe,“ opáčil Fulke s vědomou sebejistou vyzývavostí. „Příčinou je jeho pošetilost. Doufal jsem, že vás ušetřím tohoto hloupého rozruchu tím, že ho dohoním dříve a bezpečně ho doprovodím zpátky domů. A tam ho nyní odvezu a postarám se, aby vás už neobtěžoval.“

Zdálo se, že si je naprosto jistý sám sebou, přestože další krok neudělal a nenatáhl ruku, aby chlapce chytil za límec. Čelil opatovu pohledu bez mžikání. Bratři se za zády převora Roberta rozešli po nádvoří a vytvořili mlčenlivý půlkruh, který s bázní hleděl na schouleného chlapce, jenž začal vykřikovat dušené námitky a prosby, stále nesrozumitelně, protože nechtěl zvednout hlavu ani uvolnit zběsilé objetí. Za bratry vyšli i hosté, neméně zaujatí nezvyklou podívanou. Cadfael se soustředěně propracoval na místo, odkud dobře viděl, a při tom zahlédl odtažité, avšak pozorné oko Rafea z Coventry a úsměv, který sokolníkovi krátce zvlnil vousaté rty.

Místo odpovědi Astleymu sklonil opat zamračeně tvář k chlapci u svých nohou a příkře pravil: „Nech toho křiku, dítě, a pusť mě. Žádné nebezpečí ti nehrozí. Vstaň!“

Richard neochotně povolil stisk a zvedl tvář ušmudlanou od bláta a zazeleněnou od listí po dvou pádech, zbrocenou potem spěchu a strachu a zkropenou několika slzičkami rozčilení a úlevy po hrůze, která se náhle nezdála příliš rozumná. „Otče, nedovolte mu, aby mě odvezl! Já zpátky nechci, já chci být tady, chci zůstat u bratra Pavla, chci se učit. Neposílejte mě pryč! Já jsem nikdy nechtěl zůstat jinde, nikdy! Vracel jsem se sem, když mě zastavili. Vracel jsem se domů, opravdu!“

„Vypadá to,“ pravil opat suše, „že je tu jakýsi spor o to, kde jsi vlastně doma, protože pan Fulke ti tam nabízí bezpečný doprovod, kdežto ty jsi toho názoru, že jsi už na místě. Tvé vysvětlení může počkat na jindy, ale to, kam patříš, zjevně nikoli. Okamžitě vstaň, Richarde, a stůj zpříma, jak se sluší.“ Natáhl dlouhou, svalnatou paži, uchopil Richarda za předloktí a rázně ho zvedl na nohy.

Richard se poprvé rozhlédl okolo sebe s nepříjemným vědomím, kolik očí se na něj upírá, trochu pokořený tím, že před shromážděnými bratry vypadá tak pocuchané a umazaně, nemluvě o rozhořčeném studu, jejž cítil nad zasychajícími stopami slz na tvářích. Narovnal se a honem si rukávem otřel špinavý obličej. Zapátral v kruhu kuten po bratru Pavlovi, našel ho a trochu se utěšil. A bratr Pavel, který měl co dělat, aby se nerozběhl ke své zatoulané ovečce, vložil důvěru v opata Radulfa a zůstal zticha.

„Slyšel jste, pane, čemu dává přednost Richard,“ pokračoval opat. „Bezpochyby víte, že ho jeho otec svěřil do mé péče a přál si, aby tu zůstal a studoval až do plnoletosti. Nárok na poručnictví nad tímto chlapcem mám na základě náležitě osvědčené smlouvy, a právě z mé péče se před několika dny ztratil. Zatím jsem neslyšel, na základě čeho si na něj děláte nárok vy.“

„Richard mění názory den ze dne,“ prohlásil Fulke sebejistě a hlučně, „protože včera večer se ochotně ubíral docela jiným směrem. Nedomnívám se také, že by se mělo dovolit, aby se takové dítě rozhodovalo podle své libosti, když to, co je pro ně dobré, dovedou lépe posoudit starší. A pokud jde o můj nárok na poručnictví nad ním, rád vám to povím. Richard je mým zetěm s plným vědomím a souhlasem své babičky. Včera večer se oženil s mou dcerou.“

Záchvěv zděšení, který prošel kruhem přihlížejících, vystřídalo naprosté ticho. Opat Radulfus navenek otřesen nebyl, ale Cadfael viděl, jak mu v hubené tváří tuhnou rysy, a věděl, že střela zasáhla cíl. Toto vyvrcholení už dávno plánovala Dionisie a tento samolibý soused byl v celé věci pouhým jejím nástrojem. To, co oznamoval, skutečně mohla být pravda, pokud měli chlapce v nikách celou dobu, co byl nezvěstný. A Richard, který strnul a trhnutím vztyčil hlavu, otevřel ústa, aby vykřikl, že je to lež, avšak setkal se s přísným opatovým pohledem a byl úplně umlčen. Bál se zalhat té soudcovské tváři, kterou obdivoval stejně jako se jí bál, nechtěl zalhat, a když stál proti tomuto rozhodnému prohlášení, nevěděl náhle, co je vlastně pravda. Oni ho přece s Hiltrudou oženili a prosté popření nestačí. Vtom jím projelo poslední šlehnutí úleku, až se mu zatajil dech: co když se Hyacint mýlí a sliby, které pokorně opakoval, ho svázaly na celý život?

„Je to pravda, Richarde?“ otázal se Radulfus.

Hlas měl vyrovnaný a tichý, ale za daných okamžiků zněl Richardovi strašně. Spolkl slova, jež byla nedostatečná, a netrpělivý Fulke odpověděl za něho: „Je to pravda a on to nemůže popřít. Pochybujete snad o mém slovu, pane opate?“

„Ticho!“ opáčil opat pánovitě, ale stále tiše. „Žádám odpověď od Richarda. Promluv, chlapče! Skutečně došlo k té svatbě?“

„Ano, otče,“ zakoktal Richard, „ale není —“

„Kde? Kdo byli dalšími svědky?“

„V Leightonu, otče, včera večer, to je pravda, ale přesto nejsem —“

Opět byl přerušen a se vzlykem se podřídil, zklamaný a s rostoucím rozhořčením.

„Slova obřadu jsi pronesl svobodně, z vlastní vůle? Nenutili tě? Nebili tě? Nevyhrožovali ti?“

„Ne, otče, nebili mě, ale bál jsem se. Tolik do mě hučeli —“

„Bylo mu domlouváno a nechal se přesvědčit,“ stručně řekl Fulke. „Teď bere zpátky to, co včera slíbil. Pronesl své sliby, aniž na něho někdo vztáhl ruku. Ze své vlastní vůle!“

„A váš kněz vykonal svatební obřad ochotně? Ujištěn, že souhlas obou byl dán svobodně? Byl to dobrý muž s pověstí počestného člověka?“

„Muž známý svou svatostí, pane opate,“ vítězoslavně prohlásil Fulke. „Lidé na venkově mu říkají světec. Svatý poustevník Cuthred!“

„Ale otče,“ vykřikl Richard s odvahou zoufalce, rozhodnut, že konečně prosadí jednoduchou, nezamotanou pravdu, Já jsem udělal, co jsem udělal, jen proto, aby mě pustili na svobodu a abych se mohl dostat zpátky k vám. Ano, složil jsem ty sliby, ale jen proto, že jsem věděl, že nemohou být závazné. Já nejsem ženatý! To nebyla svatba, protože —“

Jak opat, tak Fulke začali mluvit, přísně tlumili jeho výbuch a nařizovali mu, aby mlčel, avšak Richard byl v jednom ohni. Když to musí ven tady, přede všemi, tak budiž. Zaťal pěsti a vykřikl tak hlasitě, že se výkřik odrazil ode zdí křížové chodby: „— protože Cuthred není kněz!“

[XII]

Ve všeobecné vlně úžasu, pochyb a pohoršení, jež se přes celou sešlost přehnaly jako vichr, od nesouhlasného zafrkání převora Roberta po zvědavé, málem pobavené šeptání a přešlapování mezi novici, Cadfaela nejvíc upoutalo to, jak naprosto omráčeně tu stál Fulke Astley. Ve snu ho nenapadlo, co se chystá, a teď mu to vyrazilo dech. Stál, houpal pažemi v podivné bezmocnosti, jako by mu utekl kus vlastního já a zanechal ho ochrnutého a němého. Když popadl dech, řekl jen to, co se dalo čekat, ale bez sebejistoty a přesvědčení, spíš jako když to pomyšlení od sebe v úleku vší silou odstrkuje.

„Pane opate, to je šílenství! Kluk lže. Řekl by cokoli, co by mu posloužilo. Samozřejmě, že otec Cuthred je kněz! Přivedli nám ho savigniánští bratři z Buildwasu, zeptejte se jich, ti nemají žádné pochybnosti. Taková otázka vůbec nikdy nevznikla. Je to zločin, takhle pomlouvat svatého muže.“

„Taková pomluva by skutečně byla zločinná,“ souhlasil Radulfus a upřel zapadlé oči pod svraštěným obočím hrozivě na Richarda. „Dobře se rozmysli, než to řekneš ještě jednou. Jestliže je to jen vytáčka, abys prosadil svou vůli a zůstal tady u nás, rozmysli se a přiznej se. Nebudeš za to potrestán. Zdá se jisté, že jsi byl unesen, zastrašován a zacházelo se s tebou špatně, a to tě omluví. Rád bych siru Fulkovi tyto okolnosti připomněl. Pokud však nyní neřekneš pravdu, Richarde, trest tě nemine.“

„Řekl jsem pravdu,“ statečně potvrdil Richard, vystrčil svou velmi úctyhodnou bradu a podíval se opatovi zpříma do očí. „Říkám pravdu, přísahám! Udělal jsem, co ode mě žádali, protože jsem věděl, že poustevník není kněz, a sňatek, který zpečetí on, žádným sňatkem nebude.“

„Jaks to věděl?“ zuřivě vyštěkl Fulke probírající se ze zmatku. „Kdo ti to řekl? Můj pane, tohle je všechno jen dětinský uskok ze zlomyslnosti. On lže!“

„Nuže? Měl bys na tyto otázky odpovědět,“ pravil Radulfus a nespustil z Richarda oči. „Jak ses to dověděl? Kdo ti to řekl?“

Avšak to byly právě otázky, na které Richard nemohl odpovědět, aby nezradil Hyacinta a nepodnítil další pronásledování. „Otče, povím vám to, ale ne zde a jenom vám. Prosím, věřte mi, že nelžu,“ řekl hrdinsky, ale přece jen s trochou úzkosti.

„Já ti věřím,“ pravil opat a náhle odvrátil pronikavý pohled, před nímž se chlapec třásl. „Věřím, že říkáš to, co bylo řečeno tobě a co považuješ za pravdu. Je to však vážnější věc, než si umíš domyslet, a musí se vyjasnit. Muž, proti němuž bylo vzneseno takové obvinění, má právo se sám sebe zastat a prokázat svou hodnověrnost. Zítra ráno půjdu sám a zeptám se poustevníka, zda je, anebo není kněz, kdo ho vysvětil, kde a kdy. Tyto věci lze prokázat a bude to třeba. Vy, pane, budete jistě mít stejný zájem na spolehlivém zjištění, zda to byl opravdový sňatek. Přesto vás musím varovat,“ dodal pevně, „že i tak může být zrušen, protože nemohl být dovršen.“

„Pokuste se o to,“ sebral trochu dřívější jistoty Astley, „a budeme se bránit až do krajnosti. Uznávám však, že pravda musí ven. Nemůžeme nechat přetrvávat takové pochybnosti.“

„Nechcete se tedy se mnou sejít před poustevnou co nejdříve po velké mši? Je spravedlivé, abychom oba vyslechli, co nám Cuthred bude moci povědět. Jsem naprosto přesvědčen,“ dodal podle pravdy, neboť také viděl účinek Richardova prohlášení, „že jste pevně věřil, že ten muž je kněz oprávněný uzavírat sňatky a pohřbívat. To je nesporné. Richard má důvod k opačnému názoru. Prověříme to.“

Proti tomu nemohl Astley nic namítat, a také se té sporné otázce nechtěl vyhnout, připomněl si Cadfael. Jistě byl hluboce otřesen náznakem, že došlo k podvodu, a přál si, aby byla škodlivá pochybnost odstraněna. Ještě jednou se však pokusil získat chlapce do své moci. Vztáhl ruku k Richardovu rameni. „Přijdu na tu schůzku a dostaneme důkaz, že se to pobloudilé dítě mýlí. Avšak tuto noc ho ještě stále pokládám za svého zetě a měl by jít se mnou.“

Ruka sevřela Richardovo rameno, chlapec sebou trhl a vyprostil se. Bratr Pavel se už neubránil, vyběhl z řady přihlížejících a přitáhl zatoulaného žáčka k sobě.

„Richard zůstane zde,“ rozhodl pevně Radulfus. „Jeho otec ho svěřil mně a já jeho pobyt u nás nijak neomezil. Avšak to, čím je to dítě zetěm a čím manželem, musíme prozkoumat a také to prozkoumáme.“

Fulke už opět rudl potlačovanou zlostí. Byl tak blízko polapení toho spratka, a teď mu to zkazili a celá stavba jeho a Dionisiiných územních plánů je ohrožena. Jenže on se tak lehce nevzdá!

„Berete na sebe velkou odpovědnost, pane opate,“ začal, „když popíráte práva jeho příbuzných, vy, který na něho žádný pokrevní nárok nemáte. Myslím si, že nejste prost lstivých záměrů s jeho půdou a majetkem, když ho tu držíte. Nechcete pro chlapce žádné manželství, ale chcete ho tu raději vychovávat, dokud se nebude znát k žádnému jinému světu a krotce nevstoupí do noviciátu a váš dům nepřevezme jeho dědictví…“

Byl tak zaujat svou obžalobou a všichni kolem tak omráčení jeho troufalostí, že nikdo nezpozoroval, kdo právě přijel branou. Všechny oči se upíraly na Astleyho, všechna ústa byla otevřená ohromením, a tak Hugh uvázal koně u brány a pěšky bezhlučně vstoupil. Stačil udělat jen deset kroků po nádvoří, když mu padl zrak nejprve na šedáka a černého poníka, oba pokryté zasychající pěnou po rychlé jízdě, jež držel jeden podkoní a upřeně zíral na skupinu zarámovanou obloukem křížové chodby. Hugh sledoval jeho očarovaný pohled a okamžitě vstřebal tu strhující podívanou: opata a Fulka Astleyho, stojící tváří v tvář v očividném sporu, a ochranitelského bratra Pavla, objímajícího paží drobného, šlachovitého, umazaného a rozcuchaného chlapce, který nastavoval večernímu světlu okatou, napůl polekanou, napůl vzpurnou tvářičku Richarda Ludela.

Radulfus, který k urážkám pohrdlivě mlčel, si příchozího všiml jako první. Pohlédl svému protivníkovi přes hlavu, což při své výšce snadno mohl, a pravil zřetelně: „Pan šerif bude zajisté věnovat náležitou pozornost vašim obviněním. Možná ho také bude zajímat, jak se Richard octl včera večer ve vaší péči v Leightonu. Obraťte se se svými stížnostmi na něho.“ Fulke se zvrtl na podpatku tak prudce, že málem ztratil rovnováhu, a spatřil Hugha, jak k nim svižně rázuje přes nádvoří, jedno obočí zvědavě zdvižené až k černým vlasům, vědoucí bystré oko pod ním upřené na Fulka.

„Nuže, můj pane?“ pravil Hugh vlídně. „Vidím, že se vám podařilo objevit a vrátit tuláka, kterého se mi na vašem statku Leighton právě nepodařilo nalézt. Jdu hlásit panu opatovi jako Richardovu poručníkovi svůj nezdar, a teď vidím, že jste za mě konal mou práci, zatímco já se honil za přízraky. Je to od vás velmi laskavé. Budu to mít na paměti, až budu řešit tu maličkost s únosem a násilným vězněním. Zdá se, že lesní ptáček, který mi zacvrlikal do ucha, že je Richard v Leightonu, měl přece jen pravdu, i když jsem tam po něm nenašel ani stopy a nikdo nepřiznal, že by tam někdy byl. Nemohl jste být pryč z domu víc než půl hodiny, když jsem tam přijel jinou cestou.“ Jeho všímavé oko přeběhlo po Richardově napjaté postavičce a ostražité tváři a spočinulo na opatovi. „Shledáváte ho v dobrém stavu, pane opate? Vězení mu neublížilo? Nic se mu nestalo?“

„Jeho tělu rozhodně ne,“ odvětil Radulfus. „Je tu však jiná nedořešená věc. Zdá se, že včera večer proběhl v Leightonu formální sňatek mezi Richardem a dcerou sira Fulka. To Richard připouští, ale tvrdí, že to skutečný sňatek nebyl, protože poustevník Cuthred, který jej uzavřel, není kněz.“

„Nepovídejte!“ Hugh sešpulil rty k neslyšnému hvízdnutí a bystře se otočil na Fulka, který stál mlčky, ale bděle, protože si byl dobře vědom, že musí být opatrný a myslet dřív, než něco řekne. „Co na to říkáte, pane?“

„Říkám, zeje to nesmyslné obvinění, které neobstojí. Přišel k nám s dobrou vůlí bratrů z Buildwasu. Nikdy jsem proti němu neslyšel ani slovo a ani teď tomu nevěřím. Jednali jsme s ním v dobré víře.“

„Jsem o tom přesvědčen,“ v zájmu spravedlnosti přisvědčil opat. „Pokud na tom obvinění něco je, ti, kdo po tomto sňatku toužili, to nevěděli.“

„Ale Richard po něm myslím netoužil,“ poznamenal Hugh s poněkud sveřepým úsměvem. „Takhle to nemůže zůstat, musíme zjistit pravdu.“

„Na tom jsme se všichni shodli,“ ujistil ho Radulfus, „a sir Fulke slíbil, že se zítra po velké mši se mnou sejde u poustevny a poslechne si, co nám poví ten muž sám. Chystal jsem se vám vzkázat, pane šerife, sdělit vám, jak se věci mají, a požádat vás, abyste jel zítra se mnou. Myslím, že tuto podívanou není nutné protahovat,“ přejel autoritativním pohledem své příliš pozorné stádečko. „Povečeříte-li se mnou, Hughu, uslyšíte o všem, co se stalo. Roberte, ať bratři pokračují v chůzi. Mrzí mě, že byl náš večer takto narušen. A ty, Pavle…“ Shlédl na Richarda, který v jedné pěstičce pevně svíral Pavlovu kutnu, připraven nepustit se, kdyby někdo jeho právo zpochybňoval. „Odveď ho, Pavle, umyj, nakrm a po večeři ke mně přiveď. Musí nám toho ještě mnoho povědět. Prosím, rozejděte se, už tu není nic k vidění.“

Bratři se poslušně odšourali a trochu kostrbatě navázali na běžný pořad večera, přestože se jistě i v refektáři bude nenápadně šuškat a pak, ve volné hodině před kolacemi, vypukne mnoho vzrušeného hovoru. Bratr Pavel odvedl umýt a upravit své navrácené jehňátko, aby je mohl po večeři předvést opatovi a šerifovi. Aymer Bosiet, který s jistým zlomyslným uspokojením přihlížel starostem a zmatku někoho jiného jako protiváze vlastních, se zasmušile odtrhl a zamířil přes dvůr do domu pro hosty. Cadfael se však z náhlého popudu ohlédl a nespatřil toho, koho si vidět přál. Rafe z Coventry nebyl v dohledu, a když tak o tom Cadfael uvažoval, musel se tiše vytratit nějakou dobu předtím, než poutavá podívaná skončila. Protože na ní neměl žádný zájem a dokázal se klidně odtrhnout od výjevu, který většinu fascinoval? Nebo v ní objevil něco, co ho naopak zaujalo značně a naléhavě?

Fulke Astley zůstal v rozpacích stát před Hughem. Dívali se na sebe a Fulke nevěděl, zda udělá líp, když se bude pokoušet vysvětlovat a ospravedlňovat se, nebo když se odtud odebere — bude-li mu to dovoleno — v důstojném mlčení nebo aspoň s co nejméně slovy a bez ústupků.

„Takže zítra, pane šerife,“ rozhodl se pro stručnost, „budu u Cuthredovy poustevny, jak jsem slíbil.“

„Dobrá! A snad byste mohl poustevníkovu mecenášku upozornit, co se o něm mluví. Třeba si bude přát také se zúčastnit. V tomto okamžiku vás, pane, bezprostředně nepotřebuji,“ ujistil ho Hugh. „A kdybych vás potřeboval v budoucnu, vím, kde vás najít. Budete možná ještě rád, že Richard vyklouzl ze zajetí. Na zmařenou neplechu je lepší zapomenout. Pokud se ovšem nechystají další neplechy.“

Fulke se s tím vyrovnal, jak nejlépe uměl. Krátce se uklonil opatovi, obrátil se, převzal svého koně a vyjel z brány uvážlivým, důstojným krokem.

Bratr Cadfael, pozvaný, aby se po večeři připojil k rozmluvě v opatové bytě, cestou z náhlého popudu odbočil a zašel do hospodářského dvora. Richardův černý poník stál po náročné jízdě spokojeně a v pohodlí ve svém stání, vyhřebelcovaný, napojený, a klidně se krmil. Avšak velký kaštanový hnědák s bílou lysinkou na čele byl pryč i se sedlem a postrojem. Rafe z Coventry měl zřejmě důvod nenápadně se vytratit a vyrazit si do okolí za nějakou vlastní záležitostí.

Richard seděl na stoličce opatovi u nohou umytý, učesaný a pokorně vděčný, že je zase doma, a vyprávěl svůj příběh — aspoň to, co se cítil oprávněn sdělit. Měl nanejvýš zaujaté posluchače. Kromě opata byli přítomni Hugh Beringar, na Hughovu žádost a s opatovým souhlasem bratr Cadfael, a bratr Pavel, který stále nechtěl spustit oko z navrátilého marnotratného syna. Richard si ochotně odtrpěl všechno cloumání, pleskání, drhnutí a hýčkání, celý překotný proces, jímž vznikal tento upravený, nablýskaný školák pro opatovo pátravé oko. Jeho příběh měl mezery a on věděl, že se na ně budou ptát, ale Radulfus je ze šlechtického rodu a jistě pochopí, že šlechtic nemůže prozradit ty, kdo mu pomohli, ani jisté podřízené, kteří mu na pokyn svých pánů ubližovali.

„Poznal bys ty, kteří tě chytili a odvezli do Wroxeteru?“ zeptal se Hugh.

Richard zvážil lákavou vyhlídku na pomstu na tom mladém nafoukanci, který se chechtal jeho snahám osvobodit se a který ho pak zdržel u brodu, ale zavrhl ji jako nehodnou své urozenosti.

„Nejsem si jistý. Stmívalo se.“

Nenaléhali. Místo toho se opat zeptal: „Někdo ti na útěku z Leightonu pomohl? Sotva ses mohl dostat ven sám, jinak bys to byl udělal dřív.“

To byla těžká otázka. Řekne-li pravdu, Hiltrudě to tady mezi jeho přáteli jistě neublíží, ale kdyby se to někdy doneslo jejímu otci, ublížilo by jí to hodně. Lepší bude držet se historky, kterou jistě použila i ona, že dveře zůstaly omylem nezamčené a on se dostal ven sám. Cadfael postřehl na chlapcových vydrhnutých tvářích lehké zardění, když pozoruhodně stručně a skromně podával tuto část svých dobrodružství. Kdyby to byla pravda, líčil by to s nadšením.

„Měl vědět, jakou kluzkou rybku ulovil,“ usmál se Hugh. „Ale pořád jsi nám ještě neřekl, proč jsi vůbec z opatství odjel, ani kdo ti pověděl, že poustevník není kněz, jak o sobě tvrdí.“

To byl právě háček a Richard o tom s nezvyklou námahou a bolestí přemítal, zatímco poslouchal vlídné kázání bratra Pavla o poslušnosti a řádu a o špatných následcích překračování pravidel. Obezřele vzhlédl do tváře opatovi, věnoval rozpačitý pohled Hughovi, jehož reakce byla méně předvídatelná, protože byl představitelem světské moci, a pravil vážně: „Otče, řekl jsem, že to povím vám, ale ne že to povím komukoli jinému. Jistou osobu by mohlo poškodit, kdybych řekl, co o ní vím, a já vím, že si to nezaslouží. Nemohu ji uvést do nebezpečí.“

„Nechtěl bych, abys porušil slovo vůči komukoli,“ odvětil vážně opat. „Zítra sám vyslechnu tvou zpověď, ty mi to povíš a uleví se ti, protože učiníš správně, a tvá důvěra mi bude svatá. Teď běž spát, protože to určitě potřebuješ. Odveď ho, Pavle!“

Richard se obřadně poklonil, rád, že vyvázl tak lehce, když však míjel Hugha, zaváhal a zastavil se. Očividně měl na srdci ještě něco.

„Pane šerife, říkal jste, že v Leightonu všichni tvrdili, že jsem tam nikdy nebyl. Samozřejmě by se báli říct něco jiného. Ale co Hiltruda, ta také?“

Hughovi to myslelo rychleji než většině lidí, avšak pokud tuto souvislost pochopil, nedal to najevo. S uctivou vážností a bezvýraznou tváří se zeptal: „To je Astleyho dcera? S tou jsem nemluvil, nebyla v domě.“

Nebyla tam! Takže nemusela lhát. Určitě tajně vyklouzla, jakmile její otec odjel. Richard popřál s úlevou a vděčně dobrou noc a s ulehčením v srdci šel do postele.

„Pustila ho samozřejmě ona,“ ozval se Hugh, jakmile dveře zaklaply. „Byla stejnou obětí jako on. Teď mi to začíná jít dohromady. Richard je chycen, když jede zpátky Eytonským lesem, a co jiného je na té stezce než Eilmundova chalupa a poustevna? A do poustevny nejel, to víme. A kdo jiný dnes v poledne přijde do Shrewsbury a pošle mě horempádem do Leightonu — kam bych se jinak dostal nejdřív zítra —, než Eilmundova dcera? Přitom mi jasně neřekla, odkud tu novinu má — prý nějaký vesničan, který šel kolem, tam viděl chlapce, který by mohl být Richard. A Richard výslovně odmítá povědět, proč se vydal na cestu a kdo mu sdělil, že poustevník není kněz. Otče, zdá se mi, že někdo — nebudeme ho raději jmenovat — má mezi našimi známými velmi dobré přátele. Doufám, že mají dobrý úsudek! No, zítra aspoň žádná honba nebude. Richard je bezpečně doma u vás, a abych pravdu řekl, pochybuji, že toho druhého
štvance někdy vyplašíme z úkrytu. Na zítřejší dopoledne máme před sebou jasný úkol. Nejdřív musíme vyřešit ten.“

Hned po velké mši nasedli a jeli — opat Radulfus, Hugh Beringar a bratr Cadfael, který konečně mířil do Eilmundovy chalupy, aby se podíval, jak se lesníkovi daří. Rozhodně to nebylo poprvé, kdy své náležité povinnosti přizpůsobil své oprávněné zvědavosti. Výhodou bylo i to, že se mohl spolehnout, že Hugh jeho záměry podpoří, protože další svědek, který umí postřehnout nepatrné změny, jimiž se prozrazuje lidská tvář, by mohl být při tomto setkání neocenitelný.

Dopoledne bylo jasnější než v předešlých dnech, zvedl se vytrvalý suchý vítr, jenž vysoušel spadané listí na lesních stezkách a to, které ještě zůstávalo na stromech, barvil do zlatová. Po prvním mrazíku zaplanou koruny lesních stromů červení, hnědí a okrem. Ještě pár týdnů, a Hyacint se už na stromě neschová, když do chalupy přijdou nevítaní hosté, pomyslel si Cadfael. I duby budou napůl holé. Avšak dá-li Bůh, Aymer za pár dní nechá pomstu pomstou, sečte ztráty a pospíší domů, aby si zajistil, co mu patří. Otcovo tělo je dobře uloženo v rakvi, a přestože má s sebou jen dva podkoní, má Drogova dobrého koně, který poslouží spěchajícímu novému pánu na vystřídání, a najmout nosiče már na jednotlivé etapy cesty domů nebude nic těžkého. Už bezúspěšně projezdil celý kraj a byl na něm patrný neklid, rozpolcenost mezi dvěma věcmi, po nichž toužil. Nakonec jistě zvítězí ta výnosnější. H
yacint je možná blíž svobodě, než myslí. A mezitím vykonal dobré a cenné služby, vždyť kdo jiný mohl Richardovi sdělit, že poustevník není tím, za koho se vydává? Hyacint s ním cestoval, znal ho dřív, než vkročil do Buildwasu. Hyacint může o svém ctěném pánu vědět leccos, co nikdo jiný neví.

Hustý les skrýval poustevnu před jejich zrakem, dokud nebyli kousek od ní. Vždy bylo trochu překvapivé, když se stromy náhle rozestoupily a v jediném okamžiku odhalily zelenou mýtinu, nízké kůly, které tvořily jen symbolický plot okolo zahrádky, a nízkou šedivou kamennou celu, při nedávných opravách zazáplatovanou novější a světlejší šedí. Dveře byly dokořán, jak podle Cuthreda vždycky byly pro každého příchozího. V rozkopané zahradě nikdo nepracoval a zevnitř z cely se neozval ani zvuk, když u vchodu bez vrátek sesedli a uvázali koně. Cuthred musí být uvnitř a podle ticha nejspíš na modlitbách.

„Jděte napřed, otče,“ vybídl Hugh. „Tohle je víc ve vašem oboru než v mém.“

Opat musel schýlit hlavu, když procházel kamenným vchodem, a chviličku stál uvnitř nehybně, než si jeho oči zvykly na příšeří. Jediným úzkým oknem padalo v tuto hodinu přes stromy pouze tlumené světlo a tvary v holé místnosti jen pomalu nabývaly hmotnosti: úzké lože u stěny, stolek a lavice, několik nádob, talíře, pohár a hliněná miska. Za vchodem do kaple, jenž neměl dveře, osvětlovala lampička kamenný hranol oltáře, na němž stála, všechno dole však zůstávalo nezřetelné. Lampa dohořívala a tvořila pouhou jiskřičku.

„Cuthrede!“ zavolal Radulfus do ticha. „Jste tady? Ve jménu Boha a jeho milosti vás zdraví opat ze Shrewsbury!“

Jedinou odpovědí byla kamenná ozvěna. Hugh pokročil vpřed, vstoupil do portálu kaple a tam se zasyknutím zůstal stát.

Cuthred tam opravdu byl, ale nemodlil se. Válel se na zádech před oltářem, hlavu a ramena opřené o kámen, jako by upadl nebo byl vržen zpátky, když stál tváří ke dveřím. Roucho se mu shrnulo a ukázalo šlachovité nárty a kotníky, a přední část šatu byla spečená a zčernalá dlouhou skvrnou, kde krvácel z rány, jež ho usmrtila. Tvář uprostřed zcuchaných tmavých vlasů a vousů byla zkřivená grimasou, jež mohla vyjadřovat prudkou bolest nebo také vztek, rozchlípené rty odhalovaly silné zuby, planoucí oči byly pootevřené. Paže měl rozhozené a vedle pravice ležela na kamenné podlaze dlouhá dýka, jako by mu vypadla, když klesal.

Cuthred už tedy nevydá svědectví, zda knězem byl nebo nebyl. Nemuseli se ptát ani sahat na jeho tělo, aby viděli, že je mrtev už několik hodin a že zemřel násilnou smrtí.

„Kriste Pane!“ chraptivě zašeptal opat, nad tělem jako zkamenělý. „Bože, smiluj se nad zavražděným! Kdo to mohl spáchat?“

Hugh už klečel vedle mrtvého a dotýkal se těla již studeného a voskového na omak. Poustevníka Cuthreda už se nemohli na nic ptát a ve světě už pro něj nemohli udělat nic než zajistit konečnou spravedlnost. „Je mrtvý už několik hodin. To je druhý muž skolený v mém hrabství, a ještě nebylo zaplaceno za prvního! Proboha, jaký běs řádí v tomto lese?“

„Mohlo by to mít nějakou souvislost s tím, co nám pověděl chlapec?“ zeptal se těžce opat. „Zasáhl někdo, aby poustevník nemohl odpovědět a hájit se? Chtěli pohřbít důkaz i s Cuthredem? Kvůli tomu sňatku se z čiré chamtivosti po půdě kuly velmi bezohledné pikle, ale až k vraždě to snad přece dojít nemohlo?“

„Pokud to vůbec vražda je,“ prohodil bratr Cadfael spíš sám k sobě, ale nahlas. Celý čas stál nehybně a mlčky na prahu a pozorně se rozhlížel po místnosti, kterou si velmi dobře pamatoval z jediné předešlé návštěvy. Byla tak spoře zařízená, že se mu každá podrobnost vryla do paměti. Kaple byla větší než obytná místnost cely, bylo tu místo pro volný pohyb, ba i pro zápas. Jen východní zeď byla pod maličkým čtvercovým okénkem zastavěná velkým opracovaným kamenem oltáře, na němž stál vyřezávaný malý relikviář, na něm stříbrný křížek a po obou stranách stříbrné svícny s vysokými nerozžehnutými svícemi. Na kameni před relikviářem lampička a před ní úhledně — ne, před ní neleželo vůbec nic. Bylo to zvláštní: muž tak nepěkně a bezohledně skolený, kdežto oltář tak upravený a nedotčený. V obraze, který Cadfael choval v mysli, chyběla jedna věc. Breviář v kožené vazbě hodné k nížete, zdobený složitými spirálami, listy a zlacenými ornamenty, byl pryč.

Hugh se zvedl z pokleku a poodstoupil, aby se rozhlédl po místnosti jako Cadfael. Viděli ji spolu, proto by měli mít stejné vzpomínky. Vrhl na Cadfaela rychlý pohled: „Vidíte důvod o tom pochybovat?“

„Vidím, že byl ozbrojen.“ Hugh se již díval na dlouhou dýku ležící tak blízko Cuthredovy otevřené dlaně. Nedotkl se jí. Ustoupil a nedotýkal se ničeho, když nyní věděl, že odhozené tělo před ním je studené. „Když padal, upustil ji.

Je to jeho dýka a byla použita. Je na ní krev — a ne jeho. To, co se stalo tady, nebylo žádné kradmé bodnutí do zad.“

To bylo jisté. Ránu měl nad srdcem a zasychající krvavá skvrna mu dosáhla až k pasu. Dýka, jež tohoto muže zabila, byla z rány vytažena, takže vykrvácel. Ta, jež ležela na podlaze, však byla potřísněná jen asi na délku palce od hrotu, a na kámen, na němž ležela, z ní stekla jen jediná krůpěj.

„Říkáš, že to byl souboj?“ vytrhl se z ohromeného mlčení opat. „Jak by ale mohl svatý poustevník u sebe přechovávat dýku? Takový muž by se přece neměl chápat zbraně ani při obraně před zloději a tuláky, ale spolehnout se na Boha.“

„A pokud tu byl zloděj,“ pokračoval Cadfael, „byl velmi zvláštní. Je tu stříbrný kříž a svícny, a ty nevzal, dokonce s nimi ani v zápase nepohnul. Nebo je potom vrátil na místo.“

„To je pravda,“ potřásl opat hlavou nad tou nevysvětlitelnou záhadou. „Z loupežných důvodů to nespáchal. Z jakých tedy? Proč by někdo napadal osamoceného zbožného muže, který se dobrovolně zřekl majetku a jehož jediné cennosti představuje vybavení oltáře? Žil tu mezi námi nerušené a užitečně, podle všech zpráv byl přístupný a ochotný vůči všem, kdo přicházeli se svými potřebami a starostmi. Proč by mu chtěl někdo ublížit? Mohla to být stejná ruka, která zabila pána z Bosietu, Hughu? Nebo se musíme obávat, že mezi sebou máme vrahy dva?“

„Pořád tu je ten jeho mládenec,“ zamračil se Hugh nad pomyšlením, které přesto nedokázal zaplašit. „Nenašli jsme ho a už jsem si začínal myslet, že odešel na západ do Walesu. Je však přece jen možné, že zůstal tady v okolí. Třeba tu je někdo, kdo mu věří a chrání ho. Máme důvody se to domnívat. Jestliže je opravdu nevolníkem, který uprchl z Bosietu, měl jistý důvod zbavit se svého pána. A řekněme, že Cuthred, který se ho zřekl, když slyšel, že se v něm klamal, objevil jeho úkryt — ano, potom by měl důvod zabít i Cuthreda. Všechno jsou to ovšem jen dohady. Přesto je nemůžeme zcela zavrhnout.“

Ne, pomyslel si Cadfael, dokud se Aymer nevrátí domů do Northamptonshiru a Hyacint nebude moci vyjít z úkrytu a sám sebe se zastat, a dokud se ho nebudou moci zastat Eilmund a Annet, ano, a také Richard. Ti tři společně jistě budou schopni dokázat, kde přesně Hyacint byl v kterou dobu. Tady nebyl. Ne, s Hyacintem si dělat starost nemusíme. Škoda, pomyslel si s lítostí, škoda, že mi nedovolili, abych se Hughovi už dávno svěřil.

Slunce již na obloze postoupilo a mezi listím na stromech lépe osvětlovalo zkroucené, žalostné tělo. Podolek vyryzle černého hábitu byl schumlán na jedné straně, jako by jej uchopila obří pěst, a vlněná látka tam byla spečená lepkavou tmavou skvrnou. Cadfael si klekl a sklady roztáhl. Povolily šustivě a trochu neochotně.

„Tady si otřel dýku, než ji zase zastrčil,“ upozornil.

„Dvakrát,“ dodal Hugh s upřeným pohledem, protože postřehl druhou, stěží viditelnou šmouhu. Chladně a věcně, jako metodický řemeslník, čistící po práci nářadí! „A podívejte tuhle, ta truhlička na oltáři!“ Pečlivě obešel tělo, aby se pozorně podíval na vyřezávanou dřevěnou skřínku a přejel prstem po hraně víka nad zámkem. Poškození nebylo delší než nehet palce, ale ukazovalo, kam byl vražen hrot dýky, jímž byla skřínka otevřena. Sundal křížek a zvedl víko, které snadno povolilo. Zámek byl rozlomený a truhlička prázdná. Jen slabá vůně aromatického dřeva se rozšířila do ovzduší. Uvnitř nebylo ani smítko prachu — skřínka byla dobře vyrobena.

„Něco tedy přece bylo odneseno,“ reagoval Cadfael. O breviáři se nezmínil, přestože nemohl pochybovat, že Hugh postřehl jeho zmizení stejně rychle jako on.

„Avšak stříbro ne. Co mohl mít poustevník u sebe cennějšího než stříbro paní Dionisie? Do Buildwasu přišel pěšky, jen s mošnou, jako každý jiný poutník, přestože Hyacint mu nesl ještě vak. Rád bych věděl,“ zadumal se Hugh, jestli i tu truhličku dostal od paní, nebo jestli si ji přinesl s sebou.“

Byli tak zaujati tím, co pozorovali uvnitř, že zapomněli vnímat, co se děje venku, a neozvalo se nic, co by je varovalo. A tak v otřesu nad svým objevem skoro zapomněli, že na této schůzce byl očekáván přinejmenším ještě jeden svědek. Ve dveřích za nimi se však náhle ozval hlas nějaké ženy, ne Fulkův, hlasitě a sebejistě a s arogantním nesouhlasem.

„Není třeba si s tím lámat hlavu, pane šerife. Jednodušší a zdvořilejší by bylo zeptat se mě přímo.“

Všichni tři se v úleku zvrtli a pohlédli na paní Dionisii, jež stála vysoká, vzpřímená a vyzývavá mezi nimi a jasnícím denním světlem, kvůli němuž skoro neviděla, když vstoupila do poměrného přítmí. Stáli mezi ní a tělem, a tak ji nemohlo vyvést z míry nic jiného než to, že Hugh stál s rukou na otevřené truhličce a že kříž byl odstaven stranou. To viděla zřetelně, nic jiného jí dohasínající lampička neukázala. Byla pohoršena.

„Pane, co to má znamenat? Co děláte s těmi posvátnými věcmi? A kde je Cuthred? To jste si troufl využít jeho nepřítomnosti?“

Opat se posunul, aby stál přímo mezi ní a mrtvým, a postoupil kupředu ve snaze přesvědčit ji, aby kapli opustila.

„Paní, všechno se dozvíte, ale prosím vás, vyjděte do sousední místnosti a posaďte se. Počkejte chviličku a my tu všechno dáme do pořádku. Zaručuji se vám, že tu o žádnou neúctu nejde.“

Světlo zvenčí ještě víc zatemnila mohutná postava Astleyho za jejími zády, bránící jí v ústupu, na nějž opat naléhal. Panovačně a rozhořčeně zůstala na místě.

„Kde je Cuthred? Ví, že jste tady? Jak to, že opustil svou celu? Nikdy to nedělá…“ Lež se jí vzpříčila v hrdle, a tak se ostře nadechla. Zahlédla za opatem cosi malého, světlého, co vyčnívalo ze schumlané černé suknice. Byla to noha vyzutá ze sandálu. Už viděla jasněji. Uhnula opatové ruce, která se ji snažila zadržet, a prodrala se kolem něho. Všechny její otázky zodpověděl jediný zdrcující pohled. Cuthred byl opravdu zde, a alespoň tentokrát svou celu neopustil.

Její dlouhá, neproniknutelná patricijská tvář zešedla a zvoskověla, zdálo se, že se bortí, ostré rysy změkly. Zaúpěla spíš zděšením než zármutkem a napůl odskočila, napůl padla nazpátek do náruče Fulka Astleyho.

[ XIII ]

Neomdlela ani se nerozplakala. Byla to žena, jež neměla sklony k jednomu ani druhému. Dlouho však seděla rovně jako svíčka na Cuthredově lůžku v obytné místnosti ztuhlá a bledá a zírala přímo před sebe skrze kamennou zeď někam mnohem dál. Dalo se pochybovat, že slyšela opatova pečlivě volená slova stejně jako rozpačité bublání Astleyho, který jí střídavě galantně nabízel oporu, po níž vůbec netoužila, a horečně připomínal, že tento zločin jim znemožnil dostat odpovědi na jakékoli otázky, a nepříliš logicky z toho vyvozoval, že poustevník knězem opravdu byl a manželství, jež posvětil, je stále manželstvím. Rozhodně jednomu ani druhému nevěnovala žádnou pozornost. Byla nyní daleko z dosahu všech takových starostí. Všechny její staré plány byly najednou nedůležité. Spatřila zblízka náhlou smrt bez zpovědi, bez rozhřešení, a nelíbila se jí. Cadfael jí to poznal na očích, vycházeje z kaple, kdy
ž co nejúhledněji urovnal Cuthredovo tělo potom, co z něj vyčetl vše, co mu mohlo prozradit. Skrze tu smrt hleděla vstříc své vlastní, a rozhodně se s ní nemínila setkat zatížena všemi svými hříchy. Vlastně se s ní nemínila setkat ještě dlouhé roky, dostala však výstrahu, že ona by sice počkala ráda, smrt však může být jiného názoru.

Nakonec se zeptala zcela normálním hlasem, snad trochu mírnějším, než mluvívala se svou domácností nebo nájemci, avšak nepohnula se a neodvrátila pohled od svého posledního nepřítele: „Kde je pan šerif?“

„Odešel pro někoho, kdo by odnesl tělo,“ vysvětlil opat. „Do Eatonu, budete-li si přát, aby tam o ně bylo postaráno, protože jste byla Cuthredovou mecenáškou. Nebo, ušetří-li vám to nepříjemné vzpomínky, do opatství, kde bude náležitě přijato.“

„Byla by to od vás laskavost,“ odpověděla pomalu, „kdybyste se ho ujal. Nevím teď, co si mám myslet. Fulke mi pověděl, co tvrdí vnuk. Poustevník teď za sebe odpovědět nemůže a já za něj také ne. Samozřejmě jsem věřila, že to kněz je.“

„Nikdy jsem o tom nepochyboval, paní,“ ujistil ji opat.

Ohnisko jejího pohledu se zkrátilo a do voskové tváře se vrátilo trochu barvy. Už se vracela sama k sobě. Brzy se pohne a vzchopí a pohlédne na skutečný svět okolo sebe místo do nehostinných dálav soudného dne. A všemu, čemu bude muset, se postaví se stejnou bojovnou statečností a tvrdošíjností, s jakou vedla své bitvy doposud.

„Otče,“ otočila se k němu s náhlým odhodláním, „přijdu-li dnes večer do opatství, přijmete vy osobně mou zpověď? Bude se mi líp spát, až ze sebe shodím své hříchy.“

„Ano,“ ubezpečil ji opat.

Byla ochotna nechat se odvést domů a Fulke byl celý horlivý ji doprovodit. Tady ve společnosti neměl mnoho co říci, ale až s ní bude o samotě, jistě se rozpovídá. Neměl ani její inteligenci, ani živou představivost. Pokud na něho Cuthredova smrt vrhla nějaký stín, tedy jen rozmrzelost, že si nemůže vyžádat důkaz právoplatnosti sňatku své dcery, ale rozhodně mu nepoložila kostlivou ruku na rameno. To si aspoň myslel Cadfael, když ho pozoroval, jak odvádí paní Dionisii k uvázané kobylce, aby ji honem odvezl pryč a zprostil se opatovy zastrašující přítomnosti.

V posledním okamžiku se náhle s otěžemi v ruce otočila. Její tvář už byla hrdě napjatá a silná. Byla zas ve své kůži.

„Až teď jsem si vzpomněla, že se pan šerif ptal na tu truhličku na oltáři. Patřila Cuthredovi. Přinesl si ji s sebou.“

Když se opat, nosiči s márami a Hugh pomalu a zasmušile ubírali ke klášteru, Cadfael se naposled rozhlédl po opuštěné kapli, o to pozorněji, že byl sám a nic ho nerozptylovalo. Na dlaždicích, kde předtím leželo tělo, nebyla ani kapka krve, jen krůpěj skanula z Cuthredovy vlastní dýky. Určitě svého protivníka ranil, přestože rána nemohla být hluboká. Sledoval dráhu od oltáře ke vchodu a rozsvítil si na to svíčku. V kapli už nic nenašel a na ušlapané hlíně v předpokoji by po tolika hodinách našel stopy jen stěží. Avšak na kamenném prahu zahlédl tři spadlé kapky, již zaschlé, ale zřetelně patrné, a na novém, neposkvrněném dřevě, jímž byla opravena levá veřej, byla rozmazaná krvavá šmouha ve výši jeho ramene, kde se o ně otřel rozseknutý a zkrvavený rukáv.

Muž tedy nebyl větší než Cadfael a Cuthredova dýka ho zasáhla do ramene nebo do horní části levé paže, což se při ráně mířené do srdce snadno mohlo stát.

Cadfael původně zamýšlel jet k Eilmundovi, ale z náhlého popudu si to rozmyslel. Připadlo mu totiž, že si nemůže nechat ujít nic, co snad bude následovat, až přinesou Cuthredovo tělo na nádvoří opatství. Pro většinu to asi bude šok, pro některé snad úleva a pro jednoho to možná bude znamenat nebezpečí. A tak místo aby se dal lesními stezkami, naskočil a chvatně se rozjel k Shrewsbury, aby dohonil pohřební průvod.

Jakmile došli na Předklášteří, objevili se diváci. Tlupa zvídavých kluků a jejich psích průvodců se jim táhla v patách celou cestu po silnici a v opatrnější vzdálenosti kráčeli dokonce i ctihodní občané, uctivě se vyhýbající opatovi a šerifovi, ale přesto dychtiví po novinkách. Pověsti se množily jako mouchy na hnoji. I pak, když průvod zahnul do brány, dobří lidé z trhu, kovárny a hostince se shlukli venku, vyčkávavě nahlíželi dovnitř a dál se vyžívali v dohadech.

A tam, na velkém nádvoří, se v okamžiku, kdy z venkovního světa vnášeli jedny máry, chystala k odchodu jiná pohřební společnost. Zapečetěná rakev Droga Bosieta byla naložena na lehkém vozíku, který i s vozkou najali ve městě na první den cesty po dobré silnici. Warin stál a držel dva osedlané koně, zatímco mladší podkoní upravoval plný sedlový vak, aby správně rozmístil váhu, než jej naloží na koně. Cadfael si vděčně povzdychl. Alespoň jedno nebezpečí se právě chystalo pryč, dokonce dřív, než se odvažoval doufat. Aymer se konečně rozhodl. Mířil domů, aby si zajistil dědictví.

Lidé okolo jedné smrti se nemohli nezastavit, když spatřili průvod druhé. Aymer vycházející z domu pro hosty s bratrem Denisem, který chtěl odjíždějícím popřát šťastnou cestu, zůstal stát na nejvyšším schodě, s překvapením si uvážlivě měřil výjev před sebou a nejdéle utkvěl na zahalené postavě a tváři. Rázně a cílevědomě zamířil po schodech dolů a pak tam, kde právě seskakoval z koně Hugh.

„Co je to, pane šerife? Další smrt? Dohonil jste snad konečně mou kořist, ale mrtvou?“ Nevěděl, zda má být rád nebo se mrzet, bude-li mrtvola patřit jeho ztracenému nevolníkovi. Peníze a přízeň, které zajišťovala Hyacintová zručnost, byly cenné, ale i pomsta by mu přinesla jisté uspokojení, zejména v okamžiku, kdy se vzdal naděje a rozhodl se pro návrat domů.

Také opat Radulfus sesedl a přihlížel s neproniknutelnou tváři, protože obě skupiny shromážděné u přinášeného a odváženého mrtvého budily znepokojující dojem zrcadlového obrazu. Podkoní z opatství, kteří přišli převzít uzdy od opata a šerifa, postávali opodál a nechtělo se jim odtud.

„Ne, to není váš člověk,“ odvětil Hugh. „Pokud ten mladík, kterého hledáme, je váš. Po něm jsme nezahlédli ani stopy a nevíme o něm nic. Takže se chystáte domů?“

„Už jsem vyplýtval dost času a námahy a víc plýtvat nehodlám, přestože ho nerad nechávám na svobodě. Ano, odjíždíme. Je mě zapotřebí doma, čeká tam na mě práce. Koho jste to tedy přinesli?“

„Poustevníka, který se nedávno usadil v Eytonském lese. Váš otec ho byl navštívit,“ vysvětlil Hugh, „protože si myslel, že jeho sluha by mohl být ten, po kom pátráte, ale mladík už stačil vzít do zaječích, takže se to nikdy nezjistilo.“

„Vzpomínám si, pan opat mi to říkal. Takže tohle je ten muž! Já jsem za ním nešel — proč, když byl jeho mládenec pryč?“ Zvědavě pohlédl na zahalenou postavu. Nosiči složili své břímě a čekali na pokyny, kam mají mrtvého odnést. Aymer se shýbl a odtáhl pokrývku z Cuthredova obličeje. Sčesali mu rozcuchanou černou hřívu ze spánků, uhladili rozčepýřené vousy a hubenou tvář osvítilo polední slunce — zapadlé oči, zmodralá víčka, dlouhý, rovný patricijský nos a plné rty obrostlé tmavým vousem. Pohled pootevřených očí byl nyní zastřený, rozšklebené rty pečlivě vyhlazené, takže se mu vrátil drsný půvab. Aymer se s překvapením a nevírou naklonil blíž.

„Ale toho muže já znám! Tedy ne tak docela, své jméno nikdy neřekl. Ale viděl jsem ho a mluvil s ním. On a poustevník? Tenkrát na to vůbec nevypadal! Vlasy měl přistřižené po normansku, měl krátkou, zastřiženou bradku, ne tuhle neošetřovanou houštinu, a byl oblečený v pěkném jezdeckém oděvu s vysokými botami, ne v tomhle vlněném hábitu a sandálech. A mimoto měl meč a dýku,“ dodal s jistotou Aymer, „a vypadal, že s nimi také umí zacházet.“

Dokud nevzhlédl, neuvědomil si význam toho, co řekl, avšak Hughova napjatá tvář a okamžitý dotaz mu pomohly pochopit, že se dotkl něčeho závažnějšího, než tušil.

„Kde to bylo? A kdy?“

„V Thame, když jsme hledali Branda směrem k Londýnu. Nocovali jsme u bílých mnichů v jejich tamějším novém opatství. Tenhle tam byl dřív než my. Přijeli jsme dost pozdě večer a druhý den ráno pokračovali na jih. Přesný den vám nepovím, ale bylo to koncem září.“

„Jestliže jste ho tedy poznal i v tak změněném stavu, byl by ho také na první pohled poznal váš otec?“

„Určitě, pane šerife. Měl bystřejší oči než já. Seděl s ním nad šachovnicí tváří v tvář. Určitě by ho poznal.“

A také že ho poznal, pomyslel si Cadfael, když se na honbě za svým nevolníkem vydal do poustevny v lese a tam se setkal tváří v tvář s Cuthredem, který ještě před měsícem žádným poustevníkem nebyl. A návratu do opatství se nedožil, takže nemohl nikomu povědět, co zjistil. Co na tom, že o té proměněné bytosti asi nevěděl nic zlého? Přesto se mohl letmo zmínit před jinými, jimž by to řeklo mnohem víc, a přivést do poustevny v Eytonském lese hosta, hledajícího kohosi jiného než uprchlého nevolníka a kohosi horšího než podvodného kněze. Na cestě zpátky se však nedostal nikam dál než do houští natolik vzdáleného od poustevny, aby do podezření neupadl místní světec, proslulý tím, že nikdy neopouští celu.

Nepřímé svědectví není pevný důkaz, ale Cadfael už nepochyboval. Tělo v rakvi a nová mrtvola na chvíli spočinuly vedle sebe, než převor Robert nosičům ukázal cestu do umrlčí kaple. Aymer Bosiet Cuthredovu tvář opět zahalil a pokračoval v přípravách k odjezdu. Měl nyní jiné myšlenky, tak proč ho rušit a zdržovat? Přesto Cadfaela napadlo položit mu jednu zajímavou otázku.

„Na jakém koni přijel, když nocoval v Thame?“

Aymer se s trochu nepřítomným údivem otočil od upínání sedlových vaků, otevřel ústa, aby odpověděl, a pak se zamyšleně zamračil. Snažil se vybavit si vzpomínky na onen večer.

„Byl tam dřív než my. Když jsme přijeli, ve stáji převorství byli dva koně. Ráno odešel před námi. Ale teď když se ptáte — když jsme přišli do stáje my, tamti dva koně byli pořád ještě ve svých stáních. To je zvláštní! Co by si takový zámožný chlapík, od pohledu rytíř, počal bez koně?“

„Třeba ho ustájil někde jinde,“ odbyl Cadfael hádanku jako maličkost.

Maličkost to však nebyla, byl to klíč k velmi podivným dvířkám v mysli. Zde, před očima všech, leželi vrah a zavražděný, a spravedlnost již byla vykonána.

Kdo však zabil vraha?

Už odjeli, Aymer na otcově hezkém světlém ryzákovi, Warin s koněm na oprati, tím, na němž Aymer přijel, a za nimi mladý podkoní s vozkou a vozíkem. Po prvních etapách se asi Aymer rozjede napřed, nechá podkoní, aby vezli rakev pomaleji, a nejspíš jim z domova pošle naproti jiné sloužící na vystřídání. Cadfael viděl v umrlčí kapli slušně uložené Cuthredovo tělo s vlasy a vousy přistřiženými, asi ne tak krátce, jak je nosil rytíř v Thame, ale dost na to, aby ve strnulém a přísném klidu smrti tvář vypadala hodná důstojné duchovní osoby. Nebylo spravedlivé, že vrah vypadá po smrti stejně ušlechtile jako kterýkoli z císařovniných paladinů.

Hugh byl zavřený s opatem a zatím se Cadfaelovi ani slovem nezmínil o tom, co si vybral z Aymerova svědectví. Z otázek samotných však vyplývalo, že si to spojil stejně jako Cadfael a nemohl nedospět ke stejnému závěru. Nejdříve o tom promluví s Radulfem. Na mně je nyní, pomyslel si Cadfael, abych vyvedl z úkrytu Hyacinta a dal mu možnost setřást ze sebe veškeré podezření ze zločinů. Tedy kromě nějaké té krádeže z hladu, dokud žil na divoko, a drobných lží, které mu pomáhaly, aby vůbec přežil. To mu Hugh zazlívat nebude. A tím by se měla jednou provždy vyřešit i otázka Cuthredova vysvěcení, pokud ještě zůstaly nějaké pochybnosti. Náhlé obrácení může z vojáka udělat poustevníka, ale než se někdo stane knězem, trvá to mnohem déle.

Čekal na Hugha ve své dílně v bylinkové zahradě, kam ho jistě přijde hledat, jakmile se rozloučí s opatem. Bylo tam voňavé a domácké ticho a Cadfael byl poslední dobou příliš často pryč. Brzy bude muset pomýšlet na doplnění zásob pro každoroční zimní potřebu, dříve než začne rýma a kašel a staré klouby zavržou a zaskřípají. Na bratra Winfrida se dá spolehnout, že se výborně postará o všechnu práci na zahradě, rytí, pletí i sázení, ale tady uvnitř se ještě musí mnoho učit. Ještě jednou si vyjedu, abych se podíval na Eilmunda a dal Hyacintoví vědět, že může a také by měl vystoupit a promluvit, a pak se rád usadím k práci doma.

Přes zahrady přišel Hugh a s krátkým, zamyšleným pousmáním se posadil vedle přítele. Chviličku mlčel. Pak řekl: „Jedno nechápu. Proč? Ať byl kdokoli, cokoli předtím spáchal, tady žil, jak se zdá, bezúhonně. Co mohlo být tak nebezpečné, že musel Bosieta umlčet? Změnit odění, vzhled a způsob života může být podezřelé, ale zločin to není. Co víc tam bylo, že to opravňovalo k vraždě? Jaká jiná nehoráznost to mohla být než také vražda?“

Cadfael s úlevou povzdychl. „Ano, myslel jsem si, že to vidíte stejně jako já. Myslím však, že pod rouchem poustevníka v lesní cele neschovával vraždu. To mě napadlo nejdřív. Není to ale tak jednoduché.“

„Jako obvykle,“ usmál se Hugh svým náhlým úsměvem, který mu zvedl jeden koutek. „Zase víte něco, co já nevím. A co bylo s tím koněm v Thame? Co s tím má společného jeho kůň?“

„Ne jeho kůň, ale to, že koně neměl. Je divné, když voják nebo rytíř cestuje pěšky. Zato u poutníka si toho nikdo nevšimne. Ale pokud jde o to, jestli vím něco, co bych vám byl rád dávno pověděl, kdyby mi to dovolili — ano, vím, Hughu. Vím, kde je Hyacint. Proti své vůli jsem slíbil, že nic nepovím, dokud se Aymer Bosiet nevzdá pronásledování a neodjede domů. Teď odjel a chlapec může předstoupit a promluvit sám za sebe, což také dokáže, můžete mi věřit.“

„Tak takhle je to,“ pohlédl Hugh na přítele bez velkého údivu. „No, kdo mu může zazlívat, že je opatrný? Co o mně ví? A podle mě klidně mohl být Bosietovým vrahem; nevěděli jsme o nikom jiném, kdo by měl tak dobrý důvod. V té věci teď nemusí nic říkat, ten dluh je znám a splacen. A pokud jde o jeho svobodu, mne se bát nemusí. Mám dost vlastní práce na to, abych vyřizoval věci za Northamptonské. Přiveďte ho, kdy budete chtít. Třeba nám ještě osvětlí pár věcí, které nevíme.“

Totéž si myslel Cadfael, když uvážil, jak málo toho Hyacint řekl o svých vztazích s bývalým pánem. Mezi přáteli upřímně přiznal vlastní darebáctví a zlo napáchané v Eilmundově školce, ale pečlivě se vyhnul všemu, co by nějak očernilo Cuthreda. Nyní je však Cuthred mrtev a ví se o něm, že byl vrah. Třeba bude Hyacint ochotný svou upřímnost doplnit, přestože o svém souputníkovi jistě nevěděl nic závažného, a určitě nevěděl o vraždě.

„Kde je?“ zeptal se Hugh. „Předpokládám, že ne daleko, pokud to byl on, kdo mladému Richardovi sdělil, že může klidně podstoupit svatební obřad. Kdo jiný by tak dobře věděl, zeje Cuthred podvodník?“

„Není nikde dál než v Eilmundově chalupě a je tam stejně vítán otci jako dceři. Teď tam jedu podívat se, jak se Eilmundovi daří. Mám s sebou chlapce přivézt zpátky?“

„Lepší bude,“ pravil srdečně Hugh, „když pojedu s vámi. Radši ho nebudeme vytahovat na světlo, dokud úředně neodvolám pátrání a neoznámím, že se nemá z čeho zodpovídat a může svobodně chodit po městě a hledat práci jako každý jiný.“

Když přišel Cadfael do hospodářského dvora sedlat, našel tam lesklého hnědáka s bílým čelem v láskyplné péči jeho pána, po malé projížďce stojícího jako socha, spokojeně a důvěřivě, zatímco byl hřebelcován do měděného lesku. Rafe z Coventry se otočil a podíval se, kdo to jde, a usmál se zdrženlivým, klidným úsměvem, který začínal být Cadfaelovi důvěrně známý.

„Už zase jedete pryč, bratře? Musel jste mít únavný den.“

„To jsme měli všichni,“ prohodil Cadfael sundávaje sedlo, „můžeme však doufat, že jsme z nejhoršího venku. Co vy? Dařilo se vám při vašem vyřizování?“

„Děkuji, výborně! Zítra dopoledne po velké mši,“ otočil se celým obličejem ke Cadfaelovi a jeho hlas zněl uměřeně a klidně jako vždy, „odjedu. Už jsem to řekl bratru Denisovi.“

Cadfael chvilku pokračoval v sedláni mlčky. V rozhovoru s Rafem z Coventry byly odmlky normální. „Pojedete-li první den daleko,“ řekl pak prostě, „myslím, že budete před odjezdem potřebovat mé služby. Ranil vás do krve,“ dodal stručně na vysvětlenou. Když Rafe neodpovídal, pokračoval: „K mým úkolům patří ošetřovat nemocné a raněné. Mé umění není obdařeno pečetí zpovědi, ale je obstojně mlčenlivé.“

„Krev mi už tekla víckrát,“ opáčil Rafe, usmál se však o něco víc než obvykle.

„Jak chcete. Jsem zde. Budete-li mě potřebovat, přijďte. Není moudré ránu zanedbat ani ji příliš namáhat v sedle.“

Zkusil, jak sedí podbřišník, uchopil otěže a chystal se nasednout. Kůň hravě poskočil, těšil se ven.

„Budu si to pamatovat,“ odpověděl Rafe, „a děkuji vám.

Nezabráníte mi v odjezdu, že?“ řekl s vlídnou, ale vážnou výstrahou.

„Zkoušel jsem to snad?“ Cadfael se vyhoupl do sedla a vyjel na nádvoří.

„Nikdy jsem neřekl celou pravdu,“ pravil Hyacint uvelebený u krbu v Eilmundově chalupě, kde mu světlo ohně měděně hrálo po tvářích a po čele, „ani Annet. O sobě ano, ví i to nejhorší. Ale o Cuthredovi ne. Věděl jsem, že je darebák a vagabund, ale to jsem byl já také. Nic horšího jsem o něm nevěděl, a tak jsem mlčel. Jeden ukrytý darebák jiného neprozradí. Jenže teď mi říkáte, že byl vrah a že je mrtev!“

„A už mu nic nemůže ublížit,“ rozvážně přitakal Hugh, „aspoň v tomhle světě. Potřebuji vědět všechno, co víte vy. Kde jste se potkali?“

„V Northamptonu, v clunyjském převorství, jak jsem vyprávěl Annet a Eilmundovi, i když jsem to nelíčil přesně. To ještě nechodil v poutničkám hábitu, měl pěkné tmavé šaty s pláštěm a kápí a byl ozbrojený, přestože meč neukazoval. Do řeči jsme se dostali vlastně náhodou, aspoň jsem si to myslel. Myslím, že však vytušil, že před něčím utíkám, a netajil, že on také. Nadhodil, že by mohlo být bezpečnější, kdybychom šli spolu: byli bychom nenápadnější. Oba jsme mířili na sever a na západ. On pomýšlel na to, že bude hrát poutníka, měl na to obličej a postavu. Vždyť jste ho viděli a víte sami. Hábit jsem pro něj ukradl v převorském skladu. Lasturu jsem opatřil snadno a medaili svatého Jakuba už měl — třeba i právem, kdo ví? Než jsme se dostali do Buildwasu, uměl svou roli nazpaměť a vlasy i vousy mu povyrostly. A eatonské paní přišel velmi vhod pro její vlastní záměry. Nevěděla o něm samozejmě nic horšího než to, že je ochotný si u ní zasloužit své bydlo. Řekl, že je kněz, a ona tomu věřila. Já jsem věděl, že není; když jsme spolu byli sami, přiznal mi to. Měl z toho zábavu. Uměl však mluvit a byl dobrý herec. Dala mu poustevnu pěkně blízko opatských lesů, aby opatovi na zlost dělal neplechu. Říkal jsem, že jsem to prováděl já a on o tom nevěděl, ale to jsem kvůli němu lhal. On mě nikdy neprozradil a já jeho taky ne.“

„Zřekl se vás, jakmile se dověděl, že vás hledají,“ řekl věcně Hugh. „Nemusíte si kvůli němu dělat výčitky.“

„Ale já žiju a on je mrtvý. Nemám důvod mu teď něco zazlívat. O Richardovi víte? Mluvil jsem s ním jen jednou, ale považoval mě za tak poctivého člověka, že o mně odmítl uvěřit čemukoli zlému a nepřipustil, aby mě uštvali a odvlekli zpátky do nevolnictví. To mi zvedlo sebeúctu. Netušil jsem, že ho cestou zpátky chytili, dověděl jsem se to až později. Musel jsem buď utéct, nebo se schovat, a rozhodl jsem se, že se tu budu schovávat, dokud se mi ho nepodaří najít. Nebýt Eilmundovy laskavosti ke mně — přestože jsem se ho tolik nazlobil —, vaši biřici by mě byli desetkrát chytili. Teď ale víte, že jsem na Bosieta ruku nevztáhl, a Eilmund a Annet vám dosvědčí, že potom, co jsem se vrátil z Leightonu, jsem se odtud nehnul ani na krok. O tom, co se stalo Cuthredovi, nevím o nic víc než vy.“

„Spíš míň,“ prohodil mírně Hugh a s úsměvem pohlédl přes oheň na Cadfaela. „Nakonec jste měl docela štěstí. Od zítřka vám nehrozí od nikoho z mých lidí žádné nebezpečí, můžete vyrazit do města a najít si mistra. Které ze svých jmen si necháte do nového života? Lepší by bylo jen jedno, abychom věděli, s kým jednáme.“

„To, které se líbí Annet,“ odvětil Hyacint. „Ona mi tak bude říkat celý život.“

„Do toho snad mám ještě co mluvit já,“ zabručel Eilmund z druhé strany krbu. „Nebuď moc drzý, nebo se budeš muset hodně namáhat, aby sis zasloužil mou přízeň.“ Znělo to však pozoruhodně klidně, jako by už byli dospěli k jisté dohodě a toto varovné zavrčení sloužilo jen jako kontrapunkt.

„Mně se první zalíbil Hyacint,“ ozvala se Annet. Do té chvíle se držela stranou, jako vzorná dcera dolévala poháry, ale nechtěla ani nepotřebovala mluvit do mužských záležitostí. Cadfael usoudil, že to nebylo ze skromnosti ani pokory, ale prostě proto, že už měla to, co chtěla, a byla ujištěna, že nikdo, ani šerif, ani otec, ani lenní pán nemají moc ani vůli jí to vyrvat. „Zůstaň Hyacintem,“ pravila suverénně, „a Branda nech jít.“

Byla moudrá, nemělo smysl se vracet ani ohlížet. Brand byl nevolníkem a bezzemkem v Northamptonshiru. Hyacint bude svobodným řemeslníkem v Shrewsbury.

„Do roka a do dne,“ oznámil Hyacint, „od chvíle, kdy najdu mistra, který mě přijme, vás přijdu požádat o vaši dobrou vůli, mistře Eilmunde. Dřív ne!“

„A když usoudím, že si ji zasloužíš, budeš ji mít,“ odpověděl Eilmund.

Jeli spolu domů houstnoucím šerem jako už tolikrát od chvíle, kdy se poprvé střetli v opatrném souboji chytrosti a na konci boje dospěli k uspokojivému řešení jako dobří přátelé. Noc byla klidná a vlahá, ráno bude zas mlhavé a údolní luhy se promění v průsvitné modravé moře. Les voněl podzimem, zralou, vlhkou zemí, houbami a pronikavě sladkým tlením listí.

„Provinil jsem se proti svému povolání,“ přemítal nahlas Cadfael, zároveň zkonejšený a zesmutnělý tou roční dobou a hodinou. „Vím to. Zaslíbil jsem se klášternímu životu, ale nyní si nejsem jist, zda bych v něm vydržel bez vás, bez těchhle kradených výprav za hranice. A ony kradené jsou. Je pravda, že jsem často vysílán ven za oprávněnými úkoly, ale kradu přitom, beru si víc, než nač mám právo. A horší je, Hughu, že toho nelituji! Myslíte, že je v hranicích milosti prostor pro toho, kdo přiložil ruku k pluhu a každou chvíli opouští svou brázdu, aby se obrátil zpátky mezi ovce a jehňata?“

„Myslím, že ovce a jehňata by si to myslet mohly,“ vážně se usmál Hugh. „Jistě by se za něj modlily. I černé a šedé ovce, jakých jste se nejednou zastával proti Bohu i proti mně.“

„Úplně černých je hrozně málo. Spíš strakatých jako ta nevrlá kostnatá potvora, na které jezdíte. Většina z nás má sem tam nějaký ten flíček. Snad je to dobře, člověk pak soudí ostatní Boží tvory shovívavěji. Jenže já hřeším ze všeho nejvíc tím, že svůj hřích vychutnávám. Budu činit pokání tím, že celou zimu ukázněně zůstanu uvnitř, ledaže mě někam pošlou, a pak rychle vykonám úkol a pospíším domů.“

„Až do chvíle, kdy vám přijde do cesty další zbloudilá ovečka. A kdypak to pokání začne?“

„Jakmile bude tato záležitost náležitě ukončena.“

„Mluvíte jako Pýthie!“ zasmál se Hugh. „Kdy to bude?“

„Zítra,“ opáčil Cadfael. „Bude-li to Boží vůle, zítra.“

[XIV]

Když Cadfael vedl koně po nádvoří ke stájím a zbývala mu ještě skoro hodina do večerní, spatřil paní Dionisii vycházet z opatova bytu a kráčet střízlivým krokem s patřičně zahalenou hlavou k domu pro hosty. Záda měla rovná jako vždy, krok stejně pevný a hrdý, avšak o něco pomalejší než obvykle, a hlavu pod závojem měla skloněnou, hleděla na zem, místo aby upírala zrak vyzývavě do dáli. O její zpovědi nikdy nepadne ani slovo, Cadfael však nemyslel, že by byla něco vynechala. Polovičatost nebyla jejím zvykem. Už není třeba očekávat další pokusy vyrvat Richarda z opatovy péče. Dionisie utrpěla příliš hluboký nezdar a nebude takto riskovat, dokud čas nezamlží vzpomínku na náhlou smrt bez zpovědi, která se jí postavila do cesty.

Zřejmě hodlala zůstat přes noc, snad aby se zítra svým pánovitým způsobem usmířila s vnukem, který již touhle dobou spí, naštěstí stále neženatý a zpátky tam, kde je rád. Ostatní chlapci budou dnes v noci dobře spát, s rozhřešením a se ztraceným kamarádem mezi sebou. Je zač zbožně děkovat. A mrtvý v pohřební kapli, se jménem, které mu zřejmě nepatřilo, svůj stín na svět dětí nevrhne.

Cadfael dovedl koně do hospodářského dvora, osvětleného dvěma pochodněmi v držácích u brány, odsedlal ho a otřel. Kolem nebylo slyšet nic, jen ševelení větříku, který se s večerem zvedl, a občasné klidné přešlápnutí kopyt ve stáních. Odvedl koně do stáje, pověsil postroj a měl se k odchodu.

V bráně kdosi stál, pevný a klidný. „Dobrý večer, bratře!“ ozval se Rafe z Coventry.

„To jste vy? Hledal jste mě? Promiňte, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, když máte zítra před sebou cestu.“

„Viděl jsem vás přecházet nádvoří. Něco jste mi nabídl,“ pokračoval tichý hlas. „Jestli nabídka ještě platí, rád bych jí využil. Zjistil jsem, že není tak snadné dobře si zavázat ránu jednou rukou.“

„Pojďte!“ vyzval ho Cadfael. „Půjdeme ke mně do dílny v zahradě, tam budeme mít soukromí.“

Bylo hluboké šero, ale ještě ne tma. Pozdní růže v zahradě trčely na přerostlých stoncích s napůl opadaným listím jako bledé skvrny plující přítmím. Uvnitř vysokých ochranných zdí bylinkové zahrady ještě zbylo trochu tepla. „Počkejte, než rozsvítím,“ ozval se Cadfael.

Trvalo mu pár minut, než se mu podařilo vykřesat jiskru, lehce ji rozfoukat v plamen a přiložit ke knotu lampičky. Rafe čekal bez reptání a bez hnutí, dokud se světlo nerozhořelo, pak vešel do chýše a se zájmem se rozhlédl po kelímcích a lahvičkách, vahách a moždířích, i po ševelících svazcích bylin nahoře, jež se opile houpaly v průvanu ode dveří. Mlčky si svlékl kabát a stahoval košili z ramene, až se mu podařilo vyprostit z rukávu celou paži. Cadfael si přinesl lampu a postavil ji tam, kde bude nejlépe osvětlovat zkrvavený zmačkaný obvaz zakrývající ránu. Rafe trpělivě a soustředěně seděl na lavici u stěny a pozorně hleděl do ošlehané tváře, jež se nad ním skláněla.

„Bratře,“ řekl promyšleně, „myslím, že jsem vám dlužen jméno.“

„Já pro vás jméno mám,“ opáčil Cadfael. „Rafe mi stačí.“

„Vám snad, ale mně ne. Kde přijímám šlechetnou pomoc, oplácím pravdou. Mé jméno je Rafe de Genville…“

„Teď se držte,“ řekl Cadfael. „Tady je to přilepené a bude to bolet.“

Ušpiněný obvaz se odtrhl, pokud to však opravdu bolelo, de Genville to strpěl stejně lhostejně jako předešlou bolest. Sečná rána byla dlouhá, táhla se z ramene po nadloktí, ale nebyla hluboká. Maso bylo však rozťato tak, že okraje rány byly rozchlíplé a jednou rukou se nedaly stisknout k sobě. „Seďte klidně! Tohle můžeme vylepšit, jinak byste měl ošklivou jizvu. Ale při dalším převazu budete také potřebovat pomoc.“

„Jakmile budu odtud pryč, pomoc si seženu. Kdo bude vědět, jak jsem k té ráně přišel? Ale vy to víte, bratře. Řekl jste, že mě ranil do krve. Je toho jen málo, co byste nevěděl, ale snad vám ještě něco povědět mohu. Jmenuji se Rafe de Genville, jsem vazalem, a Bůh ví, že i přítelem Briana FitzCounta, stejně jako leníkem jeho paní, císařovny. Dokud jsem živ, nestrpím, aby se jednomu či druhému stala hrubá křivda. Tamten už aspoň nikomu žilou nepustí, ani mužům z královy strany, ani za mořem ve službách Geoffreyho z Anjou — kam myslím hodlal odplout, až by nastal příhodný čas.“

Cadfael přikládal na dlouhou ránu nový obvaz. „Půjčte mi pravou ruku a tady to pevně přidržte, ať se rána rychle zavře. Krvácet už nebudete, nebo jen malinko, a mělo by se to zahojit zavřené. Ale odpočívejte cestou, jak to půjde.“

„Budu.“ Obvaz pevně ovinul rameno a paži, hladce a čistě. „Máte školenou ruku, bratře. Kdyby to šlo, vzal bych si vás s sebou jako válečnou kořist.“

„Bojím se, že v Oxfordu budou potřebovat všechny ranhojiče a lékaře, které seženou,“ s lítostí připustil Cadfael.

„Tam ne, tentokrát ještě ne. Do Oxfordu se nedostanou, než hrabě přivede své vojsko. A pochybuji, že i později. Ne, nejdřív pojedu zpátky k Brianovi do Wallingfordu, abych mu vrátil, co mu patří.“

Cadfael upevnil obvaz nad loktem a pozorně podržel rukáv košile, aby tam mohl Rafe strčit ruku zpátky. Bylo hotovo. Cadfael se posadil tváří k němu, hleděli si do očí. Mlčení, které na ně padlo, bylo jako noc, vlahé, klidné, trochu zasmušilé.

„Byl to rovný boj,“ řekl Rafe po dlouhé odmlce a přes Cadfaelovy oči hleděl do holé kamenné kaple v lese. „Odložil jsem meč, když jsem viděl, že on jej nemá. Dýku si nechal.“

„A použil,“ vmísil se Cadfael, „proti muži, který ho v Thame spatřil v jeho skutečné podobě a mohl by případně vyvolat pochybnosti o jeho náboženské způsobilosti. Stejně jako je vyvolal jeho syn po Cuthredově smrti, aniž by tušil, že se dívá na otcova vraha.“

„Tak to tedy bylo! Napadlo mě to.“

„A našel jste, co jste hledal?“

„Hledal jsem jeho,“ odvětil Rafe sveřepé. „Ale ano, rozumím vám. Ano, našel jsem to v relikviáříku na oltáři. Všechno nebylo v mincích. Drahokamy mají malý objem a snadno se nosí. Její vlastní drahokamy, kterých si cenila. A ještě víc si cenila muže, jemuž je poslala.“

„Slyšel jsem, že tam byl i dopis.“

„Je tam dopis. Mám jej. Viděl jste breviář?“

„Viděl. Knížecí kniha.“

„Císařovnina. Ve vazbě je tajný záhyb, kam se dá schovat malý tenký list. Když byli každý jinde, breviář mezi nimi putoval jako spolehlivý posel. Bůh ví, co mu napsala teď, když ji štěstí opustilo a od něho ji dělí pár mil, které by stejně dobře mohly být druhým koncem světa, a královo vojsko ji i s posledními věrnými svírá a rdousí. Kdo v krajním zoufalství přemýšlí o moudrosti, kdo hlídá jazyk nebo pero? Nechci to vědět. Dostane a přečte si jej ten, pro jehož útěchu byl míněn. Přečetl si jej ještě někdo a asi by ho byl využil,“ drsně dodal Rafe, „ale teď už se ho bát nemusíme.“

Jeho hlas prozrazoval nával vášnivého citu, jenž nezlomil jeho ocelové sebeovládání, přestože se jím jeho ukázněné tělo chvělo jako šíp za letu, vibrovalo silou jeho oddané lásky a nesmiřitelné nenávisti. Dopis, který nesl, se zlomenou pečetí dosvědčující chladnou, ohavnou zradu, by nikdy neotevřel; slova uvnitř byla posvátná jako ve zpovědnici, patřila výlučně ženě, která je psala, a muži, jemuž je psala. Cuthred se odvážil na tuto posvátnou půdu, a nyní byl mrtev. Cadfaelovi to nepřipadalo jako přehnaný trest za spáchané zlo.

„Povězte mi, bratře,“ zeptal se Rafe de Genville, když vlna vášně ustoupila jeho obvyklému klidu, „byl to hřích?“

„Co chcete slyšet? Ptejte se svého zpovědníka, až bezpečně dojedete do Wallingfordu. Já vím jen to, že byly časy, kdy bych jednal stejně jako vy.“

Otázka, zda bude de Genvillovo tajemství zachováno, nebyla nikdy vznesena, protože odpověď byla již oběma jasná. „Takhle je to lepší než ráno,“ pravil Rafe a vstal. „Zítra nemusím narušit vaše horárium a mohu odjet časně, nechat své místo čisté a uklizené a připravené pro jiného hosta, a bude se mi cestovat lehčeji, protože neodjíždím bez nestranného svědka. Rozloučím se s vámi už tady. Bůh s vámi, bratře!“

„I s vámi,“ odvětil Cadfael.

Odešel do houstnoucí tmy, krok zněl na štěrkové pěšině pevně a pravidelně, a na trávě ho potom slyšet nebylo. Jakmile jeho kroky dozněly, v dálce zacinkal zvonek svolávající na večerní.

Před ranní se za suchého, slunečného, ale chladného rána, příznivého jízdě na koni, Cadfael vydal do stájí. Světlý hnědák s bílou lysinkou byl pryč. Zdálo se tam prázdno a ticho, jen z posledního stání bylo slyšet švitoření a smích. Richard vstal časně, aby se pomazlil s poníkem, jenž ho tak statečně nesl, a s ním přišel věrný Edwin, šťastný, že mu bylo odpuštěno a že je zase s kamarádem. Dělali veselý hluk jako vlaštovky v hnízdě, dokud nezaslechli, že někdo přichází. Pak nasadili vzorně vážnou tvář, dokud nevykoukli a neujistili se, že to není ani bratr Jeroným, ani převor Robert. Omluvili se Cadfaelovi širokými, štědrými úsměvy a vrátili se do stání obdivovat a hladit poníka.

Cadfael si nemohl nepoložit otázku, zda už paní Dionisie navštívila vnuka a udělala vše, co se dalo od mocné vládkyně rodu očekávat, aby si u něj obnovila pozice. Jistě se neponižovala. Spíš pronesla na ospravedlněnou malé kázání asi v tomto smyslu: „Richarde, uvažovali jsme s opatem o tvé budoucnosti a já jsem souhlasila, že tě prozatím nechám v jeho péči. V Cuthredovi jsem se hrozně zklamala. Nebyl knězem, jak předstíral. Ta příhoda je ukončena a radši na ni všichni zapomeneme.“ Určitě skončila nějak takhle: „Když vás tu nechávám, pane, dejte si pozor, abych o vás slyšela jen dobré. Poslouchej své učitele a věnuj se svým knihám…“ A na rozloučenou ho možná políbila trochu laskavěji než obvykle, nebo aspoň trochu uctivěji, když uvážila, co vše by o ní mohl navykládat, kdyby chtěl. Ale Richard ve své vítězoslávě, zbaven všech starostí o sebe a o jiné, na nichž mu záleželo, nikomu na světě ni c nezazlíval.

Touto dobou už bude Rafe de Genville, vazal a přítel Briana FitzCounta a věrný služebník císařovny Matyldy, kus cesty od Shrewsbury na své dlouhé pouti k jihu. Byl to tak tichý, nevtíravý a nenápadný člověk, že si ho tu skoro nikdo nevšiml a na jeho pobyt se brzy zapomene.

„Odjel,“ pravil Cadfael. „Nechtěl jsem na vás svalit břímě volby, přestože myslím, že vím, co byste udělal. Udělal jsem to za vás. Je pryč a já ho nechal jet.“

Seděli spolu jako už tolikrát na konci případu, unavení, ale uvolnění, na sedátku u severní zdi herbária, kde dlouho zůstávalo polední teplo a vítr sem nevál. Za týden za dva tu bude na sezení příliš chladno a nehostinno. Tenhle dlouhý mírný podzim už dlouho trvat nemůže, znalci počasí začínali nabírat vzduch a předpovídat první pořádný mráz a na prosinec hodně sněhu.

„Nezapomněl jsem,“ připomněl Hugh, „že dnes je ten zítřek, na který jste mi slíbil patřičné zakončení. Takže on odjel! A vy jste ho nechal jet! Nějaký jiný on než Bosiet. Bosietova odjezdu jste se nemohl dočkat, těšil jste se, až ho pomstychtivost omrzí, spíš byste ho byl pobízel než zdržoval. Tak pokračujte, poslouchám.“

Vždy býval dobrým posluchačem, nevykřikoval, zbytečně se neptal, dokázal sedět, zamyšleně zírat do zpustlé zahrady, mlčky naslouchat. Nikdy nevyrušil svého druha ani pohledem, nikdy mu neuniklo ani slovo a k pochopení mu jich stačilo málo.

„Je mi třeba zpovědi, pokud mi budete dělat kněze,“ začal Cadfael.

„A pomlčím o vašem vyznání — já vím! Samozřejmě. Ještě jsem nezažil, že byste ode mě potřeboval rozhřešení. Kdo to tedy odjel?“

„Jmenuje se Rafe de Genville, ale zde si říkal Rafe z Coventry, sokolník hraběte z Warwicku.“

„Ten tichý starší člověk s kaštanovým koněm? Myslím, že jsem ho zahlédl jen jednou,“ ozval se Hugh. „Byl to tu jediný host, který ode mě nic nechtěl, a já za to byl vděčný, protože jsem měl plné ruce Bosietů. A co udělal Rafe de Genville, že bychom měli vy nebo já váhat ho propustit?“

„Zabil Cuthreda. V rovném boji. Odložil svůj meč, protože Cuthred meč neměl. Bojoval dýkou proti dýce a zabil ho.“ Hugh neřekl ani slovo, jen na okamžik otočil hlavu k příteli, s bedlivou pozorností prozkoumal jeho výraz a čekal. „Z dobrého důvodu,“ pokračoval Cadfael. „Jistě jste nezapomněl na zprávu o císařovnině poslu, vyslaném z Oxfordu, když král Štěpán uzavíral kolem hradu železný kruh. Vyslán s penězi, drahokamy a dopisem pro Briana FitzCounta, který byl od ní odříznut ve Wallingfordu. Jak objevili koně zaběhlého, se zkrvaveným postrojem a prázdnými sedlovými vaky. Tělo se nikdy nenašlo. Bylo to blízko Temže a v lesích je dost místa na nenápadný hrob. Tak byl pán z Wallingfordu okraden o císařovnin poklad. Už dávno se pro ni ochotně ožebračil a jeho posádka musí jíst. A dopis pro něj byl ukraden s ostatními věcmi. Rafe de Genville je vazal a oddaný přítel Briana FitzCounta a věrný leník císa řovny, a nemínil nechat ten zločin nepotrestán.

Neptal jsem se, jaké stopy ho přivedly do těchto končin, a on mi to neřekl. Prostě ho přivedly. Ten den, kdy přijel, jsem ho potkal ve stáji, a náhodou vysvitlo, že máme v umrlčí kapli mrtvého Droga Bosieta. Vzpomínám si, že jsem se o jménu nezmínil, ale možná, že i tak by byl udělal to, co udělal, protože jména se dají měnit. Rovnou se sebral a šel se na mrtvého podívat, ale po jednom pohledu o něj ztratil zájem. Hledal někoho, kdo by tu byl hostem, někoho cizího, cestujícího, ale Bosiet to nebyl. Mladý muž kolem dvaceti jako Hyacint ho vůbec nezajímal. Hledal člověka svého věku a stavu. O poustevníkovi paní Dionisie určitě slyšel, ale pustil ho z hlavy jako kněze a poutníka, osobu povznesenou nad podezření. Dokud jako my všichni neuslyšel Richarda křičet, že poustevník není kněz, ale podvodník.

Díval jsem se pak po Rafovi, ale byl pryč i s koněm. Právě podvodníka a lháře hledal. A ten večer ho v poustevně našel, Hughu. Našel, bil se s ním a zabil ho. A pobral zpátky všechno, co ukradl, drahokamy a peníze ze skřínky na oltáři a breviář, jenž patřil císařovně a používal se k dopravování dopisů mezi ní a FitzCountem, když byli odloučeni. Jistě si vzpomenete, že Cuthredova dýka byla zkrvavená. Ošetřil jsem Rafovi de Genville ránu, vyslechl jsem jeho důvěrné sdělení, jako teď vy moje, a popřál jsem mu šťastnou cestu do Wallingfordu.“

Cadfael se opřel o zeď s vděčným povzdechem a hlavu položil na drsné kameny. Zavládlo mezi nimi dlouhé, poklidné mlčení. Hugh se nakonec pohnul a zeptal se: „Jak jste poznal, o co mu jde? Museli jste se setkat víckrát než jednou, když vás vtáhl do svých tajností. Málo mluvil, lovil sám. Co se ještě stalo, že jste se tak sblížili?“

„Byl jsem s ním, když házel několik mincí do naší pokladničky. Jedna mu upadla a já ji zvedl. Stříbrná pence císařovny, ražená někdy nedávno v Oxfordu. Nijak se s tím netajil. Jestli se prý nedivím, co dělá císařovnin leník tak daleko od bojiště. Já to zkusil a nadhodil, že možná hledá vraha, který oloupil a zabil Renauda Bourchiera na cestě do Wallingfordu.“

„A on to přiznal?“

„Ne, řekl, že to tak není. Prý je to pěkná myšlenka a sám by byl rád, kdyby byla pravdivá, ale není to tak. Mluvil pravdu. Každé slovo, které mi řekl, bylo pravdivé a já to věděl. Ne, Cuthred nebyl vrah, tou dobou ještě ne, teprve když mu do cely vešel Drogo Bosiet, aby se zeptal na uprchlého nevolníka, a spatřil muže, kterého už viděl, ovšem nyní jinak oblečeného, než když s ním před několika týdny v Thame mluvil a hrál šachy. Muže, který nosil zbraně, choval se jako rytíř, ale chodil po silnicích pěšky, protože ve stáji v Thame nebyl žádný kůň, který by mu patřil, přišel s ním i odešel. A stalo se to začátkem října. To vše nám pověděl Aymer potom, co byl jeho otec umlčen.“

„Začínám té hádance rozumět,“ pomalu řekl Hugh. Zúženýma očima se zahleděl do dálky mezi prořídlým listím stromů, jež čněly nad jižní zdí zahrady. „Vy se přece nikdy neptáte bezúčelně. Měl jsem to pochopit, když jste se zeptal na koně. Jezdec bez koně v Thame a kůň bez jezdce v lesích u cesty k Wallingfordu, to dává dohromady smysl. Ne!“ vykřikl otřeseně a pohoršené, když se mu zjevil hrůzný obraz. „Kam mě to vedete? Je to pravda, nebo jsem střelil vedle? Sám Bourchier?“

První záchvěv večerního chladu rozhoupal očesané, ospalé byliny studenějším větrem a Hugh se zachvěl s nimi záchvatem nevěřícného zhnusení. „Co by mohlo stát za tak zrůdnou zradu? To bylo odpornější než vražda.“

„To si myslel i Rafe de Genville a úměrně tomu se pomstil. Pak odjel a já mu popřál šťastnou cestu.“

„To bych byl udělal i já. Ano, přeji mu to!“ dodal Hugh a zíral přes zahradu se rty ohrnutými štítivým opovržením, když uvažoval o nehoráznosti té dobrovolné, uvážené ztráty cti. „Nic, nic nemůže stát za takovou cenu.“

„Renaud Bourchier smýšlel jinak, protože uznával jiné hodnoty. Za prvé získal život a svobodu,“ počítal Cadfael na prstech a nad každým bodem vrtěl hlavou. „Když ho vyslala z Oxfordu předtím, než se kruh uzavřel, dala mu možnost ujet na bezpečnější pastviny. Nemyslím, že by ho omlouvala prostá zbabělost. Nejspíš zcela chladně uvážil, že bude líp se dostat z nebezpečí smrti nebo zajetí, které bylo v Oxfordu jejímu vojsku blíž než kdykoli předtím. Chladně a věcně přeťal všechna pouta věrnosti a vytratil se do neznáma, aby se porozhlédl po nějaké nové příležitosti. Za druhé, s ukradeným pokladem, který mu svěřila, měl zajištěné živobytí, kamkoli by šel. A za třetí a nejhorší, měl mocnou zbraň, kterou mohl použít k získání vojenské služby jinde a k zajištění půdy, přízně a nové výnosné kariéry, jež by nahradila tu, kterou zahodil. Měl dopis císařovny Brianu FitzCountovi.“

„V breviáři, který zmizel,“ řekl Hugh. „To jsem si nedovedl vysvětlit, přestože kniha měla cenu sama o sobě.“

„Ještě větší cenu měla pro to, co bylo uvnitř. Rafe mi to pověděl. Do vazby bylo možno schovat tenký list pergamenu. Uvažte, Hughu, v jaké situaci jej psala. Město ztracené, zůstal jen hrad a králova vojska se okolo ní svírala. A Brian, její pravá ruka, její štít a meč, nad nějž byl jenom její bratr, byl od ní odloučen těmi několika mílemi, jež mohly stejně dobře být širým oceánem. Bůh ví, jestli jsou pravdivé drby, které je prohlašují za milence, ale jistě je pravda, že se mají rádi! A teď, v té krajnosti, v nebezpečí hladovění, nezdaru, vězení, prohry, snad i smrti, kdy se třeba již nikdy nesejdou, co když mu netajené sdělila tu nejhlubší pravdu, to, co se nemá psát, to, co by nikdy neměl spatřit nikdo jiný na světě? Takový dopis by měl neskonalou cenu pro muže bez skrupulí, který si potřebuje vybudovat novou kariéru a získat přízeň knížat. Císařovna má manžela, o mnoho mladšího než je sam
a, který k ní žádnou velkou lásku nechová, stejně jako ona k němu, který jí v létě neposlal na pomoc jediného vojáka. Řekněme, že by se Geoffreymu někdy hodilo zapudit svou starší choť a uzavřít druhé výhodné manželství? Její dopis, psaný vlastní rukou, by mu dík někomu takovému jako Bourchier poskytl záminku, a pro knížata se cestička vždy najde. Udavač mohl získat místo, velení, dokonce i statky v Normandii. Geoffrey dobyl nové hrady, může je udělit těm, kdo se mu prokážou jako užiteční. Neříkám, že hrabě z Anjou opravdu takový je, ale vypočítavý zrádce jako Bourchier by to považoval za možné a dopis by si nechal, aby jej použil podle okolností. Nevím, jaké poznatky, jaká podezření vzbudily v Rafovi de Genville pochybnosti o té smrti na cestě do Wallingfordu, neptal jsem se. Jisté je, že jakmile mu svitlo, nic mu nemohlo zabránit v pronásledování a náležitém potrestání ne domnělého vraha — v tom mi řekl pravdu —, ale zloděje a zrádce, samotného Renauda Bourchiera.“

Vítr sílil, obloha se vyjasňovala a zbylé útržky mraků prchaly před větrem. Dlouhý podzim poprvé mluvil o příchodu zimy.

„Udělal bych totéž, co Rafe,“ řekl Hugh s konečnou platností a prudce vstal, aby setřásl zbytek hnusu.

„Dokud jsem nosil zbraně, udělal bych to také. Ochlazuje se,“ řekl Cadfael a také vstal. „Půjdeme dovnitř?“

Pozdní listopad už brzy mrazem a vichrem strhá poslední třepetající se listy. Opuštěná poustevna v lesích u Eytonu poskytne přístřeší drobným lesním zvířátkům a opět zdivočelá zahrada ochrání ježky v zimním spánku. Paní Dionisie už stěží do té cely usadí jiného poustevníka. Lesní tvorové tam budou bydlet v nevinnosti.

„Tak to máme za sebou,“ zamířil Cadfael jako první k dílně. „Pozdě, ale přece je její dopis, ať už obsahuje, co chce, na cestě k muži, kterého měl potěšit. A já jsem rád! Ať je jejich náklonnost dobrá nebo špatná, tváří v tvář nebezpečí a zoufalství má láska právo promluvit otevřeně a všichni okolo mají být slepí a hluší. Kromě Boha, jenž dovede číst řádky i mezi řádky a ve věcech vášně i spravedlnosti bude mít nakonec poslední slovo.“

Advertisements